Albín jménem Nói

                               Dagur Kári: Albín jménem Nói

Severské filmy přitahují velkou pozornost mezinárodního publika již od počátku 20. století. Režiséři, herci i scénáristé získali četné mezinárodní ceny a diváci po celém světě se tak prostřednictvím jejich filmů mohli seznámit se severskými zeměmi. Během posledních desetiletí se v severských zemích objevila nová generace filmových tvůrců, kteří obohatili severskou filmovou tradici o nové aspekty.

Island se svými necelými 300 tisíci obyvateli patří k nejmenším zemím na světě, což ale vůbec neplatí o jeho kinematografii. Ročně se zde natočí kolem pěti filmů, což v přepočtu na obyvatele znamená, že u nás by se jich muselo vyrobit každý rok alespoň 150. Navíc většina islandské filmové produkce nekončí jen v domácích kinech, ale dokáže se prosadit i v zahraničí. Islandské filmy vynikají svou těsnou sepjatostí se specificky severskou přírodou, která zde má mnohem větší úlohu než je status pouhého pozadí. Často funguje jao důležitý rámec příběhu, který celému ději dodává na logice a prakticky vlastní příběh nepostradatelně dokresluje. To přidává islandským filmům na jedinečnosti a odlišnosti. Právě pro tuto svou odlišnost se ale islandské filmy stávají zároveň nezařaditelnými. Nespadají do žádné konkrétní kategorie a jelikož většinou poskytují subjektivní výpovědi o velmi specifické kultuře, kde má příroda téměř hlavní slovo a sžití s ní je životně důležité, mohou být pro diváky z jiných zemí nepochopitelné a rozhodně jsou často nedoceněné. To je také důvod, proč (i přes svůj momentální rozmach ) nejsou islandské filmy tak známé, jak by si zasloužili. Ještě před nějakou dobou byla celá kinematografie této země ve světě reprezentována jen několika málo tvůrci.

Největší zásluhu na proslavení islandského filmu má pravděpodobně pověstný režisér s výrazně melancholickým naladěním Fredrik Thór Fridriksson, jež je zářným příkladem toho, že se stále dají vytvářet nové, dobré a originální filmy bez napodobování předchozí kvality. Právě Fridriksson směřoval svou pozornost výlučně na rodný island, který vyobrazil jako drsný a nelítostný, plný tragedie i komedie. Zaměřil tak zájem publika na jeho jedinečný charakter. Pro tohoto režiséra (stejně jako pro většinu islandských filmařů) jsou typické příběhy okouzlující svou každodenností. Neupřednostňuje ve svých filmech velkolepá a oslňující témata, naopak se zaměřuje na běžné a někdy dokonce až absurdní životní situace.

Ačkoli je Fridriksson pravděpodobně nejznámější filmový tvůrce Islandu, rozhodně ve svém snažení nezůstává osamocen. Mladý režisér Dagur Kári přebírá jeho štafetu bezesporu zručně. Přestože se narodil v Paříži a studentská léta strávil na dánské Královské akademii, filmem Albín jménem Nói se vrací ke svým kořenům.

Tedy konkrétně do vesnice Bolungravik, jež čítá pouhých 956 obyvatel. Ti zde žijí své obyčejné životy svým obyčejným tempem, které je ovšem přizpůsobeno ne úplně jednoduchým životním podmínkám. Hlavní postavou filmu je albín jménem Nói, chlapec velice odlišný od svých vrstevníků i všech dalších obyvatel vesnice. A to nejen v míře pigmentu.

Samotný příběh je vlastně velice všední. Již mnohokrát jsme sledovali osudy teenagerů, kteří nejsou spokojeni se svým umístěním v životě. Nenávidí maloměsto, ve kterém jsou nuceni žít, i lidi, se kterými jsou nuceni komunikovat. Proto také touží uniiknout z tohoto dusivého sevření a utéci někam hodně daleko. Touha dospívajících po revoltě a vymanění se zaběhnutých stereotypů všedních dní, ve který není možné nalézt porozumění, je stokrát opakované téma (což mimochodem přiznal i sám režisér). Tento námět ale zřejmě ještě není úplně vyčerpán a stále je možné ho zpracovat novým a objevným způsobem. Ačkoli tedy tento film staví na staré známé zápletce, přes onu všednost základů je ale výsledné dílo v mnohém jedinečné a originální.

Sedmnáctiletý albín Nói žije se svou v pravdě zvláštní babičkou v městečku na islandském fjordu. Jeho otec je výstřední alkoholik a zároveň vášnivý imitátor Elvise. Nói si se svými vrstevníky nerozumí, nemá žádné přátele. Přestože bezesporu oplývá nadprůměrnou inteligencí (možná by se dokonce dal označit za génia), je všeobecně považován za hloupého podivína. Má nálepku outsidera a problémového studenta, který za sebe do školy posílá diktafon. Jeho existence se tedy zprvu zdá naprosto bezúčelná, ale pouze do té doby, než se ve městě objeví mladá dcera místního knihkupce, krásná Iris. Mladík se do ní okamžitě zamiluje a společně zažívají nejrůznější romantické chvilky. Nakonec se oba rozhodnou, že nejlépe by bylo z městečka společně odejít. Jako diváci tedy do děje vstupujeme právě v době, kdy hlavní hrdina pociťuje nutkavou potřebu změny svého života, touží změnit prostředí.  Jeho touha ovšem není již od počátku příběhu nepřekonatelně silná, nýbrž se před našimi zraky vyvíjí. Tento vývoj je pak doprovázen naším seznamováním se s jednotlivými zásadními osobami příběhu a také s vnitřním světem, emocemi a prožitky hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy ovšem příběh dospěje do stádia, kdy by všechno toto mohlo být uspokojivě objasněno a zamilovaný pár by konečně mohl odejít vstříc lepším zítřkům, nastává zvrat, který není ani tak způsoben složitostí lidských vztahů, jako zásahem nevypočitatelné přírody.

Právě nepostradatelná a vpravdě osudová úloha přírody tento film do jisté míry odlišuje od těch všech ostatních filmů s podobným tématem. Nemá zde totiž úlohu pouhého prostředí, ale vystupuje zde téměř jako další postava filmu. Nejprve se nám ukazuje jako nepřímí protagonista, který se ale nakonec dostává do přímého kontaktu se všemi postavami. Příroda zde tedy neplní úlohu pouhého pozadí, na kterém se celý příběh odehrává, či jakéhosi doplnění celkového obrazu. Stává se zároveň pozorným a vyčkávajícím svědkem všech událostí a nakonec poskytuje i řešení vzniklé situace.  Toto řešení pak přichází právě v okamžiku, když je Nói ve fázi naprostého odhodlání opustit společně s Iris své rodné městečko. Fatální úloha přírody a tedy hlavně hory, vypínající se nad Bolungravikem a slibující brzkou zkázu, je nenápadně naznačována již od začátku příběhu tím, že každý nový den je započat pohledem na tento majestátní přírodní útvar. Svou zkázonosnou úlohu pak bezezbytku (pokud nepočítáme jediného přeživšího albína) splní na konci filmu, kdy pohřbí pod nánosem sněhu celé městečko i se všemi jeho obyvateli. Osudový podíl hory není tedy od začátku stanoven naprosto jednoznačně, přesto je film velmi symbolický a síla přírody zde vystupuje téměř jako další z hlavních postav. Ona je představitelkou a strůjkyní vývoje událostí a nakonec celý děj uzavírá.

Dalším výrazným prvkem filmu ( jež z něj také dělá neobyčejné dílo)je veledůležitá úloha ticha. Vytváří formu výpovědi specifickou pro Káriho. Okamžiky naplněné intenzivním hudebním doprovodem jsou střídány až tísnivým tichem, které má ale naprosto stejnou (ne li větší) výpovědní hodnotu. Stejně hodnotná je pak délka jednotlivých důležitých záběrů, která divákovy poskytuje dostatečné množství času na pochopení a perfektní vnímání snímaného objektu.

Albín jménem Nói je jednoduše filmem, který i přes nevelikost své „rodné“ země, nabývá obrovských kvalit. Dagur Kári dokázal, že je schopen natočit snímek, který je mnohem víc než pouhá národní záležitost a tím si zaslouží přední místo v islandské kinematografii. Albín jménem Nói je film nasycený lidskými emocemi, životními dramaty i osobitým, typicky severským humorem, kdy některé humorné situace jsou vlastně nanejvýš smutné. Albín jménem Nói je snímek plný osudovosti, mystiky a zlověstných předtuch, snímek, který má v sobě mnohem víc, než se na první pohled zdá. Vždyť přece nemůže být náhoda, že jediný přeživší občan městečka se jmenuje Nói-tedy Noe.