Večer nebo ráno?

     Do očí mi sluní lampička bdící nad stolem. Vydává příjemné teplo a já ho cítím... dorazilo na hřbet ruky jako...

     Jako on. Naboural mou mysl. Při společném hraní pexesa, při promýšlení Scrabble, při pohledu do očí, snad i při rozhovoru opatrných slov jeho mninulosti.

     Plamínky svíček tančily prostorem a my... My? Leželi vedle sebe v naprostém klidu, v pohodě, co se v běžných chvílích schovává za závěsem.

     Ona se ho dotkla. Políbením. Snad polibky. A tiše toužila. On přitiskl rty na její dívčí ústa.

     Hladké dotyky cestující po tělech jim byly pomocníky v šeru. Nebyli nazí, byli polooblečení, téměř netknutí... A přeci.

     Pod jeho dechem tála jako sníh, co z jara mizí pop paprsky slunce. Chvěla se jako stéblo trávy v lehkém vytrvalém vánku. Její ruka se mu na tváři třepetala jako křídla nesmělého motýla.

     A on ji držel v náručí, v obětí, v blízkosti. Jako kdyby měl v rukou vzácný amulet, tak se cítila. Pocity, které jí v myšlenkách a krvi kolovaly, nebyly všedně každodenní...

     Svíčky dohořely, hudba dozněla a za oknem rámusil ohňostroj. Přišel další rok, příliš brzy. Kam se poděl ten minulý. V jakých končinách se ztratil...? 

     A mně se nad stolem při světle stolní lampičky klíží oči znavené silvestrovským steskem, půlnočnímštěstím, či ztracenou dobu roku 2006.