Zvířátka netýrám

Děda skoro nemluví. Po sedmi letech už si to člověk snad stačil plně uvědomit. Pracoval v důchodu jako noční hlídač. Do nové práce v autobazaru nedojel. Na cestě ho srazilo auto. Po několika operacích, než nám ho doktoři vrátili domů, řekli, že se změní. Měli pravdu. Děda se dívá na seriály, dřív to nedělal. A čas mu měří intervaly mezi utkáními místního hokejového týmu. V létě hokej vymění za fotbal. Při návštěvách ho člověk občas zastihne v křesle před vypnutou televizí. Někam se dívá a myslím, že já tam zatím nevidím. Když mi byly tři roky, jezdil se mnou děda vlakem. Jenom tak. Vlaky jsem měl hrozně rád. Od těch dob se toho spoustu změnilo. Jezdili jsme do Pardubic. Nádraží je tam dost velké, aby tříletému děcku připadalo obrovské. Seděli jsme na lavičce a čekali až za hodinu pojede vlak zpátky. Do Hlinska jsme jeli jen jednou. Nádraží je tam malé a cesta k nám je lemována lesy, které tříletému děcku, připadali mnohem méně zajímavější než mohutné opevnění moderního města, za které les nedosáhne.
V létě jsme jezdili na kole krmit koně, kterých jsem se trochu bál, možná mi to zůstalo. Bál jsem se, abych tomu zvířeti neublížil, třeba by mi to chtěl oplatit. To mi taky zůstalo. Živým tvorům neubližovat. I když teď vím, že většina z nich neoplácí. Neoplatil mi to ani ten křeček, kterého jsem zabil, když mi bylo pět. Kluci ho pouštěli v lodičce na ovládání po kašně, kde jsem si hrál. Při jednom z prudkých průjezdů kolem břehu se křeček nešťastně vykulil z plavidla přímo pod podrážku na pětileté noze. Velikost akorát pro křečka. Možná, kdybych si ho tenkrát všimnul, nedupal bych tak prudce a křeček by svou plavbu šťastně přežil. Vyděšeně jsem sledoval to křehké tělíčko. Pak jsem začal bulit a jako bonus jsem v pěti letech poprvé dostal do držky  od majitele smolného námořníka. Od tý doby vím, že oplácí hlavně lidi. Zvíře už jsem  žádné nezabil. A ještěrkám netrhám ocásky ani očima. Vědomě rozhoduju o konci drobných cvrččích živůtků, které jsou nutné pro přežití jiných. Někdy mi jich je trochu líto a pro klid svědomí nechávám vinu na pavoucích.
Někdo mi to za ně oplatí. Vinu budu svírat v dlaních při čekání na vlak. Dlaně jsou údy společenské. Časem ztrácí paměť chybějících tvarů. Chtějí hladit nové.