Na otázku "Kam?", existuje jen jediná odpověď...

  Kam až tohle všechna zajde? Spala jsem se dvěma muži najednou.

  Jeden z nich, ač hluboce zamilován do chladné a zdrženlivé Daniely, mi sdělil, že jen se mnou je schopen zestárnout a nezešílet. Ten druhý pro jistotu opustil všechny své přátele, aby se nemusel koukat, jak žena jeho života, tedy já, flirtuje se všemi okolo, krom jeho.A můj sen.... Proboha! Můj sen mi oznámil, že na mne už dvacet let čeká.

   Hledím do důvěrně známých zelených očí. Hladí mě ve vlasech, líbá mě, krouží boky mezi mými stehny, naplnňuje mmě a pak zase nechává prázdnou. Znova se mu podívám do očí a zas je zavřu a můj vzdech se ke mně vrací otlučen o dzdi prázdného pokoje.

  Začínám uprostřed zmatků v temnotě vnímat obrysi věcí tak, jak jsou. Jsem středem vesmíru, kterému, jak se zdá nerozumím. Nerozumím jazyku, kterým ke mně promlouvá. Jak říkám, je to jen obrys a jistá jsem si jen tím, že věci jsou mnohem složitější a že jim snad raději ujedu v tom vlaku, do kterého jsem nastoupila. A přece něco mi něco říká, že vlastnímu magnetickému poli ujet nelze.

  Obtáčím nohy okolo jeho těla, moje ruce zběsile berou za svaly na jeho zádech. Potřebuji ho cítit blíž, silněji, hlouběji...

  "Parchante. Hnusnej parchante!" Šeptám. Vidím zase ty jeho oči a ústa co se usmívají a pak už nic. Zbývají ze mne jen kousíčky. Kolíbá mě a laská mou bradavku, líbá mne na rameni, na krku a pak mi šeptá do ucha: "Jsi moje výhra v loterii. Jediná výhra..."

  "A ty moje životní prohra." Odpovídám.

  Ráno se probudím vedle něj. Celou noc jsem spala v jeho náručí. Probouzím ho tak, jak se milenec k životu probouzí. Dáme si ještě partičku, ať nejsem nic dlužná, pak odejdu.