Otázky

Přišel večer. Půl osmé. Čas zasednout k televizi. Na pořadu zprávy. Anna sedí na pohovce, dívaje se skrz obrazovku. Netečně, lhostejně vnímá, co říkají. Přírodní katastrofy ji už nedojímají. Vraždy jí svou ohavností ani nepohoršují. Hádky politiků jsou pro ní bzučením mouchy v uších. Příliš mnoho utrpení, příliš mnoho žalu, příliš mnoho bezvýchodnosti, a jedno utahané tělo a znavená duše. Zběsilý tok zpráv ruší nějaký hlas. Je natolik známý, že se do něj zaposlouchá. Na druhé pohovce rozvíjí své úvahy o intervenci USA v Iráku její přítel. Dívá se na něj. Působí zasvěceně. Ano, je velmi sečtělý, má obrovský přehled, co se děje ve světě, v politice. I proto ho obdivuje. V očích mu poskakují plamínky, jak je zaujat sám sebou, svým výkladem, který když začne, nemá konce. Celý rozkvete, může-li někomu rozvíjet své teorie. Vypráví zajímavé souvislosti, že se Anna často diví, jak ho vůbec mohou napadnout. Ví, co trápí domorodce v Keni, ale neví, co se děje u něj doma. Co se děje v člověku vedle něj na pohovce. Ví vůbec, co se děje v něm samotném? Zahlceni životem, neschopni žít vlastní život. A kde je čas na lásku? Jak může být čas na lásku, když není ani čas na otázky? Máme snad čas se ptát? Konzum a materia zacpávají nám ústa, hrnou se ze všech stran. Zavřete dveře, přilezou oknem, zavřete okno, přilezou rádiem, vypnete rádio a televizi radši ani nezapínáte. V devět večer zazvoní sousedka. Zapomněla si koupit tvaroh, prý jestli nemáme. Nemáme nikdy klid. Do ložnice doléhá hučení výtahu, který je jen přes jednu zeď. Lidi jsou mraveništěm. Stále někdo jezdí nahoru a dolů. Pořád se někam musí. Když už není kam jít, tak alespoň před nocí vyvenčit psa, který štěká, neboť se bojí tmy. Štěkání se zmocňuje celého paneláku. Do něho proniká napomínání paničky, v jehož tónu nezní nic. Není tam ani výčitka, ani pocit provinění, vyprázdněná reakce. Bouchly hlavní dveře. Snad to stihli včas.

Převrátila se na posteli, druhá půlka je prázdná. Kdysi, ale to už je dávno, tam leželo teplé tělo, dvě laskavé oči, plné zájmu a jeho paže ji k sobě láskyplně tiskly. Teď sedí u televize, poslouchá politické debaty dlouho do noci. Každou noc na něj čeká. Přichází ale tak dlouho, že ona opět nenaplněná spí. Kam se ztratila touha a láska? A byla to láska? Láska přeci trvá, je navěky. Pravá láska se přeci nemění ve zvyk. Pravá láska stále touží po lásce. Je snad možné pravou lásku nasytit? Nasytit, že už pak jen supí a tráví, co požila? Ne, tohle není pravá láska. Nemůže se s tím smířit. Láska je, když srdce hoří. Když se člověk stále snaží vyjít druhému vstříc, když si ho váží, když je mu druhý přednější než on sám. Nezná nikoho, kdo by uměl takhle milovat. Ani sama to neumí. Vlastně ano, Bůh. A my se snažíme jeho lásce přiblížit. Často však jen tušíme její hloubku, rozsah a velikost. A mnozí ani to ne. Sytí svoji duši zběsilostmi dnešního světa.

Ve vedlejším pokoji se zhaslo, do dveří vešel černý stín. Opatrně uléhá vedle ní, aby jí neprobudil. Z ohleduplnosti nebo kvůli tomu, aby nemusel na její probuzení reagovat? Ohleduplnost bez lásky je nejen prázdným gestem, ale především ponižujícím gestem. Člověk touží po vřelém, teplém objetí a místo toho se mu dostane ohleduplného vyhnutí.

Na střešní okno se lehce snáší sníh. Je ráno a Bůh posílá něžné pohlazení. Anna se usměje a hup z postele vstává. Obléká se a jde přivítat nový den. Je neděle. Přítel bude dlouho spát. Jsou to čarovné chvíle, které má jen pro sebe. Je nejblíže Bohu, nejblíže přírodě.

Zašla do lesa. Venkovní teplota proměnila cestu v bezbřehý blátivý marast. Za chvíli na svých nohách táhne velké nánosy bahna. Ty největší se samy pod svou tíhou odlupují, ale hned vzápětí se jiné přilepují. Nohy těžknou až je sotva zvedá. Kolikrát se jí o tom už zdálo. Že chce jít, běžet, ale vlastní nohy jí zrazují. Podlamují se a ona je nemůže zvednout, nemůže přinutit k pohybu. Když se jí to malinko podaří, tak s vypětím všech sil. Sny bývají tak živé, že ani neví, že se jí to jenom zdá.

Co to jenom je? Co to ve svém životě táhne na nohou? Co jí to brání v pohybu? Jaké závaží, koule u nohou to má?

Anna se vyškrábala na břeh, přidržujíc se stromu. Dál půjde mimo cestu, riskuje tím, že ji ztratí úplně z dohledu. Nechá cestu za sebou a půjde svou vlastní. Poslouchá teď svůj vnitřní hlas a jde za ním. Nestará se o to, kam dojde, nepochybuje o tom, že dojde správně. Poslouchá-li člověk sám sebe, nikdy se neztratí. Problém je, že člověk těžko rozezná, co je jeho vnitřní hlas a co jsou myšlenky jiných lidí v něm. Vždyť všechno již bylo řečeno. Tedy všechno, co víme, už někdo vymyslel, někdo to napsal či nám to řekl. O co to máme pohodlnější než naši předkové! Nemusíme hledat, vše podstatné je nalezeno! Je toho všude spousta! Proč tedy stále tápeme? Proč tedy stále vibrujeme kdesi mimo své já, neschopni se k němu přiblížit?

Možná je to nezadržitelným vývojem. Jsme tak posedlí vlastním vývojem, že jsme si sami sobě hrobníky. Hotové perpetum mobile. Vývoj směřující k zániku. Ostatně v každém vývoji je obsažen i konec, tedy zánik nebo ne? Výplodem našeho schizofrenního vývoje je záplava. Zřejmě právě v záplavě všeho přebytku, ztrácíme sebe. Člověk, kterého pojala do své smrtonosné náruče záplava, je ztracen. Přebytek materie, informací, možností, práce, času... Ano, spojíme-li dva konce jedné přímky, vznikne nám kružnice nebo elipsa. Je-li na jednom konci nedostatek času a na druhém přebytek času, pak spojením dojde k eliminaci, řekněme také k totálnímu chaosu, kdy člověk neví, kde je. Má-li přebytek času může se věnovat všem svým koníčkům a zálibám, všem informacím, tedy vyplní dokonale svůj přebytečný čas. Pak ovšem dojde zákonitě k tomu, že vlastně má zoufalý nedostatek času. Kruh se uzavírá. Ano, máme doma spoustu robotů šetřících náš čas a energii. Když jich tolik máme, kam se tedy ten čas a energie ztrácí? Proč nemáme času a energie více, ale méně? Protože neumíme hospodařit se svým časem. Neumíme hospodařit sami se sebou. Třídit věci na podstatné a nepodstatné. Jsme nesnesitelně nároční a všechno chceme. Kde je pokora? Lidé místo aby přibývajícími léty moudřeli, tak magoří a pocit marnosti je rozežírá zevnitř. Tragikou života je jeho marnost. A jeho marnost je v nenaplnění svého já.

Otevřela se před ní krajina. Ranní mlha ještě ovívala údolí a protější svah. Avšak nad ní si už sluníčko rozčesávalo vlasy. Vnímala celou svojí bytostí, jak jí příroda otevírá své lůno a nechala proudit její harmonii svým tělem. Přivřela víčka, aby omezila zrak, neboť oči mohou vidět všechnu hmotnou krásu světa, ale někdy je lepší je zavřít, abychom ji mohli procítit. S ranním vánkem odvlály i všechny myšlenky. Zmizela slova. Přišla Pravda. Jediná, které věří, kterou už taky někdo řekl. Podstata života je v prožitku. Je třeba osvobodit své myšlenky a začít žít.