Alive

Jiří Kain
ALIVE
věnováno Karlovi Komárkovi

Když byl malej kluk, každou neděli upekla jeho matka koláč a uvařila vanilkovej čaj. Tu chuť, tu chuť toho jahodovýho koláče nezapomněl. Právě teď se mu líně převalovala na jazyku. Škoda, že si nemůže dát šálek vanilkovýho čaje! A jednu kostku cukru - jak to má rád. A sednout si na verandu a sledovat západ slunce. Přitom pomalu vytahovat cigáro z krabičky, potom ho proklepat - tak, jako vždycky - nejdřív přes filtr, a pak opačnej konec. A když se cigareta dotkne olíznutýho rtu, ucítí tu nasládlou chuť. Jeden škrt sirkou o opěradlo - vždycky si při tom připadal jako pistolník z filmu. A sirku naklonit, to aby se rozhořela. Sledovat, jak plamen pomalu pojídá malý dřevíčko... a přiložit k cígu... natáhnout... Nevydržel to - musel si zapálit. Kouření způsobuje rakovinu... Přemejšlel, kolik má v sobě asi rakovinotvornejch zárodků nebo jinejch svinstev, který člověk potkává každou chvíli svýho posranýho života na tomhle posraným světě. Vlastně, tenhle svět by nebyl tak posranej, kdyby ho neposrali lidi. Takže sorry světe! Nejsi posranej! To jen my, lidi, my jsme posraný! Nebo - oni? Spíš oni - lidi. Říkaj o mně, že jsem zvíře a dobytek, takže asi oni. I když, lidi jsou přeci taky zvířata, ne? Ten chlápek, Darwin se prej jmenoval, tak ten chlápek řek, že jsme opičí děti, nebo tak ňák. Je to divný, ale asi to je pravda, i když... máti vždycky říkávala, že nás stvořil Bůh. Čert se v tom vyznej! Beztak, v tomhle světě můžeš fakt věřit jen sám sobě!
Natáhl z cigarety a v paprscích vycházejícího slunce pročísl vlasy. Spadaly mu zpět do tváře, ale on si toho ani nevšiml. Ani neucítil jejich lechtání. Jen si jeden slabý pramínek obtočil kolem nosu a usmál se...
Jablkovej. Jablkovej šampón. Vždycky měl rád tu vůni. A měl rád i jablkovej džus. Pil ho i tu noc. Tenkrát už toho měl v sobě dost, tak si dával něco bez alkoholu - právě ten džus. Jo, byl dobrej, i když mu připadal trochu ředěnej. A pak vyšel ven. Byla noc, ale tma úplná nebyla, protože krásně svítil měsíc. Chvíli se na něj díval, než ho z myšlenek vyrušilo zapraskání neonovýho poutače. V autě na něj čekala jeho holka. Úplně na ni zapomněl. Řek, že si jen odskočí a byl pryč alespoň patnáct minut. Přicházel k autu a viděl její tvář. Smála se na něj. Otevřel dveře. Nehejbala se, ale stále se usmívala. Promluvil na ni. Neodpověděla. Trvalo mu notnou chvíli, než si uvědomil, že ten úsměv zakrejvá jen křeč nevyslovenýho slova. Jakýho? To už se nikdy nedozvěděl. A taky si hned nevšiml pramínku krve. Stýkal od pravýho koutku jejích rtů, po bradě dolů na krk a mizel za halenkou. A o trochu níž...jen krev. Pomalu, třesoucíma se rukama odhalil její hruď. Bílá kůže svítila do tmy...až na místo, kde v ní byla díra. Zíral na ni. A stále to nechtěl pochopit. Že je mrtvá...že ji někdo zastřelil...jen tak si ji někdo vodprásk...jedna rána do srdce...to si nezasloužila...byla tak mladá...a krásná...a ty její sny o baráku na pobřeží...a hříbatech...To všechno vzal ďas. Pořád na ni civěl. Jakoby se na něho dívala, s tím svým nádherným úsměvem, a říkala: "To bude dobrý......" Nic není dobrý. Pak uviděl tu bouchačku. Ležela na zemi za zadním kolem. Došel k ní a zíral na ni. Pak ji zvedl. Prohlížel si ji a vrátil se k otevřeným dveřím. Tak tohle Tě zabilo. Nevěděl, jak dlouho tam stál. Přijeli fízlové. A on tam stál, před její vychladlou mrtvolou, s bouchačkou v ruce, prsty ulepený od krve a nechápavě koukal do reflektorů aut. A teď je tady...
Jak dlouho seděl na týhle palandě vážně nevěděl. Už je to pár měsíců, možná roků, co se přestal zabejvat časem a ptát se, co je novýho. Jen tu sedí. Anebo se prochází, aby neodvykl zátěži nohou. Aby se uměl vzpřímeně postavit. I když, to už asi nebude nikdy potřebovat. A rozmlouvá s bratrem Měsícem a bratrem Větrem... A usmívá se, když ho letní vánek hladí po zarostlý tváři...jako matka - kdysi před spaním...
Náhle zaslechl kroky. Další prosba o rozhovor, kterou odmítne? Jídlo? Poslední dobou nejí a dostává injekce s umělou výživou. Asi maj strach, že by umřel... Zasmál se tomu. Zarachotil klíč v zámku a ocelová závora se pohnula. Vešel muž a nasadil mu pouta na ruce a na nohy. A on seděl a civěl do zdi. Náhle ze zdi vystoupila ona. Hleděla na něho a šeptala. Šeptala to, co vždycky. Takový ty výčitky, že ji nechal umřít. Že ji v tý tmě nechal samotnou, i když ho prosila, aby nikam nechodil a jeli rovnou domů. Pak se obrátila a zmizela ve zdi. Usmál se. Chtěl by se jí omluvit. A pohladit po vlasech. Zatím to nejde. Zatím... Muž mu nasadil pouta a chvíli na něj koukal. Hlavou se mu honily myšlenky o neškodných bláznech. Pak zavrtěl hlavou a odešel.
Vešel kněz. Několikrát mu zopakoval otázku, v níž ho vyzýval ke zpovědi, leč bezvýsledně. Kněz tedy zřejmě z pocitu slitování spustil tichou motlitbu, kterou několikrát zopakoval. On jen civěl do zdi. Ze zdi totiž vystoupil zcela neznámý muž. Nikdy ho zde neviděl. Že by další, co mu bude vyčítat? Ne. On se opřel o stěnu a začal si hvízdat. To hvízdání už někde slyšel! Snad za dlouhých podzimních večerů, když na obzoru pozoroval hejna divokých hus letících na jih. Bylo to hvízdání Větru, který se už tolikrát neúspěšně pokoušel roztrhnout mříže jeho cely. Bylo to hvízdání, které ho již nesčetněkrát odneslo daleko od té každodenní iluze dne. Rozesmál se. Jeho přátelé přišli! A on je vítal svým smíchem.
Vešel strážník a opět zavrtěl hlavou. "Tak jdeme." Chytl ho za levou paži, zvedl ho na nohy a vystrčil na chodbu. Ostatní vězni začali povykovat, když vyvedli toho blázna z jeho samotky. První šel kněz. Polohlasně se modlil a na prsou Bibli. Bylo mu ho líto, ale přeci zabil, nebo ne? Za ním šel on s naprosto nepřítomným pohledem. Řetězy chřastily jako ve středověkém filmu a on se smál. Jako malé dítě. Vzpomněl si na otce. Vždy, když se vrátil z práce, tak vyhazoval jeho malé tělíčko do výšky a zase jej chytal. A chlapec mával rukama. Jako ptáci. A smál se... Za ním šel strážný. A okřikoval ostatní vězně, kteří rámusili ve svých celách.
Došli do místnosti s lůžkem. Kněz se vytratil.
Strážný mu sundal pouta a ukázal na lůžko. On si lehl. Koženými pouty a řemeny připoutali jeho tělo a končetiny k lůžku. Bratr Vítr stál napravo od dveří a stále si hvízdal.On byl natolik zaujat známou melodií, že si nevšímal doktora, který přitlačil stojan s dvěma kapačkami. V obou byla čirá tekutina. Snad pro případ, že by jedna z nádobek zklamala. Do žíly mu zabodli jehlu a do trubičky zavedli tekutinu. Po chvíli začala pravidelně odkapávat.
Vítr se odlepil od stěny a šel pomalu k lůžku. Pohladil ho po tváři.Vyhrkly mu slzy.
Kapka po kapce proudila do jeho těla. Do jeho království. Nebo spíš do království, které již jeho přestávalo být. Cítil horko, které se mu rozlévalo po těle. Bylo to osvěžující a on se cítil lehčeji a lehčeji. Na tváři se mu objevil úsměv. Podvědomě, bez záště a s láskou, se loučil se světem, ve kterém žil a s lidmi, jejichž vražednický instinkt nikdy nepochopil. Byl připraven. Nyní byl volný. Volný jako pták...
Vítr napřáhl ke svému bratrovi pravici. A on...................ji uchopil.................

---