Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Čertínku, omlouvám se, ale tohle prostě po dobrém vyřešit nešlo.
Chtěl jsem věřit tomu, že se něco stane. Něco, co mi zabrání v tom, co jsem měl v plánu. A byl to hodně ošklivý plán. Jenomže nestalo. Záměrně jsem se k peklu sunul pěšky a dělal hrozný kravál. Řval jsem a vyhrožoval, že mám u sebe to hnusnou a zlou vodu a že s ní všechny pošplíchám tak, že jim kožichy budou malý. Jenomže jako naschvál jsem vůbec nikoho nepotkal – jak by taky jo, když většina pekelníků chlastala u Labella v lokálu. Než jsem se nadál, byl jsem u pekelných vrat. A stráž zase spala. Brekel s nosem odřeným, že ho něměl delší než půl metru, doslova čpěl rumem a chrněl jako nemluvně. To si asi zase nějaké hopsandy hrály na medium. Vždycky to takhle dopadne. Chudák starej čert. Měl by se na to vykašlat a jít do důchodu. Vždyť už by si ho za ta muka, která tady musí snášet, dávno zasloužil.
Natáhl jsem si kuklu popadl do každé ruky zbraň (do levé modrou se zásobníkem na dva a půl litru, do pravé růžovou se zásobníkem na tři litry, která navíc při stříkání vydávala ukrutný rachot) a napral do něj dávku z obou hlavní. Chudák čert zaječel a poroučel se v mdlobách k zemi. Než se z toho vzpamatuje, budu dávno pryč.
Pláštěnka zavlála kolem mých slabin jako háv. V uších mi zaburácely zlověstné metalové tóny. Okovanou botou jsem vykopl bránu a pustil se do té řezničiny.
Až tam v Pekle mi došlo, jací jsou čerti vlastně stateční chlapci. Protože nevěděli, s kým mají tu čest, pustili se do mě konvenčními zbraněmi. Kulky mi hvízdaly kolem hlavy, sem tam mi nějaká uvízla v žebrech, ale to mě nemohlo zastavit, neb jsem sledoval svatý – tfuj – cíl. Čertiska se mi vrhala přímo před hlavně, jen aby mi zabránila v postupu k šéfově kanceláři. Mysleli si, chudáčci, že jsem archandělem, který si přišel pro starého – nějak dodnes neuvěřili, že konec světa jsem onehdá skutečně zažehnal.
Zprava se ozval ohlušující hřmot nějakého pekelného stroje a zleva od kotelny třináct vyskočili do chodby čerti Havran a Vlk. Vlčák – jinak jeden z méjch nejlepších kámošů - vlekl na svých mohutných prsou ohromný rotační kulomet značky Colt, Havran parabelu v každé ruce. Serva se roztočila. Vzápětí stísněnou chodbičkou zarachotila uširvoucí dávka velkorážních kulek. Plesnivějící omítka kolem mě začala vybuchovat v gejzírech vápna a rozervaného olova trhavých střel. Přikrčil jsem se za blatníkem Tigera, který skoro ve stejný okamžik vyjel z druhé strany. Sáhl jsem do kapsy a vylovil nafukovací balónek naplněný svěcenou – tfuj – vodou. Vrhl jsem ho přes věž někam do míst, kde jsem oba kamarády tušil. Střelba z kulometu rázem ustala. Nahradilo jí zavytí tak ukrutné, že mi zajektaly zuby. Nad mou hlavou prolétlo hejno zběsile krákorajících vran, ve které se změnila Havranova rozpáraná duše. Vyskočil jsem na tank, který v chodbě uvízl a nemohl ani tam a ani zpět. Jediným trhnutím jsem otevřel poklop velitele, mrskl do útrob vozidla další svěcený – tfuj – granát a poklop zase přibouchl. Nechtějte vyprávět, jak to zní, když zařvou čtyři čerti najednou – byť je to jen na chvíli. Ani tlustý pancíř nedokázal utlumit řev, který mi vháněl slzy do očí.
Ozvalo se ostré, kovové „Plonk!“. Někdo na mě vypálil z druhé strany. Mohutným, téměř třicetimetrovým skokem jsem se vrhl zpět a vypálil dlouhou dávku kamsi do tmy. Sniper zavřeštěl a zmlkl.
Potom jsem se rozeběhl. Nezastavoval jsem a kropil kolegy vpravo, vlevo, před sebou i za sebou. Čerti vylézali i z děr, o kterých jsem neměl tušení, a to už jsem v pekle pěkně dlouho. Když mi došla voda, odhodil jsem nepotřebné zbraně na zem a sáhl do podpažních pouzder pro další dvě. Jatka pokračovala. Odrážel jsem se dlouhými skoky a tančil mezi kulkami. Běhal jsem střídavě po podlaze, po stěnách a chvílemi i po stropu. Hotový Matrix, to vám povím. Několik neopatrných čertů, kteří se přiliš přiblížili anebo nedávali pozor, jsem omráčil pažbou. Peklem se začal šířit žaludek obracející puch spečeného čertího masa a nářek těžce raněných, kteří neměli to štěstí a neupadli do mdlob.
A potom se objevila pekelná URNA. Tvořilo ji devět největších čertů – pekelných princů. Oděni v černém s kuklami a nočním viděním sjeli na lanech přede mnou i za mnou a zahradili mi tak cestu postupu i ústupu. S těmihle nebyly žerty. Byli to vycvičení zabijáci, kteří neznali strach, neměli svědomí, zato měli dokonalé instinkty a na pivo chodili se samotnou smrtkou. Už dlouho jsem si to s nimi chtěl vyřídit. Za nás za všechny podřízené čerty, které tak bezostyšně vydírali, zotročovali a proháněli. Až dosud jsem zlo páchal s maximálním odporem, ale tyhle panáky si teda vychutnám.
Zařval jsem jako zvíře (možná nevíte, že mé druhé pekelné jméno je Leon) a vyskočil do vzduchu, skoro až ke stropu. Pláštěnka se zlověstně zavlnila, mé oči se rozzářily jako silné světlomety a dobře mi osvítily jejich temné duše, jejich slabá místa, otazníky v jejich očích. Čas se na okamžik zastavil...
Písmák