Tak málo mne a pořád jen o sobě

v ústech se mi svírá přesycenost nedourčeností
ostatně všechno co mám je jen začátek
neuchopuji co bych chtěl
je mi to nesympatické mluvím jazykem alchymie

a vůbec kdo by mi mohl cokoliv nabídnout
ne-li vzdálenost od všeho co se stejně příliš jednoznačně uzavírá ke mně
očima se rozdírám o svou svobodu
a přitom je mi tak samozřejmá
že bych ji snad ani nemusel mít
nikdy nechci zapomenutím vejít v omyl

opadává ze mě křeč úst
a stejně ji nepomíjím
straší mě samota kterou bych chtěl spoutat svou svobodu
straší mě trhlinou nepochopení

jediné po čem opravdu toužím je rodina
jediné čemu cele chci věřit je důvěra v lásce

tolik z mých letmých přemítání
nad věcmi kterým bych se měl věnovat víc
otázku položí opilý člověk tomu
komu je trapné odpovědět prázdnou dourčeností

---