Lístek z Maria-Schnee

Koulí se slzy
do tváří permoníků,
sklo zase visí střepy dolů,
naklepu cejchy,
pod chmýřím okamžiků
najdu vás ležet happy
spolu ...

Jak tenkrát
jste sněhy dychtiví,
holátka v pancéřové zbroji,
pro druhé živí, jen pro mě – neživí,
soustruhem mezi prsy skrojit
cosi co reziví
cosi, co padá, stojí
z něhy.

Jsi kostičkovaný
a markýz s halapartnou,
strázněmi vytahané rukávy,
tisícem jednonočních bytů,
                        samotou máčenou do kávy,
špatně schovaný
                        v plstěném koloritu.
Vláček z troubelí ...
paragán s havrany v ramenou
vycpaný koudelí,
co pláče suše v skrytu,
za stěnou,
aby lidé, kurva, věděli.

A Ty jsi
trychtýřek
zasedlý na písmenka
co po ulicích plive žilky
tuše.
Tak trochu volavka a věčná obrozenka
čížek co šílí láskou k poletuše,
tenká
            myšlénka co stulila se ženě
roztouženě k sukni u kolénka.

---

Stelu si v srdci
nad zmoklým vinohradem
pahýly roků trčí v jedné řadě
jako brouci na drátku,
kotouče kroků,
stelu si v srdci, loučím, chodím pozpátku,
vás na dlani ...
            a kvítí na jevišti,
srpečky ptáků sviští,
            cítí zobání,
poslouchají - moje mudrování,
moje objevy a nová hledání.

Nás přadlena z Maria-Schnee
svázala na tkanici
            jsme jedna bytost
            roky spící,
            smířená.
Jsi boky
            Ty jsi ramena.
Já ---
            něco mezi.

A to už něco znamená ...