Čarozem III

"Není domov, jako domov." - část třetí

K mému obrovskému potěšení vypadala Linda poněkud zmateně, když jsem s takovou vervou vběhl na mýtinu, kde se ona, Alarik a bandité tak vesele bavili. Hned ale spadla zpět do své role – mile se na mě usmála. Byl to přesně ten úsměv, s jakým mě ráno srazila k zemi, když jsem se ptal na oblečení a peníze na cestu SEM.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal jsem se tak ledově, až Lindě přimrzl ten její úsměv na rtech. Teď jsem se pro změnu usmál já, ale v duchu – však ti to patří, pomyslel jsem si. „Tady tihle,“ pokračoval jsem a ukázal směrem k banditům – nyní podle oblečení spíše rytířům, „se mě před chvílí pokusili zabít!“
„Mám z vás radost,“ nevěnovala Linda pozornost mým slovům a očividně získala zpět svou rozvahu.
„Navíc,“ strčil jsem madam, jak ji nazval Alarik a já to teď myslel ironicky, „se stalo ještě tohle. A vy máte radost.“
„Samozřejmě, že mám. Je to důkaz, že si zasloužíte důvěru mou i dalších lidí.“
V tu chvíli jsem div nevyprskl smíchy, protože takový divadelní výstup jsem neviděl už dost dlouho, a to prkna, která znamenají svět, přímo miluji.
Zároveň jsem ale netušil, zda jsem se nezbláznil, protože ona opět vypadala stejně přesvědčeně jako ráno. Nakonec jsem usoudil, že jestli se někdo zbláznil, tak jedině ona.
Můj pohled se stočil k banditům – rytířům. Právě oni mě totiž trápili nejvíce. Napřed na nás vyskáčí z křoví a za pár minut už se s námi bratříčkují. Pokud k Lindě patřili už dřív, proč potom zaútočili? A co to oblečení – rázem jsou z ošklivých káčátek rytíři, kteří by se nemuseli stydět ani v té nejlepší společnosti.
„Těmto pánům vděčíte za mnoho,“ probrala mě z úvah Linda, která sledovala můj pohled, „díky nim se vám podařilo odblokovat svou moc.“
„Jakou …“
Nedomluvil jsem, protože má teorie začala dávat smysl. Pohlédl jsem znovu na svou ruku, ale tentokrát už ne s odporem, ale obdivně.
„Vzhledem k tomu,“ pokračovala ve vysvětlování madam, „že jste nežil v našem světě, vaše moc byla zablokovaná. Museli jsme ji proto donutit, aby se projevila. Ohrožení života je většinou nejlepší prostředek.“
V jejím projevu mě zarazilo jediné slovo. Nepodstatný detail, ale přesto mě zamrazilo až do morku kostí. Pohlédl jsem vyděšeně na tu ženu, která mě málem nechala zabít. Hlas se mi třásl.
„Většinou? Chcete snad říct, že jste dala vsázku můj život, ačkoliv jste si nebyla jistá, že to vyjde?“
„Muselo to vyjít,“ zašeptala ona, ale do očí se mi nepodívala. „Nelžete mi! Ten meč byl jen pár centimetrů ode mě. Kdyby mě zasáhl, nedala by mě dohromady ani skupina špičkových plastických chirurgů.“
Alarik a ostatní na mě zvídavě pohlédli – nejspíš jim nedocházel význam nějakých „špičatých chirurgů“. Možná, že to spojení dokonce považovali za zbraň, protože vojáci sáhli po mečích. Linda mi věnovala významný, vyčítavý pohled.
„No a co,“ povídá mi potom, „kdyby vás ten meč zasáhl, věděla bych aspoň, že nám nejste k ničemu. A navíc bych si ušetřila spoustu vysvětlování,“ dodala potichu.
Nastalo dlouhé a nepříjemné ticho. Já sbíral odvahu odpovědět něco stejně peprného a trefného, zatímco ta nebetyčná mrcha měla jistě pocit zadostiučinění a neřekla už nic. Kapitán vojáků – vysoký, statný muž, který se určitě ničeho nezalekne – se otočil k Lindě. Naše roztržka a ani předchozí události ho vůbec nerozhodily.
„Madam,“ pronesl basovým hlasem, který rozhodně budil autoritu – jak jsem s potěšením zaznamenal, oslovená se docela lekla, když zazněl, „nebylo by lepší, kdybychom už nyní přešli pod vedení sira Reginalda?“
Zatímco Linda přemýšlela, načež přikývla, jsem já uvažoval, odkud se ten tajemný sir vynoří. Po chvíli mi došlo, že jsem to asi já, a tak jsem si začal mnout špičku nosu, což dělám vždy, když se dostanu do nějaké nepříjemné situace.
„Takže,“ otočil jsem se k veliteli, „vy se budete starat o mou bezpečnost?“
Abych pravdu řekl, docela mě to potěšilo, i když jsem stále neměl k těm mužům přílišnou důvěru.
„Jo. Starali jsme se už o nebožtíka vašeho strýce. A tady madam nám zaplatila, abychom se postarali i o vás.“
„Doufám, že vám nevadí, že jsme použili peníze z vašeho dědictví,“ poznamenala Linda jízlivě - asi začínala tušit, jak mě vytočit. Raději jsem podržel jazyk za zuby a sledoval okolí.
Kolem nás už padl stín – ani jsem si neuvědomil, že jsme TADY tak dlouho – a blížila se noc. Zvuky lesa, doposud tak příjemné, se změnily. Ne že by tedy rachot mečů a dusot nohou na lesní půdě, když mě honili ti rádoby banditi, byl příjemný, ale pořád lepší než to, co se ozývalo teď. Odevšad se nesl praskot větviček, jakoby se na nás chystali zaútočit opravdoví lapkové. Přestávalo se mi tady líbit.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se záměrně neadresně.
„Myslím, že koně už budou neklidní, pokud tedy nechcete jinak, můžeme vyrazit,“ odpověděl mi velitel, který mě už asi považoval za autoritu, jenže tou já nikdy nebyl.
Se skrytým vnitřním odporem jsem přikývl a následoval svou malou armádu do hloubi lesa. Linda mě následovala a její pohled říkal – mě se jen tak nezbavíš. Povzdechl jsem si, ale už mi bylo všechno jedno. Jednou se ti to všechno vrátí, pomyslel jsem si prorocky. O pár metrů pochodu dále byli ve stínu stromů uvázaní koně. Pro mě, jako člověka, který měl z koní vždy, řekněme, přirozený respekt, to byl zároveň uchvacující i hrůzostrašný pohled. Velitel zachytil můj pohled a usmál se.
„Jsou to nejlepší hřebci z našeho chovu a mají výtečný výcvik. Obzvláště tento,“ ukázal na svalnatého bělouše.
Ten se ve stádu ryzáků nápadně vyjímal a mě napadlo, že takový kůň je určen pro vedoucího skupiny. V tu chvíli mě něco napadlo. Když mi jeden z vojáků přivedl bělouše, přesně jak jsem očekával, posunkem jsem si zavolal velitele.
„Nebylo by lepší,“ začal jsem opatrně, protože jsem nevěděl, jak daleko mohu zajít, “a uctivější, kdyby nejlepšího koně dostala dáma?“
Možná se to teď zdá jako výstřel do tmy, ale pokud jsem mohl soudit, ženy se TADY těšily velké úctě.
„No jo, máte pravdu. Vy sice máte nárok na svého koně, ale lady by to mohla považovat za urážku svého postavení.“
Po těchto slovech chytil koně za uzdu a odvedl ho k Lindě. Ta nás celou dobu podezřívavě sledovala a podle toho, jak se tvářila, jsem zasáhl střed terče. Vyšvihla se do sedla a tím přijala mou malou laskavost.
Já tak zabil ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou. Linda mi byla zavázána laskavostí, což není málo. Taky jsem se zbavil vůdčí pozice – ta teď patřila jezdci na bílém koni, a navíc jsem stoupl v očích svých ochránců, takže si mě teď možná začali vážit doopravdy a nejen kvůli rozkazům.
Měl jsem obrovskou radost, že se mi to podařilo takhle pěkně navléct, navzdory tomu, že jsem neznal místní zvyky a etiku. Muž, který mi předtím přivedl bělouše, teď vedl statného ryzáka. Podal mi uzdu a otočil se k odchodu. Já jsem ale zíral na tu horu svalů před sebou. Trochu jsem se třásl, když jsem nasedal, ale nakonec se mi to k mé obrovské úlevě podařilo.
„Vyrážíme!“ zvolala Linda a pobídla svého koně ke klusu. Ostatní se vydali za ní a můj kůň, který vycítil můj strach, se opatrně vydal za nimi. Musím říct, že je to trochu zvláštní pocit, jak se pod vámi vlní svaly zvířete, třesete se v nárazech kopyt na půdu. Taky se mi málem podařilo v prvních pár chvílích jízdy snad desetkrát spadnout.
Potom už to nebyla taková hrůza – stačilo jen udržet se v sedle a neztratit z dohledu skupinu. Ta druhá věc byla téměř nemožná, protože vojáci mě hlídali jako oko v hlavě.
Když jsem si začínal konečně užívat jízdu, zavládla už definitivní tma, a tak jsem z okolí moc neměl. Noc byla černá, mnohem černější, než jsem si pamatoval z domova, a bylo pod mrakem, takže nesvítily ani hvězdy. Přesto jsem věděl, že jsem stále v lese, protože větve obsypané listím šustily ve větru.
A v tom tichu, rušeném jen klapotem kopyt, mě zchvátil stesk. Napadlo mě, že bych TADY, při tom svém úkolu, mohl strávit dost dlouhou dobu. Myšlenky se mi pomalu ztrácely a za chvíli jsem se opřel o krk svého ryzáka a usnul.
Vzbudil jsem se o pár hodin později, stále zavěšený za krk svého koně. Vojáci kolem mě dokonce starostlivě sevřeli užší formaci. Oni se určitě nevyspali a nutno říct, že ani mě spánek neosvěžil, spíše naopak. Připadal jsem si celý rozlámaný a sedací partie mě nepříjemně pálily. Mé poposedávání naneštěstí neušlo bystré pozornosti Lindy, jejíž oči i v té černočerné tmě podivně zářily. Zpomalila svého koně, až se dostala k mému boku.
„Pokud chcete,“ navrhla mi blahosklonně s potutelným úsměvem, „můžeme si udělat přestávku.“
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ odpověděl jsem otázkou.
„Myslím, že tak dvě hodiny.“
Znovu mnou projela pronikavá bolest. Mé tělo mi přikazovalo, abych okamžitě vzal tu nabídku a sesedl, ale něco mi říkalo, že teď není ta pravá chvíle, abych si nechal vrátit svou „laskavost“ s koněm. Se značným sebezapřením jsem zavrtěl hlavou.
„Díky, ale dvě hodiny ještě vydržím.“
Linda popohnala svého koně a vítr mi od jejích úst donesl něco jako: „Všichni muži jsou stejně ješitní.“
Během pár chvil jsem zjistil, že vydržet v sedle jen další minutu bude nadlidským výkonem. Teď už ovšem bylo pozdě měnit své rozhodnutí.
Přibíjím se vlastními hřeby, pomyslel jsem si trpce, zatímco bodavá bolest v tříslech ne a ne přestat. A ty hřebíky jsem si zarážel nejen do slabin, ale také do svého ega. A nic nenaštve muže víc, než zlomená ješitnost.
Ryzák, na kterém jsem se vezl, naštěstí znovu prokázal svou inteligenci. Když zjistil, že na něm sedím jaksi prkenně a syknu při každém nárazu, začal došlapovat měkčeji a přestal sebou tak házet. Alespoň jedna spřízněná duše.
V tomto přesvědčení jsem se však mýlil – veliteli bylo nejspíš líto té příhody s mečem, a tak hned, jakmile spatřil můj problém, dal nenápadně povel ke zpomalení. Myslím, že můj úsměv mu byl v danou chvíli největší odměnou.
Podobně se zachoval i Alarik. Ten nenápadně, no alespoň se snažil být nenápadný, zdržoval svou paní, která by nám jinak ujela. Během toho se na mě ještě stihl povzbudivě usmát.
Tma už rázem nebyla tak černá, i když to bylo způsobeno spíše východem slunce. Konečně jsem zjistil, kam míříme – na východ, nebo aspoň směrem, který bych já východem nazval.
S příchodem světla jsem zjistil, že jednotvárný les začal řídnout a pokud mně neslábl zrak, tak na vrcholu stráně, do které jsme se právě škrábali, už žádné stromy nerostly.
Z vršku kopce se mi otevřel nádherný pohled na okolní krajinu. Kam jen oko dohlédlo, se táhly travnaté pláně a pole s obilím. Vprostřed údolí se líně valila řeka s azurově modrou vodou. A tam, na ostrohu přímo nad zákrutem řeky, která se stáčela do meandru, stála pevnost. Byla přímo v zákrytu s kotoučem slunce, které se právě objevilo nad obzorem a zalilo údolí přímo nadpozemskou září.
„Tak tohle je váš nový domov, sire Reginalde z Rogholdu,“ zahlaholil vesele Alarik.
Linda mě zkoumavě sledovala. Jistě byla zvědavá, co na to říkám, ale já jí nehodlal poskytnout jedinou nápovědu. Nasadil jsem svou nejlepší pokerovou tvář.
„Podívejte, už nás vítají!“ zvolal náhle velitel a ukázal na jednu z věží.
Ve větru se tam třepotala krvavě rudá vlajka s ozdobně vyvedeným R. Byl to stejný emblém, jako měli na plášti mí ochránci. Pak mi pohled zabloudil k mé ruce. I tam se na rodovém prstenu skvěl stejný znak.
Pobídl jsem koně a rozjel se přes louku, ostatní mi byli v patách. U řeky můj ryzák najisto dojel k brodu – cítil svou stáj a v tu chvíli už by ho nezastavila žádná síla světa. Proletěl vodou a mě celého zmáčely drobné kapičky vody.
Zblízka už ovšem hrad nevypadal tak přívětivě – zdi byly popraskané a prorostlé mechem. Některá okna ukazovala světu jen rozbitá skla. Trochu mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že tento hrad patřil mé rodině už několik staletí. Chápal jsem, proč si vybrali toto místo – krajina kolem musela být vždy nádherná a úrodná, ale ta pevnost vypadala nyní příšerně.
V bráně stála drobná stařena a v ruce držela hořící pochodeň, která už nebyla k ničemu, vzhledem ke slunci svítícímu na obloze. „Vítejte doma, sire!“ zakvákala žabím hlasem, „doufám, že se vám tady bude líbit.“
Pohlédl jsem na hradby nad svou hlavou a sevřely se mi útroby. Já taky doufám, pomyslel jsem si, když jsem projížděl branou.

---