Láska na první pohled

Měl jich už hodně. Těch lásek. Petr byl hezounek. Vysoký, urostlý, tmavá hustá kštice vlasů mu padala do uhrančivých očí, z jejichž pohledu se každé druhé podlomily kolena. Přesto ještě nenašel tu pravou. I když na výběr jich měl dost. Jako vysokoškolský profesor na katedře anglistiky se s krásnými holkami setkával dnes a denně.

Ten den, kdy běžel z úřadu, kde si vyřizoval jednu ze svých povinných rutinních záležitostí, jež měla podobu dnes již tříleté černovlasé holčičky, měl obzvláště na spěch. Za deset minut mu začínala přednáška na univerzitě a on měl před sebou ještě delší část cesty přes celé město. A jako naschvál se z podmračeného nebe spustily studené dešťové kapky. Petr prodloužil krok a právě dobíhal na zastávku tramvaje, aby se před deštěm schoval pod stříškou zastávky, když ji spatřil. Vykračovala si na druhé straně silnice v dlouhé sukni, na tělo střiženém růžovém sáčku a bílým deštníkem nad hlavou. Elegance sama o sobě. Ničím se nepodobala těm dychtivým studentkám, jehož půvabu jedné z nich před pár lety neodolal. Než-li se však z krásné neznámé stačil vzpamatovat , vše se seběhlo ráz na ráz.

Vedle ní u přechodu, čekajíce na zelenou, stála kyprá mamina. V jedné ruce tašku nákupu, u druhé ruky asi desetiletou dcerku, která držela na vodítku šedé, teď již deštěm smáčené klubko chlupů. Pravděpodobně jorkšírek, bleskla Petrovi hlavou nepodstatná myšlenka. Těsně kolem nich přejelo po silnici velké nákladní auto. Malý pejsek úlekem až poposkočil, a když se z druhé strany křižovatky ozvalo zatroubení nějakého vozu, vytrhl se své paničce z ruky. Se sklopenýma ušima vběhl na silnic. "Punťo!" zakřičela vyděšeným hlasem holčička. Punťa poznal hlas své milující ochránkyně a nerozhodně se zastavil v prostřed dvouproudové silnice. Všichni okolo stojící se zatajeným dechem sledovali třesoucí se tělíčko pejska, k němuž se neprodleně přibližovalo rychle jedoucí osobní auto. Petr, paralyzován dějem, udělal nesmělý krok směrem k silnici. Dáma s bílým deštníkem však byla rychlejší. Několika kroky, v lodičkách s vysokými podpatky, vběhla do provozu silnice, chytla vodítko pejska a začala ho přitahovat k sobě. Nevšimla si však z druhé strany jedoucího auta. Řidič vozu nečekanou situaci také nezvládl. Nestačil ani zatroubit. Prudce šlápl na brzdy. Bílý deštník vyletěl do vzduchu. "Punťo!" znovu se ozval vzlykající hlas holčičky. Jako ve zpomaleném filmu letěl deštník nekonečnou chvíli vzduchem, dopadl na mokrou zem, párkrát se od ní odrazil a zůstal nehybně ležet.  Čas se zastavil. Přihlížející zadrželi dech... Po chvíli se ozvalo srdce drásající zakňučení pejska. Pomalu se vyplazil zpoza zastaveného auta a úlekem ztuhlý se doplazil ke své plačící paničce. Když k ní doběhl, šťastně jí začal olizovat slanou tvář. Nic se mu nestalo. Děj se znovu rozběhl. Lidé ze stávky a stojící na chodníku u přechodu se rozběhli k dívce na zemi. Ležela v nepřirozeném úhlu. Jako hadrová panenka spěšně pohozená dítětem spěchajícím za něčím zajímavějším. Hnědé vlasy slepené deštěm a krví. Jako nedočkaví hladoví supi stáli lidé v hloučku kolem ní a mlčky přihlíželi. "S dovolením, promiňte" konečně se Petr probral ze své strnulosti a protlačoval se davem k dívce. Někde v dálce byla slyšet siréna přijíždějící sanitky. Klekl si k ní. Tohle se nemělo stát, mračil se. Čím ho tak zaujala? Vždyť ji vůbec neznal... Možná tou vnitřní silou a krásou, která z ní na první pohled vyzařovala, možná tou rozhodností, s jakou se rozběhla k pejskovi. Možná tou odvahou, kterou Petr sám neměl. Se slzami v očích se díval na její pohádkovou tvář s jemně řezanými lícními kostmi. S velkýma modrýma bezelstnýma očima, kterými se na něho dívala. "Jsem lékař" uslyšel zvučný hlas a jako ve snu se vrávoravě zvedl, aby uvolnil místo nově příchozímu. Ten se k ležící sklonil, zběžně ji prohlédl, změřil tep a tiše konstatoval: "zemřela".

Dav se pomalu začal rozcházet. Konec představení. Opona spadla. Pejsek je zachráněn, hrdinka zemřela. Tak to v životě chodí. Zase budou mít doma o čem vyprávět. Petr s bušícím srdcem stál pořád na stejném místě a nevěřícně se utápěl v těch pomněnkových očích. "Jste v pořádku, pane?" položil mu lékař ruku na rameno. Petr se na něho nechápavě podíval. "Vy jste ji znal?" položil doktor další otázku. "Ano... vlastně ne..." zakoktal se Petr. "Já - myslím, že jsem se zamiloval..." pronesl do ticha. Lékař se usmál: "Tak jděte za ní a udělejte ji šťastnou, " smutně se podíval na mrtvou, "nikdy nevíte, co má s vámi osud v plánu..." "Ano," odpověděl mechanicky Petr, "to máte pravdu."