Umělci

Umělci

            Nasadil si klobouk, z koše vyndal oblíbenou vycházkovou hůl a vyrazil do prosluněné ulice.Šel pomalu a klidně kam ho nohy nesly, neměl žádný cíl. Moře bylo toho dne úžasné - ani moc rozbouřené ani moc klidné. Vlny omývaly staré dřevné molo a slunce příjemně svítilo.

            Na kraji mola cosi leželo. Popošel blíž a zvednul to. Bílá lilie. Vytřeštil oči a přivoněl si ke květině.

            "Bílá lilie... Bílá lilie..." Šeptem si ta dvě slůvka stále opakoval. Jeho zrak už neviděl moře, neviděl molo - byl jinde, ve světě, který znají jen umělci.

            Pohladil lilii a pomalým krokem se vydal od pobřeží pryč. Cestou, aniž si to uvědomil, začal sám sobě vyprávět.

            "Kapky padaly na skleněnou hladinu jezera a vše tolik vonělo. Stála u břehu a zírala do dály."

            Z monologu jej vyrušila udýchaná služebná. Postavila se mu přímo do cesty.

            "Paní vám vzkazuje, že se máte stavit pro maso u té babky na rohu hlavní ulice." Podívala se na něj tázavým pohledem. On se jen zasněně usmál, pohladil ji po tváři a odpověděl.

            "V ruce svírala kytici bílých lilií - kytici čistoty. Žlutý pyl jejich bledost jen lehounce poskvrnil."

            Služebná jen pokývala odevzdaně hlavou. Už se s jeho šílenstvím vyrovnala, ale paní... Neztrácí naději, pořád se ho snaží zapojit do praktického života, stáhnout ho k sobě, zpět na zem, ale je to marné. Když paní řekne: "přines koření od Staré Anny na kraji města", on přinese kamínky od moře. A aby tomu nebylo málo, hned se zavře do své místnosti a vyjde, v tom lepším případě po několika hodinách, v tom horším po několika dnech. Co mu ale nelze upřít, když vyleze chová se normálně, je sice unavený, ale normální. Bohužel jen do té doby než ho to šílenství zastihne znovu. Služebná si povzdechla.

            "Chudák paní... Jsem zvědavá, jestli to maso přinese, ale spíš si myslím, že donese akorát tu hloupou kytku co má v ruce. Pch... Umělci!" Mávla rukou a odcupitala domů.

            On chvíli stál na místě a vyprovázel jí očima. Když zašla za roh, sklouzl pohledem na květinu v ruce.

            "Bosou nohou se dotkla kamínků na okraji jezera. Studily. Postoupila o pár kroků dopředu. Voda jí sahala po kotníky a lehounce si pohrávala s lemem lehkých, bílých šatů." Pomalým krokem se vydal směram do středu města.

            Před kostele stála malá holčička. Podívala se na něj velikýma modrýma očima.

            "Dobrý den."

            Nepřítomně se na ni usmál a odpověděl:

            "Smuteční vrba jakoby za ní natahovala své pokroucené větvičky - jakoby ji prosila, aby se zastavila. Poslechla. Štíhlými prsty pohladila křivé lístečky a něžně se pousmála."

            "Pane je vám dobře?" Otázalo se děvčítko s obavami.

            Podíval se jejím směrem, ale přeci nekoukal na ni. Na chvilinku se zamračil, ale pak odvětil:

            "Stála po kolena ve vodě. Bílá látka pomalu klesala pod hladinu a měnila se na béžovou. Cítila jak její nohy kousek po kousku splývají s jezerem. Najednou se jí na rameno snesl veliký černý havran s chytrýma korálkovýma očima. Upravil si několik peříček pod křídlem, a pak výsměšným hlasem zakrákoral: 'NEVERMORE'"

            Snad ta odpověď měla být adresovaná děvčátku, tón by tomu odpovídal, ona však vůbec neporozumněla.

            Nevšímal si jejího nechápavého pohledu, pohladil ji po zlatých vlasech a odešel.

            Kráčel širokou ulicí zalitou slunečním světlem a plnou lidí. Někteří spěchali za nákupy, či domů, jiní se zastavovali uprostřed ulice na kus řeči.

            "Dobrý den, dnes navečír se u Zlatého džbánku hrají karty, přijdete nás navštívat?" Muž si zřejmě nevšiml vytřeštěného zraku spisovatele a očekával odpověď.

            Spisovatel pohlédl kamsi do neurčita za mužovu hlavu:

            "Bylo tak příjemné, když ji jezero pomalu pohlcovalo. Cítila se stále klidněji. Ruce držela nad vodou, v jedné stále svírala kytici lilií. Druhou pohladila hladinu a plnými rty tiše zašeptala modlitbu."

            Mužova nejprve nechápaví tvář se rozvlnila nuceným úsměvem:

            "Jen pokračujte, nebudu vás rušit. Přijdu později a pozdravujte vaši paní." V uctivém gestu se dotk klobouku a rychle odešel.

            Spisovatel se ani nepohnul, stál uprostřed ulice. Lidé ho nevšímavě míjeli. Byli k němu stejně lhostejní jako on k nim. Znovu si přivoněl k lilii a vykročil směrem k babce, co prodávala maso. Nevěděl proč tam jde, tek nějak cítil, že se tam prostě musí stavit.

            "Žena vás posílá pro maso, že?" Otázala se baba.

            Spisovatel si nepřítomným pohledem prohlížel místnost, kde stál. Ticho začalo být nepříjemné, začal tedy mluvit.

            "Naposledy pohlédla na svět, který tolik milovala a ponořila se do úplně jiného světa. Zlato hnědé vlasy se kolem ní rozprostřely jako svatozář. Pomalu klesala ke dnu. Ruku s liliemi stále vztaženou k hladině."

            Babka se na něj podívala a usmála se.

            "Ale, počkejte chvilku, já vám ho donesu!" Asi si myslela, že když bude dostatečně křičet, bude jí spisovatel rozumnět. Neshledala však žádnou reakci, a tak odešla do domu pro balíček masa.

            Muž chvíli postával uvnitř, alůe necítil se tam zrovna nejlépe. Chtěl jít ven, ale měl pocit, že to nemůže udělat jen tak bezeslova, bez rozloučení. Ve dveřích se tedy otočil:

            "Nebe rozčísl blesk a ozvala se rána. Lehký deštík se proměnilv liják křičící bolestí, plačící pro ni."

Lehce se uklonil prázdné místnosti a odešel. Zlatem prosvícená ulice ho uvítala otevřenou náručí. Lilii si zasunul do klopy svého kabátu a chystal se vykročit opět někam pryč, avšak kdosi mu zastoupil cestu.

            Byl oděn velmi zvláštně, měl šat potřísněný barvami,na hlavě bílý baret, nepřítomný a vytřeštěný zrak. Muž podal spisovateli ruku. Spisovatel ji přijal, potřísl s ní a smutným hlasem pověděl:

            "Na temném jezeře se objevilo deset bělostných lilií. Něžně se vznášely na hladině jako tichá výčitka. Tichá výčitka říkající: 'pro počestnost už zde nezbylo místo.'"

            Malíř se usmál a tónem, kterým jakoby říkal rozumím vám i tomu co říkate, odpověděl:

            "Ta zlatá tempera dovezená až z Benátek je opravdu ohromující a kombinaci s mou bílou vytvoří úžasný obraz plný baravné a kompoziční vyrovnanosti."