Krátké lásky a nedobytné ženy

Ačkoliv by se hodil pozvolna vystupňovaný rozjezd a zdánlivě mylná odbočka, která by oklikou navázala na tolik podstatnou problematiku článku, tentokrát na něco takového urychleně zapomeňte. Co si budeme nalhávat – doba je nejenom naspeedovaná, otevřená a gelem vyztužená, ale rovněž i nekompromisní, co se týče možností osamělého muže. Ženy, něžné pohlaví k nezaplacení, nejsou už zdaleka tak snadným terčem, jako tomu bylo v dobách dřívějších. Muž, který je již odpradávna (z nějakých nepochopitelných důvodů, či snad za trest) pasován do role lovce/svůdníka, se musí setsakramentsky otáčet, aby se vůbec dostal protějšku „na dostřel“, natož aby pořádně rozvibroval odrazové prkno nějakou tou smysluplnou diskusí. Ženy jsou jako starověké tvrze, těžko se dobývají a hodně chlapů při tom zařve. Pryč jsou časy, kdy stačilo nahodit úsměv, pozvednout ofinu a nabiflovat se několik „zaručených hlášek“… Dnešní generace si žádá víc. Pravidelné návštěvy fitka a solárka (čili exotickou barvu pleti za každoročního období a maximální obvody určených končetin), minimum vlasové pokrývky, pořádně vytuněné fáro, dvojici ježků v podpaží (byť pak nastávají problémy s průchodem dveřmi), lehce ležérní styl oblékání (roztrhané hadry letí i v zimě) a hlavně – image pořádnýho frajera, který osvobodil každičký chodník ve městě (notoricky vyrýsované lícní kosti nic nezkazí, stejně tak výraz odpovídající „rozmělňování hřebíků v ústech“).

Bohužel, úspěch se nedá zaručit ani tehdy, pakliže dodržíte veškeré výše uvedené požadavky. To platí zejména v případě, když nemáte nakoukanou povinnou četbu v podobě těch nejproláklejších romantických komedií (které se nám snaží vsugerovat, že je balení tak snadné, pokud jste cool a umíte zpráskat hráče univerzitní ligy amerického fotbalu) a jestliže jste po svých rodičích nezdědili potřebnou dávku odvahy, odhodlání a sebedůvěry.

Samozřejmě, i když se budete řídit vším doposud vypsaným, ani pak není zaručena účast na stupni vítězů. Musíte mít na vědomí, že se mezi ženami vyskytuje i poměrně veliké procento vzorků, které jsou nerady, když o ně chlap usiluje. Zkrátka a dobře, někdy je třeba blafovat, předstírat toho slepého – toho, který jakože nemá zájem, protože…. ehm… protože jste prostě frajer, který činí nejzávažnější rozhodnutí lusknutím prstů.

Přesto všechno si troufám tvrdit, že současná situace na poli „nabídky/poptávky“ pokulhává zásluhou scestných výběrových vzorců. V tomto směru bych mohl rozdávat zkušenosti po plných vědrech.

***

Pominu-li fázi života, kdy jsem se musel odnaučit žvýkat cumlík, první krystalicky čistá láska mě polapila ve věku pouhých pěti let. Tehdy jsem byl sice velký jako střední bonsaj, neochlupený a totálně bez zkušeností (což však nebylo natolik tristní jako dnes, kdy se první cigareta stahuje nástupem do první třídy), ale plně to vynahrazoval můj neomylný výběr. Toho času mě pobláznila dcera naší sousedky – mírně baculatá, avšak každým coulem roztomilá Verča. Ačkoliv jsem se jí nikdy nevyznal (doteď mě stíhají výčitky svědomí), mým rodičům to bylo „jasné“.

Ostatně… jako by to bylo včera, co jsme si spolu hráli u mě v pokojíku. Postavili jsme si bunkry (z tradičního staviva: ze židlí a z prostěradel) a provedli důkladnou rekonstrukci sugestivní válečné bitvy. Nejen polštáře létaly vzduchem – zapojily se i angličáky, dřevěné kostky a odrazu schopní plyšáci.

Žádný div, že se tato rekonstrukce nesetkala s pochopením u mé matky.

Když se nachýlil pozdní večer, Verča odešla domů (ač nekapitulovala, tak prostě musela) a nedlouho poté mě navštívila máti. Chytře mě přitom přitlačila ke zdi: „Když si ten svinčík neudělal ty, tak zajdi za Verčou a řekni jí, ať to tady uklidí ona.“

Samozřejmě, že jsem nemohl.

Zavrhl jsem dětské výrazivo a naprosto vážně učinil přítrž matčiným úvahám: „To nejde, vždyť já ji miluju!“

Hned na to jsem se obětoval a uvedl pokoj do původního stavu. Úplně sám.

***

Má druhá láska byla ryze materialistická. V sedmi letech jsem se opět zaměřil (překvapivě) na dívku z blízkého sousedství – tentokráte na holčinu z dvanáctého patra, na o rok starší Janičku. Přestože jsme se stýkali častěji, než by bylo u pouhých kamarádů obvyklé, náš vztah nebyl zdaleka tak hutný jako ten předešlý. To bylo bezpochyby dáno i stanoviskem mých rodičů (jednoduše řečeno: mí rodiče neměli rádi její rodiče). Doma mi bylo každou chvíli otloukáno o hlavu, že jsem zahleděný špatným směrem a že to nemá žádný smysl.

Otec do mě zajížděl tak dlouho, až jsem mu jednou konečně zodpověděl tolikrát pokládanou otázku: „Proč se ti vlastně líbí?!“

Nebral jsem si žádných servítek a vyvalil to ven, přes plně otevřená vrata: „Miluju ji, protože má LEGO.“

***

Jak sami uznáte, vztah založený čistě na stavebnici (v tehdejší době na exotické stavebnici, kterou vlastnili jen ti „nejlepší“, do NDR cestující) neměl nikterak valnou budoucnost. Náš svazek se rozpadl rozpadem Československé republiky a nucenými galejemi po nástupu na školní vojnu.

***

Dlouho jsem však nestrádal. Sotva jsem odhodil předškolní bačkůrky ze školky, užuž mi hledí (a koneckonců i mysl) zatarasil další okřídlený anděl. Jednalo se o Petru, mou spolužačku, premiantku 1. třídy a nositelku proklatě dlouhých vlasů. Bohužel… nejel jsem po ní jenom já, ale asi i dalších dvacet kluků z naší družiny (a zřejmě všichni prvňáčci v okruhu několika desítek kilometrů). Každému se líbila, každý dělal vše pro to, aby byl ve dvojičce s ní, když jsme se vypravili za metr tlusté zdi školní instituce. Držet Petru za ruku – to bylo něco nepopsatelného… něco vskutku božského.

Ač jsem měl výhodu v tom, že se naše matky znaly (avšak málo stýkaly!), ani tehdy jsem své city neobnažil. A když už se konečně zdálo, že bych mohl překročit Rubikon, Petra se odstěhovala a zmizela bůh-ví-kam.

***

Následující láska mě čapla po čtyřsezónním půstu. Dorazila v páté třídě a stalo se tak při školním závodě orientačního běhu. Jelikož se jednalo o běžecké zápolení smíšených dvojic, byla mi přidělená partnerka, o rok mladší Barbora. Nutno dodat – nezamiloval jsem se do ní ihned po pokoření startovní lajny. Po celý závod mě nezajímalo ani tak to, jak ji oslovit a pozvat na pomerančovou sodovku, ale kolik kilometrů nás dělí od finiše a jestlipak ustojím ten nával radosti, až protneme cílovou pásku.

Mocné pařáty lásky mě sevřely až na druhý den ráno. Sotva jsem rozlepil oči, ihned mi bylo jasné, že jsem v TOM. Šimrání v žaludku a neschopnost se myšlenkově odrazit do jiných sfér… Zkrátka - nemohl jsem to neregistrovat.

Abych Barboru sbalil, učinil jsem další (pro leckoho z vás nepochopitelnou) oběť a přihlásil se do aktivního spolku orientačních běžců. Navzdory tomu, že jsem byl alergik nejvyššího stupně, který se sesypal pokaždé, co mi okolo nosu prolétlo propuštěné chmýří, a že jsem tento sport k smrti nesnášel.

Tato nenápadná, byť skoro sebevražedná, taktika přinesla své ovoce poměrně záhy. Po čtyřech měsících si mě Barča konečně všimla. Stalo se tak, když mě ostatní běžci nechtěně zamkli v šatně. Bušil jsem do dveří asi půlhodiny, dost možná i křičel (bohužel mi nedošlo, že nemám tento sport rád a že bych měl vlastně komponovat oslavné chorály) a byla to právě Barča, která mé „mírně“ hysterické prosby zavětřila.

Vrazila klíč do zámku a jednalo se o scénu jako vystřiženou z toho nejromantičtějšího filmu. Všechno se rázem zpomalilo, někde v pozadí se připomněla hudba z Hříšného tance a já…

…a já…

…a já jen poděkoval a šel dělat „vůbec-ne-monotónní“ kolečka podél vnitřního obvodu zapocené tělocvičny.

***

Zasunutí klíče nás přesto sblížilo. Nedlouho po této dramatické historce jsme si domluvili i několik legálních styků mimo prostory sportovního areálu, bez dohledu pedantského trenéra, kterému bych touto cestou rád poděkoval za vzniklé vředy, rukotřes a občasné koktání.

Naše schůzky však nenáležely do řádu sólových a takřka pokaždé byla Bára doprovázena svými štěbetajícími kamarádkami. A tak krom toho, že jsem musel odrážet posměch od vlastních vrstevníků (stýkat se s mladší holkou – to byl skoro trestný čin), jakožto frajer jsem si ještě přiložil a rázem se plně kvalifikoval do role plnohodnotného „Jááááááj-to-je-vůl“.

Ať tak či onak, celé to rádoby kamarádění mělo jediný vyvoditelný důsledek. Holky nabyly pocitu, že jedu po všech a že si snad zakládám vlastní harém, a málem se mezi sebou porvaly. Když pak vychladly, rozhodly se pro rozumné řešení a formou dopisu mi zaslaly poměrně jasný apel:

S kým chceš chodit?

a)      Barča

b)      Jana

c)      Žaneta

Samo sebou, že jsem zatrhl možnost a).

***

Abych se však pozvolna navrátil k tomu, co jsem nakousl v úvodu, ne vždy byly mé snahy završeny úspěšnou tečkou. Kdepak. Jen co jsem opustil základní školu a nastoupil na střední, mé úsilí se začalo míjet vytouženým účinkem a navíc – rapidně ubylo i samotných příležitostí k potencionálnímu seznámení.

No a když už se nějaká naskytla, dopadlo to prachbídně, dokonalým homerunem a maximálním ztrapněním.

Avšak aby nedošlo k omylu – kroky do bažiny jsem činil já a nikdo jiný. Jakožto maximální stydlivka, která by nešáhla dívce na zadek ani tehdy, pakliže by na tom záležel osud celého lidstva, jsem si nikdy nepočínal suverénně a už vůbec ne tak, aby se mi to zpětně nepřipomínalo v těch nejpropocenějších nočních můrách. Otupen špatnou literaturou a výrazně ovlivněn vlastní nejistotou, činil jsem jeden náběh za druhým.

***

Na střední škole jsem si vyhlídnul skupinku dívek a neustále si vtloukal do hlavy: „Co je na tom těžkého? Prostě za nimi zajdu, vychrlím nějaký fór a bude to…“

Tyhle kecy mi šly poměrně snadno. S hecováním to bylo už náročnější. Pomyslný motor jsem nahazoval přibližně jedno pololetí a několik stovek desetiminutových přestávek.

Když už se mi konečně poštěstilo překonat sebe samotného a dokonale se nabiflovat neprůstřelnou hlášku „Numero UNO“, přistoupil jsem coby v křečích se svíjející sprintér k dotyčným dívkám a dobrou minutu se srovnával s nenadálým oknem.

Jakmile mě holky zbystřily, rázem se přestaly bavit a ze všech stran mě probodly nechápavým pohledem. Kdybych mohl, učinil bych v danou chvíli to samé.

Bylo mi jasné, že musím něco říci…. že musím zaimprovizovat a zahrát to celé do autu.

A tak jsem zalovil do repertoáru těch nejstupidnějších hlášek a dokonale zasmečoval na vlastní polovinu: „Ah-oj. Já-jsem-Martin…“

Aby toho nebylo málo, pokusil jsem se rovněž o doprovodnou gestikulaci. Bohužel, tento pokus mi příliš nevyšel a z mé dirigentské líhně vzešlo něco, co překvapilo i mě samotného. Pozdrav rozevřenou dlaní křížený s máváním a škrábáním zátylku vypadal ve výsledku tím spíš jako salutování než jako podpůrný prostředek ventilace skvělé hlášky.

***

Zajít za vytipovanou holkou a říci jí: „Ahoj, Já jsem Martin.“ – to bylo stejně tak účinné, jako kdybych sesmolil: „Čau… Tak co?“

Byť jsem se bláhově domníval, že mě nic horšího nemůže potkat a že mohu tento „výkon“ přinejhorším srovnat, opak se ukázal pravdou o několik týdnů později. Bylo parné víkendové odpoledne, ptáčci venku cvrlikali a kamarád mě zavedl do jednoho ostravského parčíku. Ne však proto, abychom si romanticky zakličkovali na přímočaře vybetonovaném chodníku, ale proto, aby mi ukázal štědře obdařené dary matky přírody.

„Tak co říkáš?“ zeptal se mě Honza po několika exkurzích „tam a zpět napříč alejí“.

Na okamžik jsem se zamyslel a rozhlédl se po okolí.

Příliš jsem to nenatahoval: „Líbí se mi tamta.“

Můj kamarád se rozjařil jako slunce.

„To je dobrý výběr!“

Zřejmě nemusím zdůrazňovat, kterápak položka se skvěla na dalším programu. Jakožto ti nejzkušenější špioni (nenápadní jako sáňky v létě) jsme obsadili lavičku v bezprostřední blízkosti vyhlídnutého objektu. Nastalo dlouhé hecování a nezbytné filozofování, zdali to má z hlediska trvanlivého a plnohodnotného vztahu vůbec smysl. Nakonec jsem se ale poddal, vytáhl si triko z kalhot (abych byl větší frajer) a rádoby pohodovou chůzí zamířil na návštěvu „o pět metrů dál“.

Kamarádovi dodnes nezapomenu, jakou hovadinu mi poradil.

Přistoupil jsem k oběma dívkám, počkal si na minimální protivítr a pak spustil jako ten nejspolehlivější kompjůtr: „Ahoj. Včera mi volali z Nebe, že se jim ztratil ten nejmilejší a nejkrásnější andílek... Ale neboj! Já tě neprozradím! Když mi na oplátku dáš své číslo do Nebe…“

Ano… tušíte správně.

Dopadlo to opět katastrofálně.

Nutno však dodat – problém netkvěl ani tak v dívce, kterou jsem si vyhlídl, jako spíše v její kamarádce, která si mě změřila jedním jediným pohledem a ve zlomku vteřiny odsoudila k materiálu na zrecyklování.

Krátkou dedukci pak završila slovy: „A číslo do prdele nechceš?“

***

Kdyby se můj kamarád předtím preventivně nevymočil, věřím, že by se smíchem počůral. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat – i když byla nechtěná. Opět jsme s kamarádem sondovali po okolí našeho bydliště, přemítali nad tím, jak to všechno stojí za čerstvě vyloučený psí exkrement, a pak narazili na dvojici dívek. Na dvojici osamělých dívek sedících na lavičce pro tři osoby.

Tentokrát se role obrátily. Já byl ten „V klidu a v pohodě, který uděluje rady a válečnou taktiku“ a Honza ten „Vyklepaný, který neví, jakpak hnout prstem“.

Byť jsem jakožto rádce působil maximálně přesvědčivě (alespoň po optické stránce), zřejmě jsem neodhadl příslušný smysl pro humor.

Dlouhých patnáct minut se Honza přemlouval k předem prohrané bitvě (co člověk nezkusí, to jej hlodá víc), a když už to vypadalo, že se dívky vypaří do perspektivnějších krajů, vypravil se můj kamarád na odpal.

Přisedl si k nim na lavičku (už to bylo samo o sobě dost pozoruhodné), vyčkal pauzy v konverzaci (asi pět minut) a pak do toho ticha pronesl: „Tento způsob léta… zdá se mi poněkud nešťastný.“

Těžko říci, čímpak si Honza vysloužil nulovou reakci a následný úprk obou samiček.

Možná ten film ani neviděly…

***

Přestože jsem se v úvodu pořádně opřel do opačného pohlaví, nemyslel jsem to nijak zle. Situace není natolik vyhrocená, aby bylo zapotřebí sténat, mlátit hlavou o stěnu a spřádat plány na to, jakpak se bezbolestně sprovodit ze světa. Naopak. Tento článek mi posloužil jen jako odrazové prkno vstříc vzpomínkám, kdy mi bylo krásných „15 a méně“. V reálu je situace mnohem jednodušší, pakliže si zachováte alespoň zlomek přirozenosti a nesesypete se jako domeček z karet.

Ostatně... jak píšou na jednom serveru: „Metod je hodně a možností ještě víc.“

Já už mám v tomto směru jasno. Příště využiji služeb doporučené dětsko-puberťácké taktiky dle následujícího scénáře:

„Ahoj, ty teda vypadáš, máš děsnou sukni.“

„Nemám, je pěkná, mně se líbí.“

„Ale máš, vypadáš v ní děsně.“

„Teda, ty seš blbej, nebudu se s tebou bavit.“

„Vážně, stejně to dlouho nevydržíš, určitě se ti líbím.“

„A nelíbíš, seš mi odpornej.“

„Zamilovaná, zamilovaná.. Seš do mě zamilovaná.“

Tentokrát to už vyjde.

Bude-li mít samozřejmě sukni…