Kapitola II. MEZI VELKÝMI MALÝMI DĚTMI

Chodit jsem začal o něco později než ostatní děti. Měl jsem totiž příliš slabé nožičky, takže první krůčky jsem udělal, až když mi bylo něco přes dva roky. Teta mi později řekla, že tehdy poprvé od mého narození viděla u táty slzy štěstí. Abych byl upřímný, tehdy mi to bylo jedno, já byl rád, že chodím! Ale teď jsem rád, že jsem tátu alespoň někdy potěšil. Chtěl bych, aby na mě mohl být táta jednou pyšný. Táta se mnou byl doma na „mateřské“ o něco déle než maminky, se kterými se setkával v kojenecké poradně, kde byl trochu unikátním úkazem. Přece jenom, tatínků tam s nemluvňaty moc nechodilo a tak malinké dítě, jako jsem byl já, taky nikdo neměl. Když mi ale bylo pět, tak už musel do práce. Pracuje v prodejně s nábytkem, proto máme tak krásně a přitom levně zařízený byt. Mám rád jeho vůni. Táta mě nechtěl dát do mateřské školky, a tak mě nějakou dobu hlídávala teta Helena.

Na tyhle časy vzpomínám rád. Celé dny jsem trávil u ní. Pracovala v cukrárně a já jí pomáhal. Válel jsem těsto, uždiboval kousky lákavých dobrot a ona dělala, že to nevidí. Pak si pro mě přišel táta a šli jsme domů. Brzy zjistil, jak mi u tety chutná a naučil se proto i trochu vařit. Tak jsme mívali teplé večeře. Většinou. Někdy to skončilo krajícem chleba s máslem a spáleninou ve vzduchu, ale i tak jsme si sedli ke stolu, usmívali se na sebe a jedli. V zimě mě zase brával na hokej. Táta byl sportovcem k pohledání. Vlastně si nevzpomínám, že by mu některý sport nepřipadal zajímavý. Dokonce hrál závodně fotbal a byl vážně dobrý, ale když poznal mámu, tak toho nechal. Dal přednost jí a sport šel stranou.  Na tribuně se snažil být blízko ledu a abych viděl,tak si mě vždycky posadil na ramena. Tam jsem měl královský rozhled…

Když mi bylo šest, tak jsem přece jen musel jít do školky. Teta totiž zaměstnala jednu mladou slečnu ze sousedství a na mě už neměla čas. Ve školce jsem sice byl nejstarší, ale na první pohled i nejmenší. Paní učitelka se  o mě pořád bála. Při pohledu na moje tenké ručičky totiž trpěla představou, že jsou snad z papíru. Často mě při nějakých „nebezpečných“ hrách posadila na lavičku a já se jen díval. Díval jsem se rád, ale daleko raději bych si hrál s ostatními dětmi. Už tehdy jsem si všiml, že jsem jiný než ostatní a zároveň mi došlo, že asi nikdy nebudu mít stejné možnosti, jako lidé kolem mě. Kluci tahali holky za jejich nekonečné blonďaté copánky, škádlili je a holky se na ně naoko zlobily. To jsem nikdy nezažil. Holky si  se mnou hrály akorát tehdy, když jim došly panenky. Tehdy za mnou nějaká přišla a chtěla, ať jsem její miminko. Šel jsem, byl jsem rád, že se můžu alespoň nějak zapojit.

Být malý mělo i nějaké výhody. Na oběd jsem vždy dostával nášup, stačil jeden jediný smutný pohled hladového dítěte na paní učitelku a bylo po problému. Samozřejmě, častěji jsem se tak díval když  jsme měli buchtičky s krémem nebo kuře, než když byla čočka.

Do školky jsem se nejen o něco později dostal, ale se zpožděním jsem ji i opustil. Do školy mě hned nevzali. Bylo mi už sedm a půl, když jsem poprvé usedl do školní lavice. Hádejte, která na mě zbyla? No, bez sebemenšího zaváhání naší třídní učitelky mi byla přidělena
ta první. Seděl jsem sám. Ve třídě nás byl lichý počet , já – lichý zbytek sedící v první lavici, která je většinou obsazena knihomoly dychtícími po vědění a blízkosti kantorova dechu. Toto místo zbylo na mě.Co jsem měl dělat? Nicméně, škola mě opravdu bavila. A to bylo možná moje štěstí. Ostatní si o přestávkách hráli, bavili se, pobíhali všude kolem a já si připadal jako kůl v plotě. Kdyby jen to, byl jsem jako v bublině, kterou se nedalo propíchnout. Kdyby se o to alespoň někdo pokusil…