Radost z maličkostí

Páteční ráno a já byl na cestě do práce. Dojíždění je můj každodenní chléb, kterej si v tom spěchu nestihnu ani namazat. Neni to žádnej med a kolikrát to nejde ani jako po másle, ale už jsem si tak nějak zvyknul. Už ani nemusím koukat na každé zastávce z okna nebo poslouchat ten známý hlas v metru, kterej alespoň jednou v životě imitoval snad každý z nás, abych nezapomněl včas vystoupit. "Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka ..." no znáte to...

Čas strávený cestou vlakem si krátím čtením, abych ho zas tak úplně nepromrhal. Čas je totiž asi ta nejdražší věc kterou na tomhle světě máme. Život je jen cizí měna s vyšším kurzem, kterou si při každých dalších narozeninách na směnárnách za "čas" vyměňujeme...

V metru a v autobuse potom poslouchám beaty ze svého iPodu. Jo, mám rád HipHop a Rap, je to moderní druh poezie a životní styl symbolizující svobodu, který si moc vážim, protože to právě ona zdá se být takovou příjemně kladnou inflací, zvyšující cenu těch dvou měn - "času" a "života".

Zatímco mi do uší buší "beef" a já se nechávám nevědomky unášet na populárně moderní vlně, pozoruju lidi kolem sebe a zkouším hádat, nad čím asi tak přemýšlí. Někteří si toho ani nevšimnou, jiní zas zachytí můj pohled, jako kovbojem vržené laso, ale většinou jej hned zase pustí. Mladík, kterého jsem ten pátek "lasoval" jej všach chytil pevně a nepustil. Jeho kaštanově hnědé oči ulpěly na mých rozšířených zorničkách a ten přímý pohled mnou prostupoval jako proud řeky. Tak klidně příjemně a zároveň dravě. Najednou jsem to nebyl já ten "kovboj", co vrhá lasem po druhých. Byl jsem lapen a v rozpacích, ale pohledem jsem neuhnul. Mohlo mi to být nepříjemné, ale nebylo. Jestli máte pocit, že tady mluvím o jiskřivém pohledu mezi dvěma gayi, tak jste vedle jak ta jedle!

Ten "mladík" byl tak v mém věku. Jeho nakrátko střižené vlasy dokonale ladily s barvou jeho očí a dohromady tak zvýrazňovaly jeho zsinalou pleť, na které se odráželo červené světlo z digitálního ukazatele stanic, zavěšeného pod stropem autobusu. Bělmo jeho očí mělo papírově bílou barvu, tak dokonale čistě bílou, že byste snad ani pod mikroskopem nenašli jedinou žilku. Ty oči byly však nezvykle lesklé. Na první pohled byste si mohli myslet, že se mu snad do nich derou slzy, a že "mladík" každou chvíli propukne v pláč tak mocný, že se mu slzy budou kutálet jako perly po bledých tvářích do klína. Ale jemu se nechtělo plakat, on už plakal. Někde hluboko za těma upřímnýma očima kaštanově hnědé barvy. A slzy jako vodopády stékaly zpod jeho horních víček po sítnici a utápěly se pod dolními víčky.

Déle už jsem ten pohled nemohl snést. Nešlo to. Pod tíhou ostychu jsem sklopil oči a zrak mi sklouzl někam k podlaze autobusu č. 188. V tom pádu se však stačil zachytit na jeho nohách. Byly zkroucené jako dva paragrafy a chodidla měly v kotnících ohnuté do pravých úhlů. Podrážky bot se mu tak mohli spojit, jako když si v obchodě kupujete boty, hledáte druhou do páru a když jí najdete, porovnáte spojením podrážek, jestli jsou obě boty opravdu stejné velikosti. Zíral jsem na ty boty s pusou otevřenou dokořán, jen jakoby někde v dálce jsem vnímal slova "...takové jako ty kopu do prdele z rozběhu...", bušící mi do uší ze sluchátek mého iPodu a nedokázal jsem v tu chvíli myslet na nic jiného, jestli ty boty někdy ve výrobně nebo v obchodě tušily, že se NIKDY neproběhnou ranní rosou, že NIKDY nešlápnou do kaluže nebo do hovna, že NIKDY nezakopnou, že NIKDY neuklouznou po náledí, že NIKDY nezanechají svou stopu ve sněhu, že budou jen "líbat" podrážkou podrážku té druhé, vnější hranou položené na stupačkách invalidního vozíku...

Nezpustivše zrak z těch bot, nahmatal jsem v kapse svůj iPod. Na displayi bylo 9:03 a já měl být v práci nejpozději v 9:30. S iPodem v ruce, vystoupil jsem z autobusu, zavřel oči, a jen přivoněl k tomu krásnému, slunečnému ránu, kterého jsem si pro stereotyp až do té chvíle nevšiml. Ještě jsem se otočil, abych na pár vteřin zachytil ten známý pohled kaštanově hnědých očí, než se za bzučivého zvuku dveře autobusu zavřou a "mladík" mi zmizí z dohledu. Pohled, který jsem očekával jsem ale neviděl, vystřídal ho pohled spokojenosti a štěstí. Viděl jsem to mladíkovi v ještě před chvílí zsinalé tváři, která teď už zářila úsměvem. Ten úsměv jsem opětoval a ještě přikývl hlavou na rozloučenou. Sdělení bylo předáno.

Vystoupil jsem schválně o stanici dřív, než jsem původně zamýšlel a byl jsem připraven zakopávat, šlapat do hoven, skákat přes kaluže, klouzat se po náledí a zanechávat svoje stopy všude a nejen ve sněhu. Na iPodu, který jsem ještě svíral v ruce jsem vyhledal Music/Artist/PSH/Repertoár/Hlasuju proti, potvrdil "play" a v duchu se vysmál všem, kdo tvrdí, že "vinil" je mrtvej.