Jak jsem spasil svět (7)

„Šéfe, co tady děláte?“ Satan si útrpně povzdychl. „Napadlo tě někdy, Buliku, jak je nespravedlivé, že nemám svojí vlastní mámu?“ „Promiňte, šéfe, ale nerozumím vám.“ „Všichni jí přece mají,“ pokračoval plačtivě. „Dokonce i ten pitomec boží měl mámu. Marii. A já nic! Ani si nemám komu postěžovat, ani vdolky mi nikdo nepeče, nikdo mi nepere…“ „Vždyť vy jste Satan, šéfe. Vy matku nepotřebujete. Ani prát si nemusíte, ani vdolky péct,“ namítal jsem, ale Ďábel jen vrtěl hlavou. „Ne, ne, ne. Tak to není. Každý přece potřebuje mámu. No jen se podívejte. Jak nemám být zlý a zkažený, když jsem vyrůstal bez matky, jen s uzurpátorským otcem? Jak mě nemají všichni nenávidět, když jediné co jsem ve svém dětství zakusil byly rozkazy, povely, příkazy a neskutečná dřina při stvoření světa. Ježíši Kriste – tfuj – to ti byla dřina, Buliku! No a vidíš. Všechny zásluhy si přivlastnil můj psychotický fotr. O mně a o ostatních, kteří mu to vlastně oddřeli, nepadla ani zmínka. A když jsem se kvůli tomu celkem spravedlivě vzbouřil, zase jsem byl ten špatný. Víš ty co, Buliku? Tohle je synovražda! Fotřík se mě chystá sprostě zamordovat. Mě, Satana, Rozsévače světů, svůdce, dárce bolestí i slastí! Mě, jediného, komu na lidech doopravdy záleží, a který se pro ně tolik nadřel. Jenomže jim je to jedno, Buliku. Nechali se prostě ukecal sladkými řečičkami o Nebi, aniž by se jen zamysleli, že tím přijdou o to nejdůležitější. O rozkoš! Tolik jsem toho pro ty nevděčné lidské parchanty udělal, a jediné, co jsem chtěl, bylo, aby mě měli malounko rádi. Aby mě měl aspoň někdo rád.“ „Já vás mám rád, šéfe,“ řekl jsem tomu ubrečenci a měl jsem co dělat, abych mu jednu nefláknul. „Opravdu?“ „Jasně, šéfe. Jste nejlepší zaměstnavatel jakého jsem kdy měl. A věřte, že bez vás se tenhle svět neobejde. Tak se seberte a zjednejte si tady pořádek. Hitler vám bije čerty, Gottwald s Leninem se chystají spáchat další hřích a Bonaparte zase připravuje útěk.“ „Nemám svůj bič.“ „Má ho Hitler,“ řekl jsem. „Ale Napoleonovi pohunci ho už nejspíš zpacifikovali, takže si pro něj můžete klidně jít.“ „Tak tedy dobře. Je načase, aby se velkolepý Satan zase ujal vlády,“ řekl s chvějící se štětinatou bradou a vylezl zpod stolu. „A copak máš v plánu ty, Buliku?“ Nastínil jsem mu svůj plán, že by se nynější neřešitelná situace možná dala za jistých okolností vyřešit, načež mě Satan poplácal po rameni a dal mi v mém konání volnou ruku. Hned, přesněji jakmile jsem jej opustil, jsem ruku vyhodil, protože už byla nahnilá a páchla. Obezřetně jsem se plížil setmělými chodbami Pekla k východu. Nerad bych zrovna teď padl do spárů nějakého dalšího mrtvého psychopata. Před východem jsem však přeci jen jednoho potkal. Byl to odbojný Jan Želivský, který si tady odpykával trest za pýchu a za vraždu šlechtice Jana Sádla ze Smilkova. Zastavil mě a pravil: „Poslechni, holoto, až popatříš ctihodného bratra Husa, vyřiď mu pozdravy od nejvěrnějších.“ „Nejdu do Nebe, jsem čert,“ řekl jsem tomu smutně zmatenému muži. „Odmítáš uposlechnouti rozkazu největšího z Husitů?“ „Tak ty si tady ještě chvilku pobudeš,“ zavrčel jsem a šel pryč. Mimoděk jsem si vzpomněl na svůj poslední rozhovor se Žižkou. Občas jsme spolu drbali, protože jednak už měl trest za sebou (akorát se odmítl z Pekla vystěhovat), a jednak to byl pořádný mazák, takže když šlo o nějaký větší zátah na černé duše, nebylo lepšího stratéga. Náhodou jsme mluvili o Želivském a o tom, jak pošpinil husitskou památku. Žižka byl nápomocen svým Slovanským bratřím i ve Druhé světové válce. Nápad jak na Skopce u Stalingradu také vymyslel on, a jistý můj služebně starší kolega ho potom jen pošeptal Žukovovi do ouška. Nikdy Čechům neodpustil, že se vzdali německé armádě bez jediného výstřelu. Tahle hanba ho pronásledovala stále a jeden čas byla dokonce součástí trestu. Navrátili jsme mu zrak a on se musel pořád dokola po sto let dívat na záběry, jak německé obrněné brigády bez odporu projíždějí Prahou a Češi jen bezmocně svírají pěsti. Vždycky u toho řval jako děcko. Vydrápal jsem se na povrch. Byla už tma. Ubezpečil jsem se, že jsem adresy nezapomněl, ani trochu se mi nechtělo zpátky, a vyrazil k první vytipované ženštině. Že to není ona jsem zjistil daleko před domem, kde bydlela. U garáže sice stála ohavná, otřískaná dodávka, ale jiný typ. Navíc tahle byla spíš okrová než žlutá. Skočil jsem do tramvaje a rozjel se k osobě číslo dvě. V tramvaji bylo poloprázdno. Až docela vzadu seděla nějaká tři mladá děvčata, ale ač bych to jindy asi zkusil (upsat je - nikoli sbalit), tentokrát jsem na to neměl ani pomyšlení. Pořád se mi hlavou honily myšlenky na konec světa. Představoval jsem si smršť planoucích kamenů, jak se v několika smrtonosných vlnách ženou rudnoucí oblohou k povrchu, jak dopadají, bortí a boří, jak zapalují domy i postavy na ulicích, jak se v mžiku vypaří třetina všech vod a zbývající se zbarví krví, jak lidé zmateně pobíhají rozbombardovanými ulicemi, ale než stačí doběhnout kam chtějí, dostanou padesátikilovým planoucím šutrem přímo mezi oči. No prostě takové ty běžné apokalyptické vize. Měl jsem vztek a překvapovalo mě, jak je město klidné. Štvalo mě, že ti, o které jde především, nic nevědí. Vřel jsem vzteky. Proto, když jsem o tři stanice dál uviděl, jak partička výrostků tluče nějakého staříka, jsem vystoupil a šel mu na pomoc. I kdyby si tihle zmetci měli užít Pekla jen tak krátce, stálo mi to zato. Byli čtyři. Jejich kápo stál opodál, ramenem se opíral o kovový sloup pouličního osvětlení a šťoural se v zubech. Děda křečovitě svíral velkou koženou brašnu a ne a ne ji pustit. To výrostky dohánělo k šílenství, takže tvrdost ran stoupala. Starý pán se svalil na chodník a mládenci do něho začali kopat. Zvláštní bylo, že ten člověk vůbec nevolal o pomoc. Jen tiše naříkal, držel kabelu a dál trpitelsky snášel muka. Šéf spratků mě uviděl jako první a upozornil kumpány. Ti mě rázem obstoupili. „Když se tomuto starému pánovi hned pěkně omluvíte, zabiju vás rychle,“ říkám jim. Klackové se začali smát. Smál jsem se s nimi, protože mi bylo jasné, jak mé prohlášení muselo působit. Děda se mezi tím zvedl do kleku, ale kápo ho nohou přidržel na zemi. Ohlédl jsem se, jestli je vzduch čistý. Zdálo se, že ano. „Ty ses posral, vole,“ povídá mi ten nejmenší a už od pohledu nejblbější z nich. Abych byl upřímný, idiocie mu koukala z očí. Vlastně mi málem bylo líto takového analfabetického ubožáčka zabíjet. Přesto jsem si ho vzal jako prvního. Tnul jsem mu po hrdle tenkou čepelí tak, abych nepoškodil cévy. V postatě jsem mu jen prořízl krkavici. Koukal na mě, a nejspíš vůbec nepochopil, co se stalo. „Hele, vole,“ řekl druhý, „máš v krku díru.“ To jsem vážně nechtěl, a tak jsem se bleskurychle ohnal ještě jednou a rozetnul mu hrtan. Okamžitě šel k zemi a začal se dusit. „Na co čumíte, vy debilové!“ zaječel kápo. „Zabte tu svini!“ Jenomže hošánky přešel humor. Koukali, stáli, nereagovali. Vysokánský zrzek po mé levici se probral jako první. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Otočil se odstrčil šéfa a pomohl plačícímu starci na nohy. Byl jsem v šoku, protože tohle bylo to jediné, čeho bych se byl nenadál. Prcek u mých nohou sebou ještě několikrát trhnul a s vyplazeným, promodralým jazykem dodýchal. Zatímco jeho duch pomalu a neochotně vstával z mrtvého těla, probral se i druhý kluk a pomohl svému kamarádovi starce oprášit. Jejich kápo se mohl zbláznit. Aby nevřeštěl, prostřelil jsem mu hlavu. Opravdu nemám rád hluk. Pánové se omlouvali ostošest a děda jim děkoval jako nějakým zachráncům. Objevil se Elser. Totiž anděl –tfuj – Elser, a zastavil se za černým duchem prcka. „Tohle bylo mimo plán,“ řekl mi. „Jo, to teda bylo.“ „Kdo si pro něj přijde?“ „Nemám zdání. V Pekle je teď trochu zmatek.“ Za Elserem doplachtil Benekiel, tedy běloprdeláč mrtvého kápa bandy. „Buliku, ty psychopatickej vrahu neviňátek,“ řval na mě ještě z nebeských výšin, až se mu málem zapletla křídla, „ty ses snad docela zbláznil!“ Přistál a popadl ducha, který se pokusil zdrhnout, železným sevřením za krk. Znal jsem Benekiela dobře a věděl jsem, že tenhle anděl – tfuj – neměl k čertovi daleko. Patřil k těm několika málo běloušům, se kterými se může slušný čert normálně bavit o nenormálních věcech. Byl ze stejného těsta jako já, jen se nedokázal zbavit své bezbřehé poslušnosti. „Nechci skončit se Satanem v jedné smradlavé propasti,“ řekl mi jednou v důvěrném rozhovoru nad upálenou prostitutkou, když jsem se ho pokoušel přesvědčit, ať mi jí přenechá. No nepřenechal. Zbaběle jí z příkazu nejvyššího odpustil a vzal sebou. Jen jsem za ním stačil zakřičet, že to se nikdy nestane. Kluci, kteří právě doprášili stařečka, stáli jako zařezaní a vystrašeně si mě prohlíželi. Museli si myslet, že jsem cvok, protože oni anděly neviděli, tudíž pro ně jsem trpěl samomluvou. Nějak se mi jich zželelo. Kývnul jsem bradou, ať vypadnou, a oni upalovali jako o život, o který jim také ve skutečnosti šlo. Děda vypadal v pořádku. A protože i jemu jsem se jevil jako cvok, namísto poděkování, jež bych si docela určitě zasloužil, prostě utekl. Nevděk vládne světem. A nezdvořilí dědci. „Teď tady budeme muset trčet a čekat, než si pro ně někdo od vás přijde,“ vyčítal mi Benekiel, zatímco duch se mu vzpouzel v rukou. „Zrovna teď, když máme tolik práce s přípravami.“ „S přípravami na konec světa?“ zeptal jsem se. „Přesně tak. Ježíš už srotil armádu; dokonce i vybral několik obzvláště hezkých meteoroidů v Oortově oblaku. Ale teď je pěkně nervózní, protože my kvůli takovým jako ty ještě nemáme hotovo. Pořád pobíhá sem a tam a nadává, že se flákáme.“ Benekiel zavrtěl hlavou. „Copak tohle mám zapotřebí? Hrůza. Ten armagedon snad nikdy neměl přijít.“ „Nerouhej se,“ napomenul jsem ho škodolibě. „Nebo bys mohl skončit se Satanem v jedné smradlavé díře.“ Benekiel se čertovsky zašklebil. „A co tvůj starej? Slyšel jsem, že měl nějakou krizi.“ „Pomluvy,“ lhal jsem jako když tiskne. „Satan je v plné síle. Myslím, že s ním budete mít ještě hodně práce.“ Prostor prolnul. Necos. Málem jsem se rozesmál. Necos měl flastr přes oko a tvářil se jako spráskaný pes. Byl tak deprimovaný, že si dokonce odpustil ty své parádičky s řevem a hrozivými hláškami. Prostě ty dva popadl, zabručel na mě pozdrav a zmizel. Sice vypadal hrozně, ale jeho příchod mě uklidnil. Znamenalo to, že Peklo se zase dostalo do svých starých, vyjetých kolejí a vše tam funguje tak jak má. „Teda, kdo mu to udělal?“ vyzvídal Benekiel. Elser už startoval a já měl také na spěch. Mimoto jsem se tomuhle běloušovi nechtěl ani trochu svěřovat s tím, jak tam dole ještě před několika okamžiky úřadoval Hitler. Docela určitě by to donesl šéfovi. A kdyby se ten dozvěděl, jaký tam u nás vládl chaos, skoro jistě by to spustil s předstihem. „Ále, zase se pokoušel spolknout Kursk i s reaktorem,“ řekl jsem ledabyle, neboť jsem si byl jist, že Benekiel ví, že se o to už několikrát pokoušel, ale neví, že Necos už Kursk před několika dny spolkl. „Nekecáš?“ „Proč bych to dělal?“ Benekiel zkontroloval perutě a štítivě z nich odstranil černé smítko. „No já jen tak, vždyť víš.“ Nato mocně zamával běloskvoucími křídly a odletěl. Díval jsem se za ním a tiše záviděl. Jaká nespravedlnost. Oni si létají a já abych teď dupal pět kilometrů pěšky. Musím starýmu navrhnout, aby mi také opatřil křídla. Zaslechl jsem houkání sirén. Právě včas. Už jsem se bál, že nepřijedou. Jak se zdá, vzduch přeci jen tak docela čistý nebyl. Ale co, beztak je to jedno. Raději jsem rychle zmizel.

---