Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prokletí nebo dar?

25. 02. 2007
0
0
1736
Autor
elajza

Má hlavní hrdinka dar nebo je to prokletí??Jak to vidíte vy??Doufám že se bude líbit a že mě zkritizujete(ať kladně nebo záporně)

 
Jsem napůl démon a napůl člověk. Nevím jestli je to dar nebo prokletí , ale nic s tím nenadělám.Smiřte se s tím, je to fakt..
Šla jsem zadumaně ulicíNechala jsem se vést svými kroky a nepřemýšlela jsem kam jdu.Ani jsem si nevšimla, že se setmělo a vyšel měsíc. Když jsem se probrala ze svých úvah, zjistila jsem, že jsem na hřbitově..A všimla jsem si jakési postavy kousek ode mne. Když jsem byla dosti blízko, uvědomila jsem si koho vidím
Anděla. Křídla měla sklopená .Byla krásná a přesto se vám při pohledu na ní chtělo brečet. Její dlouhé hnědé vlasy bezvládně visely na její sklopené hlavě. Opírala se rukama o náhrobní kámen na kterém seděla. Vypadalo to jako by měsíční svit dopadal jen na ni. Evidentně si všimla ruchu , tak nadzvedla hlavu a pak jí nechala poklesnout.
“Co se ti stalo?” , zeptala jsem se jí.
Trhla hlavou .
“Neboj se , jsem přítel , můžu ti pomoct! ” , zkusila jsem znovu na ni promluvit.
“Nikdo mi nemůže pomoci! ” , odvětila mi zoufalým hlasem.
Viděla jsem , že je na tom opravdu špatne a ze začátku řeči nepomůžou a tak nezbývalo nic jiného než začít “čarovat” . Kolem místa kde seděla byly na zemi opadané květy. Pozvedla jsem ruce dlaněmi k zemi. Dlaně jsem začala otáčet nahoru a kvítky se začaly zvedat. Pozvedla jsem je do úrovne jejího trupu a rozmístila je kolem níNadzvedla hlavu:
“Co to je? Je to krásné .” , na rtech se jí objevil úsmev ,který se změnil v údiv a pak v údes.
“Kdo jsi? ”
“Přítel , říkala jsem ti to .” Položila jsem dlaně dolů a kvítka spadla na zem.
“Já, já to nezvládla. Pokazila jsem to a teď nevím jak to navrátit do pořádku . Nikdo to nikdy tak nepokazil jak já .” , sotva to dořekla a proud slz jí začal stékat po tváři. Pomalu jsem k ní došla a přisedla si na náhrobní kámen vedle ní .
“ Každý z nás někdy udělá chybu nebo se mu něco nepovede . Nikdo nejsme neomylný a chybami se učíš. ”
“I když jsem anděl??” zeptala se s nadějí v hlase
“Ano i když jsi anděl. Každý ..Já , ty a všichni kolem nás! Kdo tvrdí že nikdy nechyboval lže .”
Slzy se jí přestaly řinout z očí .
“Pověz mi co jsi pokazila, třeba ti můžu pomoci ”
Podívala se důvěřivě na mne.
“Já jsem tu nová , měla jsem ho zachránit ale nenašla jsem jej! ” opět začala plakat.
“Neplač! Tím nic nevyřešíš . Řekni mi jméno. A máš něco co mu patřilo?”
“Jmenuje se Adam a nemám nic jeho”
“A víš kde bydlí? ” zeptám se jí..
“Samozřejmě!” odvětí nechápavě.
“Tak na co čekáme? Pojď honem mne přiveď k němu domů! Třeba ještě není vše ztraceno. ” 
Smutný výraz na jejím obličeji se vyměnil za přemýšlivý a pak za radostný .
“Nelekni se .” řekne mi a chytá mě u toho za ruku . Cítila jsem jak se pomalu zvedám a už jsem byla zcela ve vzduchu. Letěly jsme nad hřbitovem , loukou, městem a pomalu jsme začaly klesat níže před jedním panelákem.
“Bydlí ve třetím patře ” řekla mi a pozorovala co udělám.
“Dobře, počkej tu chvíli , za chvíli jsem zpět.” Souhlasně kývla hlavou a já vyrazila
Na výtahu byla cedulka “Mimo provoz” , “to se kousek projdu , no štestí, že nebydlí třeba ve dvanáctém patře” pomyslím si.
Cedulka na dveřích i oznámila že jsem ve třetím patře. Vyjdu ze schodiště a na jmenovkách hledám jméno Adam .
“Podařilo se!” zajásám když na ceduli uvidím to co jsem chtěla.
“Teď už jen jak se dostat dovnitř.” , pro normálního člověka by to možná mohl být problém, pro polovičního démona nikoliv! Zahledím se do zámku a začnu si představovat jak se pomalu otáčí “Křup” zámek se odemče a dveře otevřou.
Rozhlédnu se kolem a vstupuji do bytu. V síni uvidím šálu. Popadnu ji , zavřu dveře a pospíchám dolů .
“Mám vše co potřebuji abych ho našla! ” udiveně se na mne podívá , ale nic neříká . Zvědavostí ani nedutá. Uchopím tedy šálu do obou ruk zavřu oči a snažím se najít jejího vlastníka . Před očima mi běhají záblesky míst. Na jednom z nich uvidím nápis “Opoční ulice” a je mi tedy jasné se majitel (doufejme že ještě živý ) vyskytuje. Povím co jsem viděla a utíkáme na místo..Udýchané se zastavíme . Není to místo kam by jste šli na noční procházku. Patří spíše k těm kterým se obloukem vyhnete .
Na konci tmavé uličky byla skloněná postava a pod ní ležela druhá
“Počkej tu a připrav se, že budeš muset léčit.” řekla jsem anděli a vydala se za postavami.“Nech jej !” řekla jsem rázně
“Kdo jsi že se opovažuješ? ” postava se vztyčila a nechala ležet na zemi bezvládné tělo , které bylo potřísněné krví a nejspíše patřilo Adamovi Šel směrem ke mně a měl ústa celé od krve.
“Vypadni! A nech jej na pokoji! Nebudu to opakovat!” , řekla jsem rozhodně.
“No tak krásko! Nevěř si tolik!Normálně krásky nebiji , jen je vysávám, ale u tebe udělám vyjímku! ” , zlověstně se usmál . Už byl skoro u mě. Pokusil se mi dát pěstí . Uhla jsem. Nehty se mi proměnily na drápy “Krrrrrrrr” , sekla jsem jej a roztrhla šaty.
“Běž pryč upíre! To je moje poslední varování !”
Pousmál se a řekl :”Proč bych chodil pryč? Právě mě to začalo bavit!”
Vyskočil do vzduchu a skočil na mne. Povalil mne na zem a sedl si obkročmo na mě. Natahuje pěst. “Třísk ” ho do obličeje. Vyprošťuji se ze zajetí .Chvíli spolu bojujem když v tom mne odhodí na stěnu “Au!” vykřiknu bolestí. Opravdu mě naštval a tak mi zčervenají oči.
Mezitím přiběhl i anděl :“Co se to tu děje??A co to máš s očima??”
Upír se začal smát :“Á ona to neví?? Pochlub co jsi ! Nebo jí to mám říct já ? Démonko ?”
 Temně jsem zamručela , zhluboka se nadechla , otevřela pusu a z ní vyšlehly plameny, které upíra spálily na popelDrápy se proměnily v nehty ale oči zůstávaly červenéAnděl tam stál s hrůzou v očích 
 
“Kdo jsi ?”
“Já jsem Jsem z poloviny člověk a z poloviny démon.” dořekla jsem to jen velice z těžka .
Byla z toho zmatená :“A co po mě chceš??”
“Nechci tě zabít, kdybych chtěla, udělala bych to dřív, nemyslíš??”nadějně jsem se na ni podívala a dodala: “Měla by jsi Adama aspoň částečně vyléčit, není na tom moc dobře” ,ukázala jsem na něj , byl celý bledý.
Zkoumavě si mne prohlédla a šla za omráčeným Adamem.
“Zavolám záchranku, oni už mu pomůžou” podívala jsem se na ni a ona mi dala přikývnutím souhlas. Chvíli před tím než přijely jsme odešly a sledovaly povzdálí. Až bylo po všem podívala se na mne a řekla :
“Děkuji.”
Usmála jsem se :“Není zač.”
Šli jsme do parku sednout si ke kašně a vykládaly si..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru