STROP

            Věci, jenž nás provázejí životem už od malička, nám mnohdy nepřipadají jakkoli zajímavé. Životodárný kyslík, očišťující voda, zdravé mléko – to všechno je nám od narození k dispozici. A samozřejmě, že je toho mnohem více. Kromě šatstva, potravy, darů přírody a hygienických potřeb je dnes už nezbytný domov. Místo, kam se vracíváme, pokud možno rádi. Každý máme svůj domov – někdo zemljanku vykopanou v lese, jiný zase luxusní vilu s bazénem na okraji města. Osoba, jíž věnuji několik následujících řádků, žila ve svém domově přesně tak, jak jí bylo milé. Bytová jednotka o velikosti jedna plus jedna v nejvyšším poschodí osmipatrového třicet let starého věžáku uprostřed sídliště byla pro obyvatele onoho a okolních domů tajemná, ne-li přímo záhadná.

            Hynek Stopka vyrůstal v rodině podivínského hodináře Ludvíka Tika. Jeho žena, Světlana Stopková, nikdy nepřijala příjmení Tiková. Tvrdila, že k tomuto kroku se uchylují zamilované nevěsty, ona však zamilovaná nebyla. Celý vztah Ludvíka a Světlany byl výsledkem jednoho jediného omylu, kterého se oba dopustili. Na obecním plese ve třiašedesátém se Ludvík, ještě neznav Světlanu, opil a trošku to roztočil. Vlivem alkoholu, jenž Světlana také vypila, byla rázem povolná a vypadalo to, že půjde s každým, kdo si pro ni toho večera přijde. Nelze zapřít, že krásná byla, a jak moc, ale všichni muži na plese už byli buď zadaní, nebo nevěřili, že by to jindy nedostupné, slušné, osmnáctileté děvče myslelo vážně. Této příležitosti pohotově využil osamělý čtyřicátník Tik a do půl druhé hodiny měl Světlanu ve své posteli. Samozřejmě došlo k tomu nejdůležitějšímu, oč v posteli jde, a ve stavu značně opitém logicky nikdo nepřemýšlel nad možnými následky jedné jediné noci.
          
            Po vystřízlivění a následném probuzení do kocoviny zjistila, že vůbec netuší, kde je. Vedle ní chrápal – a to doslova – smradlavý, sádlem obalený chlap s počínající pleší. Zalekla se a okamžitě utekla. Nemohla uvěřit, že se vyspala s někým tak ohavným, jako byl Ludvík. Snažila se na všechno co nejdříve zapomenout a nedávat na sobě nic znát. První tři týdny se jí dařilo, ale pak začala pociťovat, že se s ní děje něco divného, co ještě nikdy nezažila. Lékaři následně zjistili, že je těhotná.  Gynekolog jen tiše záviděl Světlanině partnerovi, což mohl hned desetinásobně. Možná je dobře, že otce dítěte nikdy v životě nepotkal, asi by měl problém se z toho šoku vzpamatovat.

             Světlana byla nucena sdělit Ludvíkovi tu smutnou novinu a tím automaticky přijít o svobodu a vysněného prince na bílém koni. Ludvík se z takové zprávy dvakrát neradoval, ale byl rád, že už jej Světlana nemůže opustit. Tímto ji měl definitivně pojištěnou. Oba se na svatbu, jež se konala měsíc před narozením Hynka, těšili asi jako na svou vlastní smrt. Světlana nikde nemohla jakožto těhotná žena pracovat a Ludvík se snažil mít co nejvíce času, aby se mohl věnovat své přenádherné snoubence. Světlanini rodiče jí nikdy neodpustili její chybu a svatba byla posledním okamžikem, kdy se s nimi viděla. Období od svatby po narození Hynečka bylo pro Světlanu obzvlášť kritické, neměla moc soukromí ani času na něco jiného, než byl stále obtěžující Ludvík.

            „Mám syna!“, uslyšel ze sluchátka každý, jehož číslo měl Ludvík ve svém adresáři. Škoda jen, že tu radost měl pouze a jedině on. Ani Světlana nebyla dvakrát nadšená, když viděla, co přivedla na svět. Ke vší smůle byly už na novorozenci zřetelné znaky a rysy zděděné po otci. Ze všeho nejvíc se obávala toho, aby dítě nebylo jako jeho otec, alespoň po  povahové stránce. Jeden podivný, ne zrovna inteligentní člověk jí v rodině bohatě stačil. 

            Roky plynuly jako voda, manželství Ludvíka a Světlany nedoznalo žádných velkých změn. Hynek byl ve svých čtyřech letech stále jedináčkem, s čímž Světlana nesouhlasila. Za tu dobu si k nechtěnému dítěti vytvořila pevný citový vztah, zcela nesrovnatelný s tím, co cítila k Ludvíkovi. Ve svých třiadvaceti letech byla odhodlána se ještě jednou, snad už naposledy, obětovat a porodit Hynkovi sestřičku nebo bratříčka. Všechny, celkem tři, snahy a nenápadné pokusy otěhotnět ale byly marné. Ludvík byl zásadně proti dalšímu dítěti, Světlaně zas byl nepříjemný sex s Ludvíkem, takže z toho nakonec sešlo. Hynek začal  být Ludvíkovi už po svých prvních narozeninách zcela lhostejný a o dítě se vzápětí přestal starat. Nedá se říct, že by Světlana byla hloupá, nebyla však ani nejchytřejší. Ale toho, že Hynek začal ve svých třech letech dělat věci příslušející pěti- až šestiletému dítěti, poznala bezpečně. 

            Světlana měla ohromnou radost, že je její syn povahově někde úplně jinde než jeho biologický otec a snažila se jeho výjimečnost rozvíjet všemi směry. Pevně doufala, že Ludvík nebude na Hynka nijak negativně působit.          

            Ve svých deseti letech Hynek provedl svou první hloupost tvrdšího kalibru. Ve škole zasvěceně vyprávěl, jak na něj tatínek kašle a že se o všechno stará maminka. Této informace se chytila Hynkova soudružka učitelka a začala se v tom nepatřičně šťourat. Celá záležitost skončila do tří měsíců u soudu a tatínek šel na pár let do vězení za zanedbání povinné výchovy a péče.

            „Mami, já se už nechci jmenovat Tik,“ pravil jednou Hynek Světlaně.
            „A pročpak?“, tázala se udiveně.
            „Protože se tak jmenuje táta.“
            „No a?“
            „Já se nechci jmenovat jako kriminálník!“
            Světlanu Hynkovo rozhodnutí zaskočilo, vůbec netušila, jak má reagovat. Ačkoliv bylo Hynkovi jedenáct, společně se dohodli, že jej Světlana nechá přejmenovat. Na matrice z návrhu, respektive žádosti, moc nadšení nebyli, ale po déletrvajícím žadonění a vysvětlování bylo Hynkovi přiděleno příjmení Stopko po jeho matce a jejích rodičích. 
            Ludvík spáchal po dvou letech pobytu ve vězení sebevraždu, jíž ulevil nejen sobě, ale i Hynkovi a Světlaně. Věděl, že se v té době nálepky kriminálníka jen tak nezbaví a raději se proto oběsil na prostěradle.

             Hynkovo IQ rostlo závratnou rychlostí, z čehož měl on i jeho matka nesmírnou radost. Základní školu vyšel se samými jedničkami a následně byl přijat ke studiu na gymnáziu, kde exceloval stejně jako na „základce“. Maturitu zvládl celkově za čtyři a dále hodlal pokračovat ve studiu na vysoké škole. Po dvou neúspěšných pokusech o přijetí na školu zaměřenou na výtvarné a hudební umění se nakonec dostal na školu zabývající se chemickým průmyslem. Díky studiu tohoto odvětví se zhlédl v chemii a zcela se ponořil do jejích tajů. Genialita však hraničí s demencí a postupem času začal bláznit a školu musel opustit.

            Hynek skončil v blázinci a svým způsobem se ocitl ve stejné pozici jako jeho otec. Měsíc poté, co jej zavřeli do ústavu, přišel dopis s velice špatnou zprávou – Hynkova maminka už nezvládla obrovský nápor na psychiku a pustila si plyn. Hynek se už zbláznil definitivně a přestával být alespoň částečně normální. Tato zpráva jej značně zdrtila a v důsledku onoho nešťastného matčina činu už zůstal definitivně sám a navíc si vypěstoval nenávist k plynovým troubám. Neustále si nahlas opakoval: „Trouba nesnáší trouby.“ 

            Po půlroce stráveném v blázinci dostal Hynek příležitost opět přičichnout ke svobodě, čehož s radostí využil. Venku se zpočátku cítil neustále ohrožen, celý život lpěl na Světlaně, nebyl tudíž zvyklý komunikovat s cizími lidmi.  Nakupování, cestování hromadnou dopravou nebo zeptání se na cestu bylo pro Hynka absolutní tabu. Zlom nastal ve chvíli, kdy přes ulici spatřil ženu, nápadně podobnou své matce.
 
            „Mami, mami, mámo!“, zvolal radostně a bez zaváhání se za ženou rozeběhl. Žena však  nereagovala a pokračovala dál v cestě. Po pětadvaceti letech strávených se svou matkou byl neomylně přesvědčen, že se jedná o ni, i když měla jiné, modernější oblečení a nový účes. Hynek ji chytil za rameno a chystal se ženu oslovit, když vtom hystericky zavřeštěla a křičela na něj, aby  ji nechal být.
            „Ale mami, to jsem přece já, Hynek, to mě snad nepoznáváš?“, pravil překvapeně.
            „To si ze mě děláte srandu?! Já nemám děti a vy nejste můj syn, ale blázen! Blázen, to jste!“, křičela na něj rozhněvaně.
            „Tak co, stačí ti to říct, nebo tě k tomu musím donutit silou?“, zeptal se výhrůžně muž, tak okolo pětatřiceti, vyhrnuje si rukávy své červené košile.

             Hynek se zalekl a dal se na úprk. Běžel rovnou domů, kde kupodivu ještě stále doma doopravdy byl. Klíč zarachotil v zámku a Hynek se ocitl po půlroce doma. První krok, jež udělal, byl ten, že odpojil troubu od plynu a následně ji vlastnoručně rozebral. Kusy trouby pak vyhazoval z okna, jako by s ní už nechtěl nikdy mít co do činění. Celé odpoledne proležel na posteli a civěl do stropu. Zničehonic jej napadla spásná myšlenka – strop, jež visí tři metry nad ním, spustí sám na sebe.  Byl si vědom všech následků, ale taktéž byl přesvědčen, že dál už nedokáže žít. Zapátral v paměti a díky znalostem a zkušenostem z gymnázia a vysoké školy sestavil vysoce výbušné předměty a umístil je tak, aby roztrhaly stěny a strop se na něj jednoduše sesunul. Čtyři zápalné šňůry se stýkaly v jednom bodě uprostřed pokoje, kam si také Hynek přestěhoval postel. Oblékl si sváteční oblek a smířen se svým osudem ulehl do postele.

            Naposledy pohleděl na strop tvořený jen jedním jediným panelem. Zapálil šňůry. Lehl si, jako by ležel v rakvi. Spojené ruce položil na břicho.
           „Sbohem,“ řekl sám sobě.
            Za pět sekund se ozvala silná detonace a vše se odehrálo přesně tak, jak si Hynek představoval. Dvě nosné a dvě dělicí panelové stěny se rozletěly na stovky kousků do všech stran, okna okolních domů se silou výbuchu rozbila, a to nejdůležitější – strop spadl jednotně na zem, kde se vlivem nárazu rozlomil a pod svými sutinami pohřbil Hynkovo tělo.

             Hynkova sousedka z poschodí naštěstí nebyla v inkriminovanou dobu doma, tudíž se jí nic nestalo. Výbuch však její byt vážně poškodil a nevratně narušil statiku paneláku. Kromě lidí, jenž utrpěli šok, se nikomu nic vážného nestalo.

            Požárníci po příjezdu na místo nemohli uvěřit vlastním očím. Jim, ani veřejné bezpečnosti, dlouho nebylo jasné, co se stalo, že došlo k takové tragédii. Až po odstranění rozlomeného panelu pomocí těžké techniky všichni pochopili, jakmile se jim naskytl ten hrůzný pohled na téměř rozmazané tělo v obleku mezi zbytky něčeho, co ještě před chvílí bylo postelí. Nikdo z přítomných ještě nikdy nezažil tak šílený způsob sebevraždy, jako byl ten Hynkův. Statici rozhodli, že dům je dále neobyvatelný a čtrnáct dní po tragédii byl za pomoci deseti kilogramů dynamitu stržen. Dnes už stojí na místě jen památník na Hynkovu počest.

            Hynek se tak stal v něčem vítězem a přišel s čímsi neobvyklým a novým. Škoda jen, že se jednalo o tak smutnou a tragickou originalitu.

            Jediná osoba, která se zúčastnila Hynkova pohřbu a sama jej zařídila, byla jeho matka…