Cesta na severozápad V

Cesta na severozápad V

To už bohaté a načančané předměstí na severu. Jak ženská z přelomu století. Ted storku zkousává s obtížemi.

Dálnice na Berlín. Chytáme na německym rádiu celkem slušnou taneční muziku. Mlčíme Zas vzpomínka: Když sem s ní byl v posteli (teď někdy) a rozjezd, pomalu vytáčíme dvojku ke čtyřem tisícům otáček, kouk na mě z boku Malér: „Co s tou holkou dál?“

„Dyšuš je tady…“

„Zas hnízdo?“

Něco sem se zasnažil, děvče jako že taky tak ňák jo. Nouzové přistání.

„Moc kecáš,“ řexem Malérovi, když to skončilo.

„Postavíš hnízdo, ženská do něj naklade nároky,“ řek Malér a zalez do mě.

„Jednosměrko,“ ale nevim, jestli mě ještě slyšel.

Na cedulích samá němčinou zpotvořená slovanská jména. Rovina kam jen dohlídneš. Jooo tady dyš se rozjede genocida, taxe zastaví až u moře nebo na Urale.

Raststätte. Pro řidiče zde úplně vše, pumpa, krám, bufáč, někdy opodál kostel, chybí jen pohřební ústav.

„Potřebujem naftu?“ Ted

„Mam hlad, co ty?“

„Taky. Chacháá, teď sme jak v tý reklamě na ty vaše dýzly, jak ten chlápek dojede k pumpě, vyklopýtá, vypije kyblík vody na mytí voken a jede dál. Chachááá.“

„Dělej si co chceš, já du do bufáče.“

Ve dveřích pouštíme rodinku, ve formaci vycházejí, děkují za puštění, všichni.

Výhybka: kdybych to se Silke (tak se menovala v 80. letech třetina holek, další třetina se menovala Sabine) neukončil právě včas (i když dělala, co mi na očích viděla – výcvik východoněmeckých žen po válce, skoro každá znásilněná Rusem, a německých mužů setsakra pomálu – (což bylo právě asi to nejhorší) a vzal si ji, chodil bych teď ve formaci jako voni.

Zas ta strojená zdvořilost přesně sedá na hrnec: aby nic nevyrušilo zákazníka od toho, aby obsluze přispěl na vejplaty. Ted je z toho nesvůj.

„Furt lepší, než kdyby se tvářili jak v Děčíně.“

„Řízek s vomáčkou??“ když jsme dostali jídlo.

„Si v Sasku. Zkušení vědí, že v Sasku je nejlepší Bratwurst.“

Kroutí vočima i celym Tedem.

„Hele, v menze byl každý pondělí Eintopf, polívka co dům dá, trochu hustší, a každej druhej pátek neloupaný napůl vystydlý brambory kousek másla a paštika. Buď šťastnej za tohle.“

Vracet naviják nebudu, říká Tedův pohled.

„Dóóóbře, ne každém druhej pátek , ale poslední v měsíci a bylo i druhý jídlo, dyšs tam byl včas, ale jinak už nekecam.“

Zas německá rodinka, víš co řeknou, co udělaj, jen nutno vědět, v jaký fázi jejich vrozeného programu sou. Maléra zachytávám jen tak tak, aby před nima nezačal hajlovat a zpívat Die Fahne hoch.

Berlín. Co tady furt stavěj? Jak v Panelstory se proplejtáme staveništěm. Ale neskutečně přesně značenym.

„Támhle je střed města,“ ukazuju na televizní věž s bambulí nahoře („máme heščí héhe héhe,“ Malér strouhá na věž mrkvičku, „a my tam máme batolata héhe héhe) , pýchu NDR, SED a Ericha Honeckera.

Jedeme furt skoro rovně - severozápad. Mezitím celá historie Berlína: ohromné vily z 19. století, náckovský nekonečný fronty domů, baráčky těsně po válce, paneláky, současný hypoše…

„A jaktože tam eště nejsme?“, ptá se asi po půl hodině.

„Klid, tohle není ta naše velevesnice, todle je MĚSTO, to má skoro štyry miliony lidí.“ Malér.

Právě míjíme zbytek zdi. Nebe nad ní je černější než jinde.

Treptower Park. I stromy se tvářej zpruzeně, že musej růst zrovna tady. „Tady Rusáci donutili Dederony, aby jim postavili pomník jako osvoboditelům.“

Ted naviguje dobře, jedeme furt rovně, sme kousek před Alexem, doprava na Prenzlauer Berg, zas furt skoro rovně - severovýchod a přesně za přejezdem S-Bahnu.

„Teď doleva.“

„Nemužu, jednosměrka.“ „Tak další.“ „Jo sme tam.“ Zas doleva.“ Zas jednosměrka.“

Takže další doleva. Kličkujem Strašnicema, jsou jen upravenější a víc v pozoru.

Periferní čistý hotýlek. V Česku bysme za ty prachy dostal o něco lepší pokoj, ale nijak výrazně.

Večerní procházka dál od hlavní ulice. Klubík, rozmlácený vokno, graffiti skoro všude po zdi, ale nic v něm. Pak už ohrady jak od Lhotáka.

„Jak ty vnímáš to, že s Evou rozcházíme?“

„Nějak sem vo tom nepřemejšlel. Je to takový nový… taky to děláte poprvý.“ Ted zní v pohodě.

U Číňanů na rohu kupujem ňáký pivka a limošku.

Konec komunikace pouští do pokoje televizi. Na státních televizích diskusní pořady. Čvaňhalové vypadaj, že svět vyřeší, ale že to bude facha jako vrata, jenže voni se s tim fáákt porvou. Publikum je fascinováno, dělá že dyby na to měli, dou za nima teď a hned.

Na komerčních kanálech bezmozečný střílečky nebo telenovely, které se po dvou pivech stávají vlastními parodiemi

Eurosport – jde ňákej box – supertěžká váha 8. kolo – komejhání zpocenejch medvědů. Po půl hodině protočení vočí a dem spát.

Malér je ňákej neklidnej:

„Vo čem přemejšlíš?“

„Sumíruju dnešek.“

„Hele, ty seš furt s těma básníkama. Voni maj u každý básničky na levym rantlu hopodu?“

Faxem si to za vytřeštěnejma vočima přectavil: u každý básničky na levym rantlu takovou malilinkou hospůdečku.

„No že se jim tam ty písmenka houfujou. A voni se asi něčeho i bojej, že sou skoro dycky takový mrňavý nahňahňaný xobě. To fakt nikdo z nich nevidí, že slova napsaný vedle sebe maj jinej význam než když sou pod sebou nebo vodskočený. Jestli TY budeš dělat tohle, tak tě vezmu lopatou jak toho debila v Drážďanech.“

„Brzdi, vole. Sou tam i dobrý věci. Chci spát.“

„A paxy stoupnou před lidi, něco huhlaj do papíru a řikaj tomu čtení. Z toho teču.“

Luk protočil voči a usnul.

Příště vzhůru nach Berlin. Hranice, které již nejsou, jsou pořád znát.