Pohádka o andílkovi

Vzadu u staré kamenné zdi, až v nejzazším koutu zahrady ležel ve vysoké trávě malý andílek. Nikdo nevěděl kdy že se tu objevil. Nevěděla to stará vrba, která skláněla nad jeho tělíčkem své větve, nevěděla to ani divizna, opřená o zeď, ani ptáci z okolí. Jenže tam byl. Ležel na bříšku, hlavičku položenou na drobné ručce, zlaté vlásky trochu špinavé od hlíny, bílou košilku taky trochu zamazanou a drobná bílá křídla úhledně složená na zádičkách. Tiše odpočíval a nikdo z okolí jej nechtěl vyrušovat a tak ho všichni jen tiše, snad trochu bázlivě, ale s velikou radostí pozorovali a netrpělivě čekali, až procitne. Vrba sklonila své větve níž, aby andílka nedráždily sluneční paprsky a divizna se trochu odklonila, aby andílka nerušil bzukot včel, které z ní sbíraly pyl. A tak čekali a čekali, jenže pořád se nic nedělo. Proto se jeden vrabčák rozhodl, že andílka vzbudí. Sletěl až k němu a zazpíval mu přímo do ouška. Jenže se nic nestalo, andílek spinkal dál svým tichým věčným spánkem smrti. Smutno, přesmutno bylo v zahradě. Vrba sklonila své větve až na zem. Tráva se obemkla kolem malého tělíčka a žalostně štkala. Divizna odháněla včely a ptáčci ani nezacvrlikali. Tak minulo mnoho dní. Jednou však přiletěl vrabčák a už z dálky křičel: „Hej vy všichni, jde sem nějaký malý chlapec! Ukážeme mu našeho andílka a on ho jistě vzbudí! Vzbudí, vzbudí vzbudí!“ Všichni se zaradovali. Vrba zvedla své staré větve do výše a dovolila tak slunečním paprskům, aby vstoupily do zahrady. Tráva se rozestoupila a divizna opět dovolila včelám, aby si z jejích květů nabraly pylu. Ptáčci švitořili a všichni netrpělivě vyzhlíželi chlapce. A vskutku. Po chvíli se skutečně objevil. Malý asi pětiletý capart držel v ručce síťku na motýly a uháněl za jedním krásně vybarveným. Tmavé vlásky byly uličnicky rozcuchané, velké zelenomodré oči doširoka otevřené a maximálně soustředěné. Pádil za motýlem a musel si připadat jako lovec pronásledující v džungli smrtelně nebezpečnou šelmu. Tričko měl roztržené od prolézání křoví, obličej umazaný a levé koleno rozbité. Hrdina přichází. Okolí andělíčka se šťastně rozzářilo. Ano,vrabec měl pravdu, tohle dítě jistě vzbudí našeho andílka. Neposedný motýl chvíli honil chlapce okolo, ale pak frnk a přistál přímo na bílé košilce spícího andílka. Chlapec se v tom okamžiku zastavil, protože se lekl té podivné věci, vyčuhující z trávy. Opatrně se plížil blíž a blíž, jen pomaloučku, ještě kousek..... A pak uviděl malé tělíčko v bílé košilce, žluté vlásky umyté rosou a pečlivě učesané stébly trávy, a uviděl drobná křídla. Naklonil hlavu na stranu , zamrkal a nechápavě zakroutil hlavičkou.. Byl zmaten. Slyšel leccos o andělích, ale tatínek mu vysvětlil, že jsou jen vymyšlení a že ve skutečnosti nejsou. Tak jak je možné, že tu teď před ním jeden leží? Strčil si palec do úst a horečně přemýšlel. V tom okamžiku z vrby slétl vrabčák. Posadil se na andílka a vyrušil tak motýla, ktreý se tam vyhříval. Pak si poskočil a začal švitořit. „Ahoj chlapče!“ řekl , „ tady jak leží na zemi, to je náš kamarád andílek. Víš, on usnul a my stále ne a ne ho probudit. Je nám to moc líto a tak hledáme někoho, kdo by to dokázal. Myslíš, že to zvládneš?“ Chlapec pozoroval vrabčáka a oči se mu rozzářily. Tak přece jen je to pravda, je to anděl! Usmál se a odhalil tak, že mu chybí dva přední zuby. „Ujčitě! Já to škuším jo?“ dodal horlivě a zaklekl k andílkovi. Zatřásl s ním a houkl mu do ucha. Andílek se ani nepohnul. Obrátil ho na záda a uviděl jeho krásný obličejík, tak smutný a bledý. Znovu s ním zatřásl, tentokrát trochu silněji a vlepil mu políček. Smutná tvářička se jen sklonila na stranu. Nic. Vrba posmutněla, tráva šuměla , divizna se zachvěla. „Po-pojčkejte, já zaběhnu pjo tatínka, tatínek bude mít jadost. On, on vám ujčitě pomůže!“ A aniž čekal na odpověd, vyskočil na nohy a pelášil domů. A vše v okolí tělíčka jen tiše a s nadějí čekalo. „TATÍ,TATÍ!“ křičel už z dálky chlapec, „pojť šem, honem něco ti muším ukážat!“ „Co je?“ ptal se otec se starostí v hlase, „stalo se něco?“ „Pojť ža mnou, ňěčo ti muším ukážat. Pojť!“ „No dobře, tak co to bude?“ přstoupil na chlapcovu hru. „Andílek!Je tam...“ „Andílek, jo? Víš přece, že žádní nejsou!“ „A šou, abyš věděl!“ „No to jsem teda zvědav. A co dělá ten tvůj andílek?“ „Špinká.“ „Tak špinká?“ v otcově hlase bylo patrné pobavení, ale i částečná zvědavost.“ No dobře tak mě k němu zaveď.“ A tak šli. Otec chytil synka za ručku a ten ho vedl, doslova táhl skrz houští a trní a celou dobu šišlal o andílkovi a tatínek se jen usmíval. Konečně už byli na místě. „Tak, tady je tati, šlíbil šem , že ho pomůžu vžbudit.“ Řekl chlapec a ukázal na tělíčko. Otec se na tělíčko zadíval a z očí mu vyšlehly zlé plamínky: „Pane bože, no to snad ne!“ zakřičel, „dyť je to ňáká hnusná chcípilna, kočka nebo pes! To je hnusný! Sahal jsi na to?!?“ zařval na syna. „Já , já..“ zamumlal chlapec a do velkých modrozelených očí mu vstoupily slzy jako dva hrachy. „ Tak sahal?“ zeptal se výhružně otec. „Já... jenom...tjošičku...“ popotáhl chlapec a sklonil hlavičku. Dvě slzy spadly do trávy, která je zachytila, nechala je sklouznout po jednom stéble a vsát se do země. Jednou tu porostou dva velké stromy. „ Jak trošičku! Kolikrát sem ti sakra říkal, že na takový věci nemáš vůbec,vůbec sahat! No kolikrát?“ „Ale vždyť to je ...“ špitl chlapec. „A ještě říkáš, že je to anděl. Za chvilku budeš tahat do bytu chcíplý kočky a budeš říkat, že jsou to jeskyňky! Ale kdybych ti to neříkal, tak prosím!“ „ Já...šem jenom chtěl...“ „ A mazej sakra domů než dostaneš jednu, abys měl proč řvát. A z domu se týden nehneš, rozumíš! Nebul sakra, to si chlap?!? Vidět tohle maminka tak tě roztrhne vejpůl! .... a já za ním eště lezu křovím. Tak padej nebo fakt dostaneš. A nepřej si mě, jestli dostaneš ňákou nemoc!“ * * * Pozdě večer, když už chlapec usnul, znaven pláčem, trucováním a bezbřehou nespravedlností, která zaplavila jeho malou dušičku, vzal jeho otec kanystr benzínu a sirky a vydal se znovu do zahrady. Tělíčko polil, škrtnul sirkou a z bezpečné vzdálenosti pozoroval planoucí jazyky ohně. Co na tom, že chytlo pár větví jedné staré suché vrby. Co na to, že okolo vyhořela tráva a oheň upekl jednu starou diviznu. Co na tom, že plameny ztrávily i mrtvolku starého vrabčáka. Zuhelnatělé části košilky bral vítr a zvolna je roznášel do celé země.

---