SVĚT ZA ZDÍ-21

Část dvacátá první

Chodbou kráčel zástup postav, které svíraly v rukách zapálené pochodně a ty mihotavě osvětlovaly zdi a zem.

„Kam jen ta chodba vede?“ pronesl tázavě Imar.

„Někam tam, kde je ta truhla s tím démonem,“ mínil Asim, přičemž se pozorně zadíval do temné chodby.

„Zdá se mi, že tam v dálce je nějaký světlo!“ vyhrkl.

„No jo. Tam určitě ta chodba končí,“ pronesl Imar.

„Buďte všichni ve střehu!“ řekl Asim a vytáhl z pochvy meč, načež rázně vykročil následován ostatními. Po několika desítkách metrů se mužům naskytl pohled na konec chodby, po jejímž obvodu plápolaly plameny.

„Vypadá to jako vohnivý vchod,“ poznamenal jeden z vojáků.

„A my jím musíme projít,“ zkonstatoval Asim poté, co došel na konec chodby a pak natáhl ruku s mečem. Rukou udělal několik prudkých pohybů nahoru a dolu, přičemž plameny prudce vyšlehly. Rychle uskočil nazpátek, upustil meč na zem a jeho čepel ošlehla záplava plamenů.
„Přes tyhle plameny neprojdeme!“ vyhrkl Imar, zatímco Asim se v pokleku natáhl pro meč.

„Nějak se musíme dostat dál,“ mínil Asim a zadíval se pozorně na obě kamenné zdi.

„Určitě hledáš nějaký skrytý mechanismus, kterým by se ty plameny zhasly, že,“ pronesl Imar.

„Jo, třeba se nějaký kámen musí vysunout nebo zastrčit. Všechny kameny ve zdech prohledněte!“ vyhrkl Asim a bojovníci začali tak činit. Nad nimi poletoval dravec Oro, který po chvíli dosedl na pětiboký kámen, co byl v zemi a rozkřičel se.

„Asi hledáme špatně!“ ozval se Imar a došel k onomu kameni.

„Jak s ním ale hnout?“ pronesl tázavě Asim a zadupal na něho. Kámen se však nepohnul a oba dva se na něho zkoumavě zadívali.

„Co ta škvíra vedle něho,“ řekl Imar a vsunul do oné mezírky mezi něj a druhý kámen začátek čepele meče. K jeho překvapení meč sám od sebe do ní zajel po rukojeť a kámen se pozvolna zasunul do země. Ve stejný okamžik se počaly plameny zmenšovat a po chvíli zcela zmizely.

„Tak to je skvělé!“ vyhrkl Asim, přičemž se meč vymrštil a Imar jej zachytil. Poté Asim vstoupil do velké místnosti, ve které z otvorů v podlaze plály ohně, které osvětlovaly celou místnost. Na jejím konci bylo schodiště, co vedlo na plošinu, na niž byla kamenná hlava ďábla. A mezi jeho rohy se nacházela černá truhla.

„Tak to je ta truhlice. Budu muset pro ni dojít. Oro by jí v pohodě unesl, ale vzpomeň si, co nám říkal mág Ykan. Žádné zvíře tu truhlu nemůže vzít. To může jen člověk,“ pronesl Asim.

„Tak běž rychle pro ni!“ řekl mu Imar.

„Jen aby tu ještě nebyla nějaká past.“

„Teď už musíš prostě riskovat.“

„Tak jdu pro ni!“ pronesl Asim a vykročil ke schodům, přičemž upřeně hleděl na ďáblovu hlavu, která ve světle plápolajících ohňů vypadala zlověstně.

 KONEC DVACÁTÉ PRVNÍ ČÁSTI

 

---