believe 2

U mne v pokojíčku...

Vykládáme si s Nadin. Právě mi předvádí nový kousek s tužkou(pokouší se ji přimět levitovat, pak s ní točit a přemisťovat ji po pokojíčku) a tak chodíme sem a tam. "Šikula", odvětím když v tom....

Cítím jak se moje nohy pomalu zvedají na špicky…a teď už se vůbec nedotýkají země ! “Co to je?Já chci dolů!” ,snažím se nějak dostat zpět na zem ale spíše to vypadá jako smrtelná křeč žížaly…. Nadin se válí smíchy na zemi..

“Hele nesměj se mi a pomoz mi nějak dolů !” ,jenže místo toho abych klesala tak přes všechnu mou snahu stoupám výše ke stropu…. “Auvajs! Moje hlava”, to jsem už hlavou přimáčklá na stěně. Nadin(pořád se ještě směje)”Buď ráda, že máte docela nízký strop .” Tak na tohle už opravdu není co říct…Stoupne si pode mne natahuje ruce..ale já jsem pořád moc nahoře…”Počkej donesu židli.” Já (ironicky)“Vypadám snad na to že bych měla úmyslu někam jít?” a mezitím co Nadin shání židli…..Nedá mi to a zkouším se nějak pohybovat ve vzduchu…

”Tak už jsem tu!” stoupne se na židli a pomalu mě tahá dolů. Nadin(ironicky)“Tak a teď by se hodila nějaká tunová cihla ať nevyletíš zase nahoru.” Já “Jo běžně je prodávaj za rohem.Sedni si na mne prosím.” Nadin”Cože?Proč??A jo na zatížení…” .“Zkusím se to nějak naučit. Ale potřebuju špagát(silnej) aby mne udržel, kterej pak přivážeme k tomuhle stolu (je těžkej) a já budu držet druhej konec špagátu a když se budu snažit dostat dolů tak po něm přeručkuju…” Nadin:”A až se večer vrátí rodiče??Co pak budeš dělat?? To se pak budeš přemisťovat pomocí špagátu?” obě dvě si při té představě pousmějem. “Do té doby se to budu muset naučit ovládat” řeknu odhodlaně.

Nadin ze mne sesedne a jde sehnat špagát a já okamžitě vyletím nahoru….Po několika minutách bezvýsledného mrskání uznávám že tudy cesta nevede.Zkusím tedy jinou metodu jak na věc. Uklidním se. Nádech. Výdech. A se zavřenýma očima myslím jen na to jak pomalu klesám níž a níž k zemi…Cítím jak se moje palce u nohou čehosi dotýkají… Je to zem!! “Stojím” radostně zařvu. Uslyším zavření dveří a Nadinin hlas”Cože?? Mám špagát!”. Přiběhne ke mne a radostně se na mne podívá “Šikula! Špagát schováme na horší časy…” “Souhlasím” a v tom již slyším taťku jak otevírá dveře do mého pokoje (ani jsem neslyšela garáž). “Ahoj holky!”. Nadin rychle schová špagát za záda. Obě se usmějem, pozdravíme a když taťka odchází tak obě hlasitě vydechneme a společně řekneme “Tak to bylo o vlásek”.