Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSladká budoucnost
09. 03. 2007
2
1
1726
Autor
schyza
Pan Jordan, se rozloučil s ženou a s orchestrálním výkonem jeho žaludku, který neznačil nic jiného než hlad, se vydal do práce.
Vykročil na chodník a zařadil se do třetího pruhu, vyznačeného rudou čarou, která znamenala, že čeká na autobus, pokud se tomuto dopravnímu prostředku tak ještě vůbec dalo říkat.
Nehlučné vozidlo zastavilo na okraji chodníku, jako vždy načas, skrz skleněný průzor dveří nebyl vidět řidič, nýbrž kovová krabička automatu.
Pan Jordan vložil do dveří svou kreditní kartu, ale dveře se kupodivu neotevřely, namísto toho se ozval strohý hlas.
,,Váš kredit je příliš nízký! Přeji hezký den!"
Pan Jordan ustoupil, aby mohli nastoupit jiní cestující. Nikdy si toho nestačil všimnout, ale autobusem už nejezdilo tolik cestujících, jako dříve.
Myšlenka jen rychle proplula hlavou.
Zařadil se teda do prvního pruhu, který byl označen bílou čarou, měl dost času, a tak si myslel, že si přečte při cestě noviny a dá si něco malého k snědku.
Ale automat, u kterého si člověk musel koupit vstupenku do bílé zóny ho odbyl stejnou větou.
Nechápavě pokrčil rameny a zařadil se doprostřed chodníku vymezeného dvěma žlutými čarami. No vždyť se zase nic tak hrozného neděje? Alespoň se projdu na čerstvém vzduchu a prohlédnu si město. V tu chvíli zavzpomínal na doby, kdy se ještě rád procházel a cesta do práce autobusem, byla spíše raritou.
Vykračoval pomalu a vzhlížel k vrcholkům kancelářských i obytných domů. Ohromná i třísetpatrová monstra měla namísto střech prosklené kupole s oázami zeleně.
Na chvíli se zasnil, jaké to tam asi musí být. Lehnout si na lehátko, mezi ovocné stromy rozličných druhů a pozorovat modrou oblohu.
V ten okamžik ucítil bodnutí mezi žebry, jak ho strážník pobídl obuškem.
,,Tady nejsi na procházce, vandráku! Buď si kup pobyt v bílé zóně a nebo koukej přidat! Brzdíš nám tu provoz!
-Promiňte prosím!" omluvil se pan Jordan, aniž věděl za co a rychle přidal do kroku.
Už se nevzhlížel v kupolích, ale se svěšenou hlavou pospíchal vstříc dvanáctihodinové směně.
Den za dnem se změnilo jen jedno, už vzdal zkoušení své kreditky pro vstup do jiné zóny. Nepozoroval kupole, nýbrž paty člověka před ním.
Cestu si krátil různými myšlenkami a pozorováním toho, jak se žlutá zóna den ode dne zhušťuje a kroky se zrychlují. Zprvu mu to připomínalo šiky vojáků pochodujících městem a pohrávání s touto myšlenkou ho pobavilo, ale jak dny míjely, začal si uvědomovat, že to nejsou šiky vojáků, ale zástupy otroků, popoháněné obušky.
Musel na to přestat myslet, tahle myšlenka stále častěji se deroucí na povrch ho začala zneklidňovat. On prvotřídní mechanik mikroreaktorů, studovaný na jedné z nejlepších světových škol v tomto oboru, se má stát otrokem.
Byl to právě měsíc ode dne, kdy mu poprvé kreditní karta zamítla nástup do autobusu a bílé zóny.
Práce se mu nedařila a v hlavě mu kroužily znepokojující myšlenky. Když se ozvala znělka, která vyzývala k pauze na oběd, uvědomil si, že poprvé u sebe nemá ani svačinu, ale jeho žaludek velmi hlasitě protestoval.
Oči měl zarudlé a nevěděl, jestli je to spíše smutkem či vztekem. Většina odešla do zasedační místnosti, která se časem změnila v jídelnu, jen on tam zůstal stát.
V ten okamžik si ho všimla jedna z jeho kolegyň. Na chvíli se zastavila a poté vykročila směrem ke stolu pana Jordana.
,,Co ty Ede? Ty s námi dnes nebudeš obědvat?"
Jako kdyby na tuhle chvíli jeho žaludek čekal a z jeho břicha se ozvalo úpěnlivé volání po něčem k snědku.
,,No víš, já jsem si zapoměl svačinu.
-Ale vždyť v jídelně je prodejní automat?! Tam si jistě něco vybereš." Dobře věděla, že o tom Jordan ví, ale přesto mu to naservírovala.
,,Já, no prostě teď nemám na účtu příliš mnoho peněz!
-To nikdo." pokývla hlavou a přitáhla si židli, aby si mohla přisednout. Potom si rozbalila svou skromnou bagetu, a i když měla sama příšerný hlad, zlomila ji a jednu půlku nabídla Jordanovi.
,,To nemůžu! Nemám, jak bych ti to vrátil. Jde to teď se mnou z kopce.
-Jednou bude líp. Máš přece rodinu, a jak se o ni máš starat hladový?" odvětila mu rychle a položila před něj polovinu svého oběda.
,,Snad máš pravdu." Nevydržel pokušení a popadl bagetu a s ohromným nadšením ji do sebe nacpal.
,,Děkuju ti moc! Snad ti to jednou budu moct vrátit." Poděkoval, ale sám věděl, že tahle svačinka je jen malou náplastí na jeho hlad.
Den na to už neměla oběd ani ona a každým dalším dnem přibývalo dalších.
Edovi myšlenky se stále vzpouzely. Tisíce přístrojů, které jejich firma za den vyrobila. Milióny, co jich vyrobily ostatní firmy ve městě a on si nemohl dovolit používat ani jeden a byl to i on, kdo se podílel na jejich výrobě.
Dny plynuly a nic se k lepšímu neměnilo, výplaty byly čím dál menší, kvůli stále horším pracovním výkonům a ceny všeho čím dál vyšší.
Byl sobotní večer, a tak měl dost času na to přemýšlet. Přiběhla za ním malá Annie.
,,Tati! Nemáš něco dobrýho?"
Svěsil hlavu do dlaní, v jeho očích se objevily slzy.
,,Tati! Ty brečíš?"
Jen zakroutil hlavou a když ho dcerka chytila za ruku, objal ji a posadil si ji do klína. Chvíli ji pohupoval a jeho hlavu naplňoval vztek.
Annie za chvíli usnula, a tak ji uložil do postele. Když v tom zazvonil telefon. Na obraze se objevila tvář majitele domu a v ní zrovna nepřílišně spokojený úšklebek.
,,Pane Jordane! Na vašem účtu už není dostatečný kredit pro zaplacení nájmu! Nejsem žádný nelida, ale ani armáda spásy! Už je to druhej měsíc!
-To bude určitě nějaká chybička, pane Lundcastere! Včera mi tam přišla výplata.
-Žádná chybička! Prostě tam už nejsou ani dvě třetiny na zaplacení tohoto nájmu, natož ještě toho minulého! Pokud nezaplatíte, budu nucen vás nechat vystěhovat!"
Jordan ho chtěl ještě nějak uchlácholit, ale obraz zmizel a s ním i Lundcasterův hlas.
Jordan přešel k oknu.
Pozoroval přeplněnou ulici i projíždějící vozidla. Plný žlutý pruh a prázdný jak bílý, tak i červený spolu s autobusy.
Kam jen se všechny ty stroje, všechny ty peníze můžou hrnout? Co se to s tímhle světem děje?
Na pondělí si vzal dovolenou a vyrazil do HFB banky, u které měl účet.
U vstupní brány ho však čekal automat na mýtné, což ho velmi překvapilo, ale nezbylo mu než vložit svou kartu. Ozval se opět ten strojený hlas automatů, bohatších podniků, jako byl i ten, kam chodil do práce.
,,Bohužel vás nemohu pustit dále. Nemáte na poplatek za vstup. Jaké je vaše přání?
-Chci požádat o půjčku." Odpověděl s podivením.
,,Vaše žádost se projedná. Můžete jít, dáme vám vědět. Hezký den přeje háefbé banka!"
No to se mi snad jen zdá, tak už nestojím ani za to, aby se mnou jednal člověk, přemítal si tak Ed cestou k místní pekárně. Už nadálku cítil voňavoučké pečivo.
Objevil se I. P. Pavlovův syndrom a jeho ústa se proměnila v rozbouřené moře slin.
Málem hlavou prorazil prosklené dveře, když se zapomněly automaticky otevřít, ale jak Ed rychle zjistil, tak nezapomněly. Na dveřích byla velká červená šipka směřující k malé škvírce, která přesně odpovídala rozměrům kreditní karty.
Marně pokoušel svou kreditku, jestli ho propustí do obchodu. Rychle vytáhl svou kartu a utíkal pryč dřív, než mu dveře popřály hezký den.
Spocený se pak svalil na postel a tiše vzlykal. Ten svět se zbláznil.
Ale mělo to být ještě horší. Druhého dne, než stačil odejít do práce zablikal monitor pošty. Rychle začal číst. Byl to výpis z účtu a na něm nespočet placených použití jeho karty, které byly dokonce vyšší, než jeho plat.
,,Co to má znamenat?!"
Hřmot jeho hlasu vzbudil i jeho ženu a dcerku, které rychle přispěchaly. Teprve nyní si stačil všimnout, jak jsou obě pohublé. Vystouplá žebra a propadlé tváře, z krásné ženy a roztomilé dcerky se stali dva strašáci.
Nemohl jim odpovědět, nemohl se jim ani podívat do očí. Jako muž i jako táta zklamal. Nedokázal se postarat ani o sebe natož o svou rodinu.
On však nevypadal o nic lépe. Stejně tak i zástupy venku.
Oči mu plály vztekem. Rozběhl se směrem k bance. Cestou vrazil do několika lidí, kteří však zůstali v zástupu poslušných oveček. Ed chytal jednu ránu obuškem za druhou, ale i přesto utíkal dál směrem k bance, ke svému nepříteli. Neposlouchal výzvy strážníků.
Už byl u cíle, když si vzpomněl, že se mu dveře neotevřou. Proto ještě zrychlil. Nastavil pravé rameno a levou rukou si kryl hlavu. Čekal náraz, ale dveře se otevřely a on překvapen nečekanou událostí spadl na podlahu, po níž ještě absolvoval několik metrů, než se zastavil o recepční pult.
Strážníci se obrátili a nechali ho napospas bankovní ochrance. Ta ho však namísto dalšího výprasku postavila na nohy a oprášila mu oblek.
Čekal snad všechno, jen tohle ne. Během několika minut se ocitl v prosklené kupoli, kde ho usadili do pohodlného křesílka, aby se mohl kochat oblohou.
Nemohlo to však trvat ani patnáct minut a na luxusním vznášejícím se křesle, přiletěl sám minimálně dvousetkilový kolos, který zrovna nevypadal, že trpí nedostatkem.
,,A tak tady jste pane Jordane, přeji hezký den!"
Tato rádoby zdvořilost, ale Eda spíše ještě více namíchla, než dobře naladila. Když viděl ten létající bachor s hlavou a zakrnělými končetinami, začal se mu zvedat žaludek.
,,No moc hezký není! Ale když vidím, jak na tom jste, tak jsem si jist, že by vám ani moc neubylo, kdybyste mi něco půjčil?
-Ale ale, nechováte se příliš přívětivě na to, že mě o něco žádáte?!" mezi dvoumi tukovými vaky, které měly nejspíše býti tvářemi se zrodil úsměv.
,,Vy máte křeslo poháněné naším motorem a našimi baterkami a přesto k nám asi nejste moc štědrý, když tady musím sedět a žebrat!" Jordanův vztek nechtěl povolit.
,,Moje křeslo myslím není objektem jednání, není-liž tak?"
Jordan už neudržel nervy na uzdě, což v jeho nastalé situaci nebylo nic podivného. Rychle se vyšvihl z lehátka a vystřelil směrem k obtloustlému řediteli.
Popadl ho za krk a začal ho škrtit a častovat různými nadávkami a požadavky. Křeslo zběsile létalo po kupoli se svým majitelem a spolucestujícím zavěšeném na jeho krku.
Celou melu přerušily otevírající se dveře. Ve dveřích se objevily celkem tři postavy, daleko lidštějšího vzezření.
,,Pane Jordane! Můžete prosím pustit mou novou hračku?" ozval se muž uprostřed.
Bylo pozdě. Kontakty vedené umělou míchou byly přerušeny a barvy v očích se vytratily. Bylo po něm nebo spíše po tom.
Jordan byl v šoku, dosedl na podlahu a nechápavě zíral na skleslou robotovu postavu.
,,Myslíte si, že jsem takový blázen, abych se vám tu vydal na nemilost?!"
Jordan mu nebyl schopen odpovědět. Seděl tam jak tříleté děcko na písečku, kterému právě sebrali kyblíček i s lopatičkou.
,,Právě jste se dostal do velikého problému!"
Ani na tuto větu se pravému řediteli banky nedostalo odezvy, a proto pokračoval ředitel ve svém monologu.
,,Tento robot byl velmi drahý, a jak jsem si všiml, tak vy asi nebudete patřit mezi ty, kteří si budou moci dovolit zaplatit škody."
Teprve nyní si Jordan začal pomalu uvědomovat, co vlastně způsobil, ale muž ho nenechal promluvit.
,,Ale abyste neřekl, že jsem nelida, našel jsem pro vás a vaší rodinu řešení. A v případě vašeho souhlasu bychom mohli smazat i toto malé nedorozumění."
Muž pokynul svým společníkům, kteří nejspíše patřili k mužově osobní ochrance. Ti se ihned chopili Jordana a zvedli ho ze země. Jordan byl v takovém šoku, že by nejspíš nebyl schopen ani sám chodit, a tak ho ochranka vlekla směrem k řediteli.
,,Mimochodem já jsem Mark Mekleren!" představil se ředitel banky a podal ruku zčásti překvapenému, zčásti šokovanému a z části vyděšenému Jordanovi.
,,Edie Jordan." opětoval bezduše McLarenovo gesto.
Po té už pokračoval Jordan sám, ale ochranka ho bedlivě pozorovala, aby nedošlo k nějakému konfliktu. Pokračovali k výtahu, kterým sjeli až do podzemí budovi, což i rychlovýtahem přece jen znamenalo pěknou porci cesty a času.
Ocitli se v podzemním komplexu banky. Pohled který se Ediemu naskytl nebyl zrovna pro jeho ochablý žaludek. Hrdlo se mu svíralo, slzy mu zaplavily oči a div, že se z celé scenérie nepozvracel.
,,Tady je vaše jediné řešení.
-Nikdy!; vykřikl Ed zděšením.
-Pak zemřete hladem nebo špínou a nemocemi, společně s vaší rodinou, někde na ulici!"
Jordanovi se vybavil obrázek jeho pohublé dcerky a ihned nato nedávný telefonát majitele bytu. McLaren tady byl ten, kdo mohl zachránit jak ji tak i jeho ženu, ale za jakou cenu? Za jeho mysl, kam se to člověk dostal, že se už prodává i lidská mysl. Hlavou mu probleskl obrázek jeho samotného, jak je připojen s ostatními k tomuhle hrůznému stroji. Do úst zavedená trubice s tekutinami, tekutou potravou a vzduchem a na hlavě jakási čepička, která mu zavede do mozku tisíce maličkých sond, které pak dálkově přenáší zpracované informace do centra, které ovládá veškerý obchod a už i část světového průmyslu, a kapslí se stimulátory, které převedou většinu kapacity mozku na tyto účely a jemu pak zbyde, jen ta malinká část, která drží člověka při životě. žaludek se mu obrátil, ale naštěstí neměl právě nic, co by mohl vyzvracet.
,,Tak co si vyberete, pane Jordane?" McLaren kul do žhavého železa.
Jordanova hlava byla právě chaotickou změtí děsivých myšlenek.
,,Život nebo smrt?" ozval se McLaren a na smlouvě, kterou již držel v ruce se objevil vlastnoruční podpis Jordan.
V tu chvíli byla vlídnost ředitele banky tatam. Na patě se otočil a směřoval pryč. Ostatní dva muži popadli Eda za ruce a táhli ho do jiné místnosti. Ed se vzpíral, ale neměl ani tu nejmenší možnost na výhru.
,,A co moje rodina?! Chci se rozloučit!
-Nebojte, brzy za vámi přijde!" zachechtal se McLaren a zmizel ve výtahu.
Příprava netrvala ani půl hodiny a Jordan stál o ještě několik podlaží níž ve stejnokroji banky spolu s dalšími tisícovkami jiných. Teď se již nevzpíral, stál tam odevzdaný. Na hlavu mu nasadili čepici a do úst trubici ani to nebolelo.
Do hlavy byly vpraveny sondy spolu se stimulátory, stále ještě nepoznával změnu, stále se mu hlavou honily myšlenky o jeho dceři a ženě.
Pomalu začal ztrácet nadvládu nad svým mozkem. Část jeho vlastní mysli dezertovala k nepříteli a teď tu stála se samopaly, proti zbytku, který třímal v ruce rezavé meče. Nevzdával se, i když prohrával jednu bitvu za druhou. Odpoutal se od války v jeho hlavě a přesunul zbytek své mysli ke své dceři. Před očima měl její obrázek. Hleděl do jejích zářících očí.
Kdyby mu to mozek dovolil, jistě by se rozplakal, ale už nebyl jeho pánem.
Teprve teď začala jeho opravdová a poslední bitva. Pral se o ten obraz. Stimulátory byly však silnější a obraz pomalu slábnul až úplně zmizel a nahradila ho japonská burza, dříve nevěděl ani o její existenci a teď byl jejím expertem.
Je to asi tři roky od doby, kdy v podzemí zmizela i paní a slečna Jordanovi. McLaren si liboval v luxusní kanceláři a nadšeně vychutnával klid. Práce už neměl zdaleka tolik, vlastně už neměl žádnou a jeho přítomnost v kanceláři byla zbytečná. Ale on rád vychutnával svůj triumf, své vybudované postavení, a tak se vracel na místa, kde toho dosáhl.
V tom ho vyrušil telefon. Byl překvapen, ten tón přijatého hovoru neslyšel už měsíce.
,,Prosím! McLaren.
-Pane, mám pro vás podivnou zprávu.
-Mluv!; Byl rozladěn, nebyl zde proto, aby vyřizoval nějaké telefonáty, od toho měl snad zaměstnance.
-Prodej katastrofálně poklesl.
-O kolik?
-Je na koeficientu nula.
-Jak?!
-Není komu prodávat, pane!"