Test

Ticho naplňovalo kabinu lodě, blížící se k planetě, a za skly se do všech stran rozpínala temnota vesmíru. Řídící panel v přídi matně osvětloval  kokpit.  Strach byl asi to jediné, co Wirre Komet vnímal a cítil. Byl už tak daleko od rodné planety, že mu tesk drtil srdce .

  Cítil  stupňující  se gravitační sílu, zvedající se žaludek a také  lodí otřásající vibrace. Kov sténal. Wirre taky. Padali atmosférou, v níž mizeli jako v mlze. Nezměrná výška snad neměla konce, a přece se náhle  ozval hluboký dunivý náraz a zasyčení, to loď dosedla na přistávací rampu.

Otevřel si hledí masky, aby se  nadechl čerstvého vzduchu. Tón vysokých otáček iontových motorů pozvolna klesal do nízkého vrnění.

Celá posádka si začala odepínat  bezpečnostní pásy a vydala se osvětleným tunelem k východu.

„Vědecký pracovník?“ zeptal se  ihned po sestupu z plošiny člen bezpečnostní ochranky.

„Ano, to jsem já,“ odpověděl Wirre Komet.

„Poprvé na N - 19?“ zeptal se.

„Vypadá to tak,“

„Pojďte za mnou, oddělíme se od členů vaší posádky, vás čekají testy.“

Testy. Vždy, když někdo, kdo se vrátil z planety N – 19, uslyšel slovo test, nedalo se  s ním dlouho bavit. S některými už nikdy. Pokud se to tak dalo říct, testy zde byly vyhlášené. Obávané. Tak jako je ve staré Americe slavná Socha svobody, tak jako je notoricky známá Vodka, jsou na N - 19 postrachem  testy. Jako by se snad jejich zdárné ukončení podobalo chycení

jednorožce.

Z  atmosféry vyletělo oslnivě modré světlo a zalilo je natolik, že na moment neviděli na krok.

„Dávejte pozor, ztratit se tady není těžký,“ ozvala se  ochranka.

„Je to k hlavní budově ještě daleko?“ odpověděl otázkou.

„Budeme tam asi za osm minut,“

V dálce se tyčily nesmírně vysoké hory, odhadem  ještě vyšší, než na Zemi. Nejmohutnější vrchol ťal polovinu měsíce Quillon. 

N – 19

Dugg zdvihl obočí.

„Ty budeš asi dobrej,“

„Jo,“ odpověděl Komet, když vyšel z  testovací místnosti.

Dugg se otočil  za  sirénou transportního týmu.

Byl to voják z elitní jednotky, na N – 19 působící jako ochranka.

Nakrátko ostříhaný, s nízkým čelem, zahnutým nosem a hranatými čelistmi. Měl nesmírně široká ramena a vypracované svaly tak, že jimi snad zvedal traverzy. Na první pohled se zdál tupý.

„Co že to vlastně děláš?“

„Enviromentální fyziku,“

„Rozumím jenom tomu slovu fyzika,“

„Jo,“

„Nikdy mi nešla. Když o tom tak přemýšlím, nešlo mi nic, kromě boxu,“

„Jo, já se zase trefil do míče,“

„Snad míčem do branky, ne?“

„Ne, do míče,“

„Aha...na střelnici to bude zajímavý…"

         Kolem projel robot, naložený jakýmisi kontejnery, svítil  fialovými světly a výstražně na zádi blikal.

„V případě, že bych neuspěl, kdy poletím zpátky na Zemi?“ zeptal se Komet.

 „Kam?“

                                                        N – 19

Vysílačka na Duggově vestě začala chroptět.

„Echo 1, tady Echo 15, slyšíte mě? Přepínám,“

„Jo, přepínám,“

„Asi za 5 minut dojde k výpadku elektřiny, přepínám,“

„Dík, končím,“

 „Echo 1, došlo zároveň ke zkratu v sektoru 30, a vydali se tam dva naši technici. Bohužel budeme muset využít vás…Echo 15 přepíná,“ 

„Kurva,“

To je nenápadné asi jako slon, schovávající se za pouliční lampou, napadlo Wirra.

"Echo 15, nerozumím, přepínám,“

„Právě provádíme testy, přepínám,“

„Dobrá, dám na srozuměnou hlavnímu štábu. Budou mít pochopení, přepínám,“

Dugg vypadal znechuceně. Tedy věrohodně znechuceně.

 „Tady Echo 1, jo, nahradíme vaše techniky, končím.“

„Echo 15 rozumí, konec.“

Wirre neměl odvahu se zeptat, co bude dál, jen následoval Dugga.

Šli spletitým komplexem chodeb, tunelů i zdánlivě slepých uliček. Bylo jich snad na sto. Prostředí se znatelně měnilo – jednou bylo osvětlení dostačující, jindy skomíravé, někdy oba použili baterku. Sem tam  míjeli prosklené laboratoře, z nichž šlehaly záblesky světla.

Občas procházeli oblastmi, které se nacházely ve stádiu výstavby ( někdy i rozpadu) a hned na to se octli v upravených místnostech s kachličkovanou podlahou.

Dorazili k široké šachtě v jednom z hlavních sektorů údržby. Chvíli se Dugg rozhlížel po stěnách.

         Už nyní Kometa  hryzala otázka, zda toto test je, či není. Jednou si byl neoblomně jistý že ano jindy že ne. Dole pod nimi řvaly jakési stroje a byl syišet řinčející kov. Dugg vyběhl na rampu, u níž se nacházely těžké ocelové dveře. Vyťukal kód a vběhl dovnitř.

Minuli sklady, údržbářské místnosti, pár členů ochranky. 

 Najednou začala světla blikat, dokud nezhasla úplně.

Je docela nepravděpodobné, že kvůli jednomu testu vyhodí elektřinu, přeruší všechny vědecké práce a výrobu plazmy.

Napadlo vědce.

Pak Dugg řekl: „Tak tady to je. Tyhle dveře se otevírají jednou za čtyřicet pět minut. Do té doby musíš postupovat podle sektorů, 1 a,b,c,d,  2 a,b, c, d- měl bys to stihnout.“

„Jasně.“

"Proud snad nakopnout dokážeš, ne?"

"Jasně,"

Otevřel ocelové dveře, světlo z jejich rámů zalilo temnou chodbu, v níž se oba nacházeli.

Wirre vešel dovnitř a dveře se zavřely. Nacházel se v místnosti kde visely plány tras kabelů a potrubních sítí.

„Tohle je zvukový přenos,“ uslyšel na mikrofonu u dveří.

„Postupuj, jak jsem ti řek, pokud to nestihneš, akorát tady zkejsneš trochu dýl, no. Pak se p…“

Dál slyšel jen chroptění mikrofonu,  jakýsi náraz a ticho.

„Haló?

Nic.

Duggu?

Nic

         Wirre Komet zkoprněle zíral na dveře. Napadlo slovo test  .                                  

                                            N – 19

Stál uprostřed  místnosti s pohledem upřeným ke stropu. Jakmile si posvítil, uviděl  dlouhé hluboké rýhy, táhnoucí se ze tmy. Ocelové pláty byly v těch místech škaredě rozpárané. Muselo to být provedeno nějakým obzvláště ostrým a tvrdým nástrojem.

Drápem.

„K čertu s drápem!“ Okřikl se vědec vztekle. Na podlaze se nacházely malé vpichy, podobající se mravenčím dírkám v písku, beton byl místy nataven a kovové konstrukce  úplně zkroucené. 

Nedokázal si logicky vysvětlit, co se tady mohlo stát, ani jak se to mohlo stát. Každopádně mu dalo hodně práce vydat se dál.

Na rozcestí  spatřil: Sektor – 8 a

„Tak tohle je to, co ve všech těch, co se vrátili z n – devatenáctky vyvolává takovou hrůzu…“  

Bylo nad nebe jasné, že je to další test a že všechny předchozí byly jen slabý odvar. Prostředí k Wirreovi snad promlouvalo, jakoby říkalo: „Jen pojď dál….“

Snažil si zachovat hlavu

         Za nesmírně dlouhou dobu uviděl roh, konec klenbovité chodby, jíž šel. Prostor dál již nebyl osvětlen...

 Jakmile konec chodby minul, vešel do další, ve které měl neustále ztísněný pocit.

Měl dojem, že  vždy se něco mihne těsně mimo kruh světla baterky. 

„Mám přeludy, jinak si to nedovedu vysvětlit, to je divný, to je divný…“

Náhle za sebou uslyšel skřípání a nárazy. Leknutím pustil baterku, ta se skutálela do rohu a vrhala jen částečné světlo do prostoru. 

         Komet nevěděl úplně přesně, jestli to, co vidí, je skutečné. Ve zbytku světla se mihlo dlouhé černé chapadlo se šupinatým povrchem, zanechávající za sebou malé dírky v podlaze, z nichž se kouřilo. Komet ztuhl.  Jiné chapadlo se „propálilo“ stěnou, Mělo tvar dlouhého kuchyňského nože. Řezalo kov, jako rozžhavený nůž máslo. Nebyl schopen slova ani pohybu. Slyšel jen nepřestávající syčení, bublání a zvuky, o jejichž původu neměl ani nejmenší tušení.

         Baterka svítila úplně mimo dění a Wirrův strach  v tu chvíli tvořil na stovky šílených ohavných přeludů. Každou chvíli na něj z té tmy vyskočil jeden, pokaždé jiný, pokaždé jinak hrůzný.