Vzpomínky

Všichni touží po věčném životě... Netuší co skrývá.

Teď už jsem stará žena,

                 vlastně už v době kdy byl Artuš korunován za krále,

měla jsem svá nejlepší léta za sebou.

             Hodiny, dny, týdny, měsíce ba i roky,

                                 jež od té doby uplynuly,

                                                      se mi nyní zdají matnější a bezbarvější,

                                jakoby můj život byl stále rostoucí strom,

            který vyrašil z jara do květu a oděl se jasně zeleným listím,

a teď nemá na práci nic jiného,

než žloutnout a usychat do hrobu.

 

O všech starých lidech platí,

                       že svou nedávnou minulost vidí v mlze,

                                       nejasnou a zastřenou,

                                     zatímco dávné výjevy jsou ve vzpomínkách jasné, barevné a svěže voní.

                       Dokonce i scény ze vzdáleného dětství

                       si teď vybavuji zřetelně a barvitě a jejich obrysy jsou tak ostré,

                                     jako když se stín ovocného stromu rýsuje na jasně bílé zdi

nebo  zlaté korouhve v odpoledním slunci na pozadí oblohy před bouří.

 

Barvy jsou jasnější, zřetelnější,

          to vím jistě.

                   Vzpomínky,

                            které se teď ve tmě ke mě vracejí,

                                            vidím novýma, mladýma očima dětství.

                             Tolik už se ode mě vzdálily a také už tolik nebolí,

                    a tak se mohou odvíjet jako obrazy čehosi,

co se přihodilo,

        ne však mě,

                       nikoli té pomíjivé schránce kostí,

                                         která v sobě tuto vzpomínku ukrývá,

                                                      ale jinému děvčeti, mladému, lehkonohému, bezstarostnému,

                                                                      které plachtilo vzduchem a jarními větry v kopcích za městem,

                                           jako sokol,

                                                   jako pták,

                                       jehož jméno mi dala... má matka.

 

---