Neznámé se bouří

Neznámé se bouří

Byla deštivá letní noc. Jedna z těch vlahých nocí, jež přicházejí po velmi horkých dnech, aby nastolily jakoudi rovnováhu.

Déšt bubnoval na okenní parapet Lumírova pokoje. Z přehrávače se se linula klidná část jedné z Mozzartových symfonií. Spolu se zvuky deště tvořila dokonalý pár, který svou momentální magičností zahaloval pokoj a možná i celý svět. Tato úžasná souhra přírody a lidského umu se pomalu snášela na celou tu letní noc.

Kdesi v dálce se ozval hrom, ten nejvěrnější následovník blesku, a Lumír ho zaslechl, nikoliv však doopravdy, ale ve svém snu. Stál na pobřeží Atlantického oceánu v Bretani, všude kolem panovala obrovská bouře, moře se dmulo a tříštilo o skály, jako malé dítě, jež chce do ignorujícího světa vykřičet všechna svá přání. Naskýtal se mu pohled krásný, čirý, leč až hrozivý, tak hrozivý ve své kráse a přirozenosti, protože oceán nikdy nikomu nelže, je vždy upřímný, drsný, něžný a plný života.

Proč se prostě Lumír nešel někam schovat? Proč tam stál, jako opařený v té strašlivé scenérii? Samozřejmě že nemusel, možná ani moc nechtěl, ale přecejen ho něco drželo na onom místě a nutilo ho sledovat tu děsivou nádheru. Jakási nepopsatelná síla přemohla veškerou racionalitu. Jako opařený sledoval dmutí oceánu, jehož moc stále nabývala na síle, jakoby každá jeho malinká částečka nastřádala nepřeberné množství energie a ted ho ze sebe potřebovala uvolnit. Jakoby každá kapka skrývala obravskou touhu, touhu, aby se o ní někdo dozvěděl. Avšak tento svět byl jiný, nedokázal jí porozumět. Ani v nejmenším ji nechtěl pochopit. Lumír byl promáčený na kost, voda z něj tekla proudem, ale jeho pozornost si to nedokázalo získat. To jediné, kam se upírala byla snaha porozumět oceánu. Co chtěl asi vykřičet do tvrdých skal? Měl pocit, že co nevidět se něco musí stát. Něco se neudrží...Voda nabýrala na síle, části skal se začaly řítit do útrob nyní již nemilosrdného nepřítele. Lumír nedokázal utéct.

Co je oceánu do pevniny? Do něčeho, co nezná, co je mu cizí? Nyní již obrovské kusy skal se řítily do vody. Nedaleký přístav se bortil. To, co nechtělo pochopit, bude zničeno. Vlny, agresivní misionáři neznámého světa, si porobují pevninu. Konečně se to stalo. Pevnina již nedokáže vzdorovat. Náhle Lumír cítí slanou vodu v ústech, zavírá oči hrůzou, až ted´ je s to si uvědomit důsledky. Pocit´uje bezmoc, jak si s ním voda hraje.

Náhle vše utichne, jeho tělo pluje na obřích vlnách a on v ruce svírá část dřevěné konstrukce, zhluboka dýchá a nestačí se divit. Je naživu.

Mozzart dohrál, Lumír se probudil a zaposlouchal se do deště, bubnujícího na parapet. Končila deštivá letní noc.