Zrada

Vše se mi tak krásné zdálo,
bylo to jak něžný sen
a moje srdce si tak přálo
být blíže jeho každým dnem.
I slunce nás dva jemně hřálo
a noc nám byla dlouhým dnem.

Byl to však jen pouhý sen,
tak něžný a tak krutý.
Kde je dnes ten krásný den?
Jen tma se kol nás kupí.

A mé srdce puká
- zas a znova, dál...
když v hlavě slyším slova,
ta slova co mi psal.

Kam zmizelo to slunce,
ten svit a jas a klid?
Proč tma už je tu pouze
a já nemám proč žít?

Mé slunce už mi zapadlo
za horizonty času
a srdce mé už nebije,
chybí mu slov i hlasu.

Už jen ta tma vše polyká
lačnými svými ústy
je konec, slavík cvrliká,
je konec -

---