Jak jsem spasil Marii (9)

Do šéfova kanclu jsem se dovlekl totálně dobitý. Mezi žebry mě škrábalo několik zbloudilých kulek, do zadnice mi někdo udělal pětačtyřicítkou druhou kloaku. Měl jsem obrovské štěstí, že většina čertů byla zrovna dneska v hospodě a nasávala. Kdybych měl bojovat proti všem, asi bych to neustál. Těch devět jsem dostal, ale bylo to vážně hodně těsné. Právě dnes jsem zúročil ty hodiny a hodiny, kdy jsem tajně namísto odpočinku cvičil bojová umění s mistrem Brucem Leem. Nojo, i ten je v pekle. A že je to zatraceně dobrý bojovník. Mnozí lidé ho obviňovali, že bojová umění v podstatě nikdy neuměl, že to všechno byly jen kamerové triky, ale můžu vám odpřísáhnout na prohnilost mé duše, že mistr Lee nikdy neměl a nikdy nebude mít konkurenci. Byl, je a bude největším z mistrů kung-fu. Když jsem s princátky skončil, váleli se u mých nohou a já viděl něco, co mě nadchlo víc, než když dostali náckové u Krymu na prdel. Viděl jsem strach v jejich očích. Opravdový panický strach. Věděl jsem, že ode dneška už nikdy nebudou takoví, jací byli dosud. Jejich krutovláda končí. Už je nikdy nikdo nebude brát vážně. „Kde je ta holka!“ zařval jsem na kartotéku KGB. „Nekřič mi tu,“ odvětila povýšeně kartotéka. „Jakou holku máš na mysli?“ „Ty...ty...ty jedna bedno!“ zařval jsem zase a přistrčil ji hlaveň plastové pistolky, která už navíc byla poloprázdná, až k displeji. „Napálím to do tebe, že se z tebe bude hulit!“ „Jen to zase schovej,“ řekla klidně. „Jestli mě tímhle ošplícháš, zkratuju a celé peklo bude v háji.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. Bez téhle bedny je peklo nahrané. I když je to kus pitomého hardwaru s kusem ještě pitomějšího softwaru s jistými pochybnými záblesky UI, bez ní by to asi vážně nešlo. „Oukej, bedno, co chceš?“ řekl jsem smířlivým tónem. „Já?“ „Jo, ty. Co chceš za tuhle informaci?“ A potom se stalo něco, co jsem nikdy před tím ani nikdy potom nezažil. Bedna se zasmála. No fakt. Bylo to spíše takové krátké zákeřné zahihňáňí, ale docela určitě to byl smích. Bedna řekla: „No, chlapečku. Vím, co jsi udělal. Jsi hrozný hlupák, ale za to, co jsi před chvílí provedl těm devíti princátkům, ti dám tuhle informaci úplně zadarmo.“ Překvapením jsem až otevřel hubu. Ještě že jsem měl kuklu, takže to ta bedna nemohla vidět, ačkoli nepochybuji, že i tohle věděla. „Va...va...vážně?“ zakoktal jsem přepadle. „Jo. Vážně. Jestli se ptáš na tu jihoamerickou koketu, kterou jsi nedávno ukradl z pekla a která se ti před chvílí uchlastala v hospodě, a ty se na ní ptáš, tak ta je právě teď v nebi a pěkně si to tam užívá.“ „Co?“ „Jo, říkám, že je v nebi. Starej má v agendě takovej bordel, že došlo k justičnímu omylu. Já vím, dochází k tomu jednou, maximálně dvakrát za deset tisíc let, ale ani já nejsem neomylná – byť to zní neuvěřitelně.“ „Po...po...počkej!“ zaúpěl jsem. „Tím chceš říct, že tohle všechno bylo zbytečný?“ „Nojo, docela,“ odvětila a mrkla na mě jedním okem. “Pamatuješ Benekiela? Tak ten si jí v hospodě vyzvedával. Ale všichni tam byli tak ožralí, že si ho nikdo ani nevšiml.“ Zhroutil jsem se vedle kartotéky na zem a docela normálně se rozbrečel. Fakt. Bulil jsem jak čerstvě opuštěná třináctka, ramena se mi otřásala, soply mi tekly pod kuklou po bradě, veškerá chrabrost byla tatam. Já blbec si znepřátelil všecky svý nejlepší kamarády - a to pro nic za nic. Když jsem se dostatečně vybrečel, uvědomil jsem si, že po celou tu dobu, co jsem v šéfově kanclu, slyším takové podivné „drrr drrr drrr“. Doteď jsem tomu nevěnoval pozornost. Kouknu na šéfův stůl z dětských kostiček a co nevidím, stůl se klepe jako v zimnici. Obešel jsem ho a sklonil se. Nojo, byl tam zase. „Šéfe,“ povídám, „co tady děláte?“ Satan zavřeštěl a zoufale se pokusil vmáčknout do spáry v parketách. „Nemluv na mě, ó veliký mstiteli shůry! Vůbec si to nezasloužím!“ zakňoural. „Nech mě žít, jsem ještě mlád.“ Pochopil jsem, že starej vůbec nemá ponětí, s kým mluví. Mrknul jsem na kartotéku a ta mi špitla: „Neboj, nenapráším tě, ale je jen otázkou času, než na to přijde sám.“ Vzdych jsem a vytáhl Satana z pod stolu. Klepal se jako ratlíček zadkem přimrzlý k domovní předložce. Kosti v něm doslova chrastily. Jestli hned nezačne jíst, bude asi historicky prvním čertem, který vypustil duši. A pak udělal něco, čím všechno docela pohnojil. Řekl: „Já už budu hodný, archanděli“ a docela normálně se pokřižoval. Nastaly dvě věci. Jemu po tomhle slibu okamžitě naskákaly obrovské puchýře po celém těle, takže začal řvát jako pominutý, a já si odplivl. Zkoušeli jste si už někdy odplivnout s těsnou kuklou navlečenou na hlavě? Nadto když má váš plivanec něco kolem pěti set stupňu? Zařval jsem rovněž a bleskurychle strhl kuklu. Satan sklapl, že to muselo být slyšet až v Japonsku. Vyvalil na mě bulvy a zavrávoral. „Ty, Buliku?“ „Šéfe, já...“ Nedomluvil jsem, neboť Peklem zalomcoval vysoký jekot mobilizačních sirén. Útok na Bránu právě začal. Myslel jsem, že až tahle opilecká cháska zatroubí do útoku, bude už v takovém stavu, že k nebeským branám ani netrefí, natož aby se trefila do nich, ale podcenil jsem je. Čerti se vyrojili z hospody jako obrovský roj rozzuřených sršňů. Přidal jsem se k nim napůl cesty k Bráně. Satana jsem nechal celého přepadlého a udiveného stát v jeho kanclu. Právě teď nebyl čas na vysvětlování. Útok na nebeskou Bránu skončil stejně rychle jak začal. Bylo léto roku dvou tisícího druhého. Byl to masakr hodný mocného eposu. Všude létaly kulky – olověné i masové, kusy rozervaných čertu padaly z nebe na zem v proudech průtrže, jakou Čechy nezažily nejméně pět set let. Začátek vypadal slibně, to jo. Ale jen do chvíle, než se ozvalo: „Hele, kluci, co je tadyta nášlapná věc na zemi?“

---