Kapitola III. KAMARÁD?

Vzpomínám si, jak jsme šli jednou k zubaři. To pro nás byla událost stejně významná jako jít do divadla nebo do kina. Zaplnili jsme celou čekárnu a nervózně poposedávali. Všechny ruce se jako na povel sevřely v pěst a jeden prst vedle druhého se zarývaly do zarudlých dlaní. Já měl ruce volně položené na kolenou. O své zuby jsem strach neměl. Jako trpaslík jsem měl všechny tenké a daleko od sebe. Doktoři si nemohli dovolit mi nějaký vytrhnout a stejně tak se nedal žádný vrtat. Ostatní mi záviděli. Já věděl, že nebylo co, ale mlčel jsem. Zatímco oni mi záviděli dvě hodiny, já jim záviděl celé dětství…Poté co jsme měli všichni prohlídku za sebou, jsme se odebrali směrem ke škole. Jedna polovina třídy chudší o pár zubů, druhá zase bohatší o pár plomb. Já byl na svém…A byl rád!

Do družiny jsem nechodil. Ale nebyl jsem sám, většina spolužáků měla mladší sourozence a tak pro ně chodily maminky s kočárky. Miminka se mi vždycky strašně líbila, ale dlouho jsem žádné neviděl. Dovnitř kočárku jsem viděl, až když mi bylo jedenáct a to jsem byl na špičkách! Vždyť jsem byl vlastně takové dospělé miminko. Po škole mě vždycky vyzvedla teta Helena. Já ji chytl za ruku a povídal jí, co se stalo. Někdy jsem neměl chuť jí nic říkat, ona mě nenutila a pro změnu říkala něco ona mě. Někdy příhody, jindy co četla v novinách a někdy…vlastně o ničem. Ani si nevzpomínám, že bychom někdy mlčeli.

Jezdili jsme i na výlety. Abych byl přesnější, tak bych měl říct, že mí spolužáci jezdili na výlety. Ale na jednom jsem přece jen byl. To bylo v sedmé třídě. Paní učitelka se nade mnou slitovala a zavolala tátovi, aby mě pustil. Táta se o mě totiž strašně bál. Nevěřil, že paní učitelka ohlídá tolik dětí i mě. Chápejte, mě nebylo těžké ztratit z očí. Jeli jsme tehdy na exkurzi do hornického muzea. Nikdy na ten výlet nezapomenu. Hlavně proto, že jsem tam získal svého prvního opravdového kamaráda. Byl to Radek. Samozřejmě, byl mým spolužákem už několik let, ale až tehdy se stal i mým kamarádem. To víte, byl oblíbený a neměl problém najít si jiné přátele,kteří nebyli ničím omezeni. Ale namyšlený nebyl. To jsem na něm viděl. Já měl hodně času na to, dívat se po ostatních, protože jsem toho ve škole moc nenamluvil. Tak jsem se většinou díval kolem sebe, pozoroval ostatní a přemýšlel. Když za mnou někdo přišel a něco chtěl, vždy jsem věděl, kdo mi za to stojí a kdo ne. Věděl jsem, kdo by se nestyděl jít vedle mě po ulici. S Radkem to byla vlastně jedna velká náhoda. Ráno před výletem mi táta chystal batůžek. Snažil se, abych ho unesl, takže jsem ze dveří vyšel s malinkým uzlíčkem. Přesto byl pro mě těžký. Když jsme procházeli jednou šachtou, kde byly figuríny horníků, batůžek jsem položil na zem. Pořád jsem na něj myslel, abych ho nezapomněl, ale stalo se. Věděl jsem, že se táta nebude zlobit, ale mrzelo mě to. Měl jsem ten batoh rád. Koupila mi ho teta Helena, kdysi mi ho dala k narozeninám a na přední kapse měl namalovaného slona. Když jsme vyšli ven, všichni si mnuli oči, protože jim do nich nepříjemně svítilo polední slunce. Já vykročil nesmělým krokem k paní učitelce. Upřel na ni své lesklé oči a prosil ji, ať se vrátí pro můj batůžek. Řekla mi, že už ji tam asi nepustí. Šla za pánem, který nás tam předtím provedl, a řekla mu můj problém. Pán jí vysvětlil, že by nám rád vyhověl, ale že opravdu nemůže. Bylo mi to líto, ale chápal jsem ho. Díval jsem se do prázdna a v hlavě se mi vybavil obrázek, jak jsem s ním viděl tetu ve dveřích. Něco mě vyrušilo. Přišel za mnou Radek a ptal se mě, co se stalo. Všechno jsem mu řekl. On celou dobu poslouchal. Dokonce odmítl kluky, když ho volali, ať jde hrát fotbal. Když jsem domluvil, dal mi půlku své svačiny.  Od té doby se na mě díval jinak. Nevyčítal jsem mu, že si mě dříve moc nevšímal. Věděl jsem, že to je v jádru dobrý kluk a nikdy se na mě nedíval jako na něco méněcenného. Povídali jsme si o přestávkách a dokonce za mnou chodil domů. Někdy rovnou ze školy, tetě nevadilo, že s námi jde o jednoho víc, byla ráda, že má dalšího posluchače.