NETYPICKÉ SUPER AUTO-2

Od benzínové pumpy jsem se vrátil poněkud otřesený, jelikož u ní došlo k explozi, která patrně vznikla mou vinou. A díky tomu jsem měl problém najít na automobilu otvor od nádrže.
„Chci vás upozornit, že se snažíte nalít benzín do výfuku,“ sdělilo mi auto.
„Aha, a já pořád, že nemusím odšroubovat víčko,“ řekl jsem.
„Palivo se lije do toho modrého čtverce, co je na něm nakreslený kanystr,“ ozval se opět vůz a já jsem k němu došel. Automobil onen čtvereček otevřel a ten mne praštil do nosu, a tak jsem vzápětí měl pocit, že mám dva nosy a oba budou vypadat jako kliky od blázince.
 Po nasednutí do vozu mou pozornost upoutala nezvyklá zpětná zrcátka, načež jsem byl překvapen, že se v jejich odrazu nevidím.
„To jsou obrazovky televizí a kamery snímají prostor za autem. A přestaňte se dloubat v nose! Ty holuby na obrazovce nejsou vůbec hezké!“ proneslo ostře auto a já si leknutím zarazil pravý ukazováček do nosu.
 O něco později jsem se s automobilem rozjel, ale můj výjezd z garáže byl poněkud neobvyklý.
„Vyjíždíte z garáže pokaždé na zpátečku?“ zeptal se mě vůz.
„Často ne,“ zněla moje odpověď, přičemž jsem hleděl na vyvrácenou zadní stěnu garáže.
„Už byste mohl přestat couvat. Jedete už po ulici!“
„To jsem také zrovna zjistil,“ mínil jsem a podařilo se mi automobil zastavit.
„Chtělo by to nějakou muziku,“ zkonstatoval jsem a náhle se vnitřkem auta začala rozléhat hudba všech žánrů. Akustika byla úžasná, že jsem měl pocit, že sedím mezi těmi, co na nástroje hrají. Zalíbil se mi rock, ale písničky v tomhle stylu měly za následek, že jsem se nevěnoval řízení a předváděl jsem hraní na kytaru i bubnování. A poněkud jsem to přehnal, protože vozidlo skončilo mimo ulici v lesním porostu, přičemž jsem byl otřesen prudce vymrštěným airbagem z vnitřku volantu.
„Vy nejste normální,“ sdělil mi vůz, když se airbag zase zasunul do volantu.
„To také na sobě pozoruji,“ mínil jsem.
  O něco později jsem uháněl velkou rychlostí městem a automobil mi každou chvíli sděloval, jakých přestupků jsem se dopustil. Brzo jsem vyjel z města a nastala jízda po dálnici. Bylo mou snahou vyzkoušet maximální rychlost automobilu, a tak se mi podařilo ze zadní částí vozu vysunout velkou trysku. Ve zpětných obrazovkách se mi zanedlouho naskytl pohled na šlehající oheň, z něhož za výkřiku vyjela ožehnutá postava cyklisty, která poté zmizela směrem k nedaleké řece.
„Chci vás upozornit, že několik kilometrů před námi je stopařka,“ sdělilo mi vozidlo, načež se v jedné části palubní desky vysunula obrazovka. Na ní jsem spatřil sympatickou mladou ženu.
„Chcete jí zobrazit bez šatů?“ zeptalo se mne auto a já jsem odpověděl, že ano.
 Ještě dřív, než jsem u ní zastavil, mi začaly být spodky malé. Tak jsem jí sdělil, že jsem jí zastavil kvůli jejím křivkám. Označila mne za sprosťáčka a profackovala mě. 
 S poněkud červenými tvářemi jsem pokračoval v jízdě a hlas automobilu mi dělal přednášku o slušném chování.   Netrvalo to dlouho a jel jsem kolem letiště, kde probíhal letecký den. Vůz mi sdělil, že také umí létat, což u mne vyvolalo touhu po létání. Z auta se vysunula křídla, ocasní plochy a z předku vrtule. I když mě nabádal k tomu, abych jej nechal pilotovat, tak jsem jeho dobře míněné rady neuposlechl. A svým následným pokusem o akrobacii jsem narušil letecký den. Přitom jsem nějakým řízením osudu vypadnul z auta a prosmýknul se otevřeným oknem do řídící věže. Okřídlený vůz kamsi odlétl a já jsem se projel po podlaze a všichni skončili na valné hromadě. Naštval jsem nejenom ty ve věži, ale i diváky na letišti a brzo jsem byl nucen prchat před dost rozzuřeným davem.

KONEC