Kapitola IV. ZLOMENINA

Být kamarádem ale nese svou daň. Jednou jsme si takhle s Radkem hráli na hřišti. Házeli jsme si s balonem a pořád se hašteřili. Naoko jsme se prali ale, kdyby se do toho Radek alespoň trochu opřel, měl bych smůlu. Přesto jsem jednou nešikovně upadl. Nohou mi projela palčivá bolest a vyjekl jsem. Radek se na mě otočil.

„Co je ti?“ zeptal se.

Nevěděl jsem.

 „Asi jsem si zlomil nohu,“ zakňučel jsem. „táta ale není doma, je ještě v práci. A za tetou taky nemůžeme. Jela tento týden do lázní.“

 Radek mě bez váhání vzal do náruče a jako miminko odnesl do nemocnice. Posadili jsme se na pohotovost v čekárně. Byl tam ještě jeden pán, měl zkrvavenou ruku a malá holčička, která si svou bolístku na rameni tak pevně držela, až ji bolely dlaně. Pán se na mě zkoumavě díval. Já jeho pohled opětoval, a tak za chvíli odvrátil oči směrem z okna. Noha mě bolela stále víc a hodně natékala. Radek byl mezitím nahlásit nějaké údaje sestřičce. Dlouho jsem sice nečekal, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Doktor byl trošku nesmělý. Čím mohl, raději pověřil sestřičku, než by se toho sám ujal. Nevím, asi se bál tak malého člověka, což mi v jeho věku přišlo hloupé. Poslal mě na rentgen. Tam jsem ještě nebyl. Za chvíli jsem byl opět zpátky u pana doktora.

„Je to dvojitá zlomenina. Normálně bych tě poslal rovnou do sádrovny a zavolal až za několik týdnů, ale v Tvém případě to udělat nemůžu.Sádra je na tebe moc těžká,“řekl mi.

Chápal jsem každé jeho slovo, ale nechápal, jak to chce vyřešit.

„Ale zlomenina se přece musí dát do sádry, tak co budeme dělat?“

Doktor si zavolal svého kolegu, aby mu poradil. Nakonec spolu našli nějaké řešení. Byl jsem hodně nervózní. V pravé ruce jsem žmoulal kapesník a přitom se kousal do rtu. Lékaři se na mě  otočili.

„Je nám to líto, Rudolfe, ale budeme si tě tady muset po celou dobu nechat. Musíš ležet
a doma by se o Tebe neměl kdo starat.“,řekl tiše.

V hlavě jsem hledal odpověď, ale žádná mě nenapadla. Potom, co jsem dostat tu sádru, sestřička dovezla vozík a odvezla mě na pokoj. Radka poslali domů. Na pokoji jsem byl sám. Až k večeru za mnou přišel táta s tetou. Táta mi donesl všechno, co jsem potřeboval: oblečení, nějaké knížky, hry a taky něco na zub. Teta mi donesla bílou čokoládu. Věděla, jak ji mám rád, hlavně proto, že se pomalu rozpouštěla na jazyku a já ji tak nemusel kousat svými malými zuby. Za chvíli nám přišla sestřička oznámit konec návštěvních hodin a táta s tetou museli odejít. Zůstal jsem sám v malém pokoji a začínalo se pomalu stmívat. Bylo mi smutno. Věděl jsem, že několik dalších týdnů z tohoto pokoje možná ani nevystrčím nos. To nebyly dobré vyhlídky… Ale zároveň jsem si uvědomil, jak mám skvělého kamaráda. Vždyť mě sem donesl, zavolal tátovi a nic mi nevyčítal. Byl jsem rád a noha hned bolela o něco míň.

Radek se ukázal jako pravý kamarád i během dalších týdnů. Chodil za mnou skoro každý den, možná častěji než táta, který neměl vždy čas, protože ho práce zaměstnávala i doma.Radek mi tak povídal, co se stalo ve škole a někdy mi i něco donesl. Teta za mnou taky chodila. Často přinesla i zákusky. Ty jsem si schovával do šuplíku a jedl, když odešla. Někdy si  lehla ke mně na postel a přitulila se ke mně.

Sádru mi sundali za sedm týdnů a já mohl konečně domů. Najednou mi i můj trpasličí život připadal úžasný a plný nevídaných možností. Moje malé nožičky mě přece jen někam donesly. Ve škole jsem ale zameškané hodiny doháněl hodně dlouho.