Povídka se smutným koncem

Bylo nádherné úterní ráno, aspoň si myslela, že to bylo úterý. Nebo čtvrtek?

Krásné bezmráčkové červencové počasí přímo lákalo k letním radovánkám, počasí jim přálo a sluníčko už několik dní pálilo jako o závod. Pro ně, táborníky, to bylo přímo ideální. Děti i vedoucí se bavili a vše jim vycházelo, přesně tak, jak si plánovali. Byly to krásně strávené dny plné her, smíchu, úsměvu, vody a příjemného poledního lenošení ve stínu mohutných stromů. Prostě letní táborová idylka, jak má být.

Ale tohle všechno mělo trvat jenom krátce. První dny veselí záhy vystřídaly dny plné zoufalství, smutku, nejistoty a strachu. Aspoň tak to vnímala ona. Nebyla to její vina, přesto si ji kladla. Nedokázala se s tím smířit. Měla tomu zabránit, ale nemohla, nevěděla jak a pak už bylo pozdě. Příliš pozdě na to, aby se dal ten okamžik vrátit. Ten krátký okamžik, mžik a … Skočil do vody, na konci mola mu nohy podjely, a jak padal do vody, hlava byla první, kdo se dotknula vodní hladiny. A ke všemu tam byla mizerná hloubka. Štěstí pro ni bylo, že u toho nebyla a že to neviděla, jen později z fotek a z vyprávění se dozvěděla, jak přesně se to stalo. Byla zdravotnice, měla tam být a měla mu pomoct, ale nevěděla jak. Jen zaslechla křik a běžela k rybníku s mobilem v ruce a pak už jen volali vrtulník. Příliš pozdě na to, aby se dalo cokoliv změnit. Přestože všichni věřili v zázrak, nestal se. Už v ten okamžik věděli, že to s ním dopadne špatně. Cítil jenom hlavu a o rukách a nohách vůbec nevěděl. Co k tomu říct? Ten pocit zoufalství a beznaděje…

Odešla, musela pryč. Svolala zbytek dětí do jídelny a dala jim pastelky a papíry, ať si malují. Nechtělo se jí nic říkat. Oni to pochopily. Takhle ticho a v klidu ještě nebyly.

Vrtulník tu byl skoro hned. Naložili ho a odvezli okamžitě do Brna. Říkali, že to bude dobrý, že je to jen částečný ochrnutí, že bude žít. Uklidňovali jejich beznaděj. Marně. Všichni věděli, že jsou to jen slova do větru. Každý se snažil vtisknout do paměti ten usměvavý obličej a radostné chvíle, které spolu strávili. Proč se to jen muselo stát. Proč??

Po zbytek tábora s ní už nebylo nic. Nemohla spát, v noci se budila s křikem a pláčem, vraceli se jí věci z dětství, vracela se jí minulost a nemohla se s tím vyrovnat. Během těch zbývajících dní skoro nespala, jen tak se potácela po táboře, s myšlenkami úplně mimo. Voda jí do teď nahání strach. Ostatním dělala obrovské starosti, ale nedokázali jí pomoct. Jen tiše přihlíželi jejímu chování a nočnímu běhu. Několik kilometrů po silnici tam a zpět. Potřebovala to ze sebe dostat, ale nic nepomáhalo.

A jaký to mělo konec?

Léto uteklo a začalo září. Volali jí, že zemřel. Pohřeb bude v sobotu.

Ve vesnici zvonily zvony, velké, mohutné, a mezi nimi byl jasně slyšet i ten maličký s tak pronikavým zvukem, který se každému hluboce vrýval do srdce.

Ale změnit, změnit se již nic nedalo. Zbyly jen oči pro pláč…..