Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte senázev nepotřebuji
Autor
Cookie
toto není nic důležitého...pro nikoho...jen pro mě. Žádné morální nabádání. Jen povzdech. Omlouvám se, že tak osobní věc píšu sem, ale psát mi nedělá potíže. To svěřovat se neumím.
A komu taky?
Má rodina vnímá mé problémy jako malicherné. Matka brečí u dojemné lovestory s názvem Seznamte se, Joe Black a nevnímá, že někde blízko ní je člověk, který snad už nedokáže překonat tíhu osudu. Má duše pláče taky.
Můj otec čeká na chvíli, kdy se doma objevím s maturitním vysvědčením, aby mě už konečně mohl vykopnout z domu a dává mi to najevo při každé (ne)vhodné situaci. Lichotivé, což?
Jsem vyhořená. Kdysi nás ve škole učili, jak poznat a bránit se příznakům syndromu vyhoření a já je teď všechny cítím. Tenkrát mě jen napadlo, že snad konce v nenáviděné škole dojdu brzy. Hodně brzy a pak na všechno zapomenu. Jenže to jsem ještě nevěděla, že mi nervy vybuchnou v ten nejhorší okamžik. Zkouška.
Dělám znovu čtvrťák. V jiné škole, ale stejném oboru. Odloučená od dlouhodobých přátel, od rodinné pohody, od svobody. Jen počítám dny, kdy se to všechno změní. Kdy dostanu ten cár papíru a sama odejdu z "domova". Budu svobodná. Snad. Možná. Doufám...
Ale možná už nemám sílu jít dál. A kam taky?
Pro mě ten cár papíru v oboru všeobecná sestra neznamená nic. Jsem obklopená nenávistí, která se mi postupně, vrtkavými děckými krůčky vkrádá do srdce a ničí mě. Ach...a jak...?
Už nemám lásku, kterou bych mohla rozdávat. Jen prázdnotu.
V rodinném kruhu bez rodiny, bez přátel a obklopená lidmi, kteří by možná mohli být mí přátelé, ale o které nestojím. Klidně je hned zítra vymažu ze života. Tak jako zdravku, jako přátele, se kterými jsem se po moc moc dlouhé době měla setkat v pátek a možná se s nimi už takhle pohromadě nikdy nesetkám. Ná lásku, kterou jsem nikdy moc neuměla přijmout ani dát najevo...ale cítila jsem ji. Na školu, která ze mě udělala to, co jsem. Na tu jedinou zapomenu ráda a z celého srdce. A na svůj pokřivený egoismus a na svou sebelítost. A na budoucnost...Jakou asi?
umřít umřít...ukončit to...a proč vlastně ne?
Myslíte že jsem pesimistka...a není snad sám život pesimistický?