Tramvaják

Tramvaják

            Karlovi bude za pár dní 50. Už 15 let dělá tramvajáka. Není to namáhavá práce, ba dokonce nenese ani příliš odpovědnosti. Alespoň tedy ne pro Karla. Ten zodpovídá pouze za svoji tramvaj. Ráno vstane, udělá si kávu a jde do práce. Stereotypní. Pořád ta samá trasa. Pouze když je výluka, tak je mu přidělena jiná tramvaj. Karel má rád tuhle práci. Chce jezdit tak dlouho, dokud bude dobře vidět na cestu. Dokud na tuto práci bude stačit.

            Nejhorší však je, když si svoji práci přenese domů. Lépe řečeno- stěžuje si manželce, jak mu někdo rozrýpal zadní sklo, či udělal nějakou neplechu v jeho pojízdné krásce. Manželství Karla a Jaroslavy je víceméně idylické. Žijí bez dětí, poněvadž jejich jediný syn utekl z domu asi před 5 lety. Karlovi to bylo jedno. Syn měl dokonce tolik drzosti, že před svým zaskočeným otcem mu sdělil onu šokující novinu. Nechápe, jak může dělat tu hnusnou práci. To on by nedokázal. Tím svému zaskočenému otci překazil plány, neboť Karel doufal, že i jeho syn bude jezdit. Už mu domlouval přes známého v Dopravním podniku luxusní tramvaj číslo 10. Má podobnou trasu jako 15, akorát jezdí mírně oklikou. Na konečné by se setkávali.

            Co ale bytostně nesnáší jsou vandalové. Vždy, když si na konečné prohlíží svoji milovanou patnáctku, tak přijde na něco, co v něm dokáže vyvolat obrovskou zuřivost. Potrhané sedačky, počmárané skla, ble. Karel je s tramvají natolik sžitý, že mu každá další rýha na okně tramvaje připadá jako by mu někdo zabíjel hřebíky do srdce. Pomalu. Tvrdě.

            Dnes měl dobrou příležitost takového spratka seřvat. Zrovna se přibližoval k zastávce Polesní, když ho jeden cestující upozornil na muže, jež si vyrýval nějaké klikyháky na zadní sklo tramvaje. Karel zastavil tramvaj, nechal zavřené dveře a namířil si to dozadu.

,,Co jako děláš, smrade?“ osopil se na grázlíka.

,,Jdi do prdele, dědo.“ nebral si servítky ničitel tramvají. To ale neměl říkat, tímhle Karla dostal do varu. Jindy poklidný řidič tramvaje změnil barvu obličeje do ruda, chytil muže pod krkem a mrštil s ním směrem ke dveřím, které následně otevřel, zatímco se narušitel pomalu sbíral ze země.

,,Teď ti ukážu, čeho jsme my tramvajáci schopni.“ Při těchto slovech se pro chlápka shýbl a shodil ho ze schodů na tvrdou zem.

,,Nesnáším tramvajáky. Kéž by všichni pochcípali.“ Zamručel výhružky, kterým však Karel nevěnoval nejmenší pozornost. Do konce směny na maníka Karel dočista zapomněl.

Bylo zhruba půl jedenácté večer, když dojel na konečnou. Věděl, že má nějakých 15 minut na regeneraci. Potřeboval se provětrat, takže otevřel dveře a vyšel ven. Za tu chviličku, co byl venku, si vůbec nevšiml, že někdo vnikl do tramvaje. Karel onoho vetřelce zaregistroval, až když vešel rozespalý zpět do tramvaje. Myslel si, že s ním sekne. Byl to ten samý výtržník, jehož shodil dnes ze schodů. Poznal to podle tmavého oblečení, divné kšiltovky a divně zabaleného obličeje.

,,Nesnáším tramvajáky. Kéž by všichni pochcípali.“ Ta samá věta zněla Karlovi ve tmě a v prázdné tramvaji jako z nějakého hororového filmu. Nedal ale na sobě znát strach.

,,Tobě to dneska nestačilo? Vypadni z té tramvaje nebo s tebou vytřu podlahu“ vyhrožoval. Překvapil ho ale oponentův smích.

,,Jo, jo, Vytírat se tady bude. Ne se mnou, ne s tebou, ale PO TOBĚ!!!“ Při posledních slovech vytáhl zpod bundy velký nůž, kterým Karlovi zajel prudce do břicha. Nešťastník zavyl a svalil se na zem. Kdyby dostal okamžitou pomoc, možná by přežil. Takhle tam jenom bezvládně ležel a začínal počítat poslední vteřinky svého bídného života.

,,Musím se nadejchat. Sundám si tu kuklu. Nečum na mě tak vystrašeně. Děláš, jako bys mě neznal…TATI!!!“ Rána pod pás. Takhle si připadal Karel, když se ze země díval vzhůru do synových očí. Jeho zvolání bylo tím posledním, co kdy v životě slyšel. Zmohl se však ještě na chabou otázku: ,,Davideeeee?! Proooooč?“ Odpověď však již neslyšel. David si tak jenom pro sebe zamumlal: ,,Proč? Nesnáším tramvajáky. Kéž by všichni pochcípali.“