Jak jsem spasil Marii (10 - konec)

Label pro dnešek zavřel lokál. Rezervoval ho pro nás pro čerty. Zabrali jsme celou hospodu a pomalu se dávali dohromady. Byl na nás vážně hrozný pohled. Jen zřídkakdo zůstal celý a neporušený. Ledva jsme se přiblížili k bráně, Petr spustil palbu. S tou jsme počítali, ale to nám nikdo jaksi neřekl, že si ten svatý – tfuj – mizera nechal těsně před tím kolem nainstalovat několik raketometů a široký okruh kolem Ráje – tfuj – zamořil minami. Dopadli jsme žalostně. Žalostně a bídně. Petr se tím, že dělal z čertů samohybné tataráky, vážně báječně bavil, ale já pootevřenou nebeskou Branou, za kterou se krylo několik po zuby ozbrojených archandělů, spatřil něco, co mě hřálo u toho mýho pekelnýho srdíčka víc než nikdy nechladnoucí vašek (takový to gumový udělátko, co se plní horkou vodou – nemluvím o chlapovi). Byla to Marie. Mladá, krásná a andělsky – tfuj – snědá. Seděla na obláčku z mléčné tříště tak, jak ji Bůh – tfuj – stvořil, a posílala mi vzdušné hubičky Sice mi hned nato velkorážná kule utrhla hlavu, ale stejně jsem se cítil skoro jako světec – tfuj! „Tak to bychom měli,“ prohlásil Labell při pohledu na tu zkrvavenou sebranku kolem. Příborákem překrojil clonu cigaretového dýmu, aby se dostal k pípě, a roztočil další pivo. Udělal jsem si na krku poslední štych, utrhl nit a vrátil mu jehlu. „Tak to bychom teda měli,“ zopakoval jsem po něm, neboť s hlavou na krku už jsem zase mohl mluvit, a přitom se zubil na celé kolo. Nakonec měl jsem proč. Mechal, který až dosud tichounce popíjel krvavý drink, polknul a řekl: „Až budete příště podnikat útok na nebeskou – tfuj – bránu, tak mě z toho vynechte. Hele.“ Zvedl dva pahýly, které mu zůstaly namísto nohou, když neprozřetelně vběhl do minového pole. Své nohy už nenašel, takže teď musel čekat, dokud mu zase nedorostou. Celou cestu zpátky jsem ho vlekl na zádech. Hlavu jsem si nesl v tlumoku a Mechal mě navigoval. Stejně jsme se několikrát vymleli, protože ten pitomec si ustavičně pletl pravou a levou stranu. „Takže co jsme si to jsme si,“ řekl jsem hostinskému. „Sázka je sázka a tu jsem právě vyhrál.“ „Co vím, byla to administrativní chyba. Nemělo by to platit.“ „To je fakt,“ přidal se Mechal. „Nemysli si, že o tom nevíme.“ „Účel světí – tfuj – prostředky, chlapci. To jste ještě nikdy neslyšeli?“ Zhluboka jsem si lokl. „Byla nahoře před půlnocí? Byla. Tak žádné vykrucování.“ K baru se přišoural bezruký čert. „Promiňte, že otravuju,“ řekl, „ale nemohl by mě někdo z vás podrbat na zádech?“ Natáhl jsem se abych mu vyhověl, ale dědek ode mě odskočil, jako bych měl nejmíň mor. Pak jsem ho poznal. Byl to jeden z těch, kteří to ode mě schytali v pekle. Už už jsem otvíral pusu, abych se omluvil, ale předhonil mě. „Ty ne, mladej!“ řekl zhurta. Zakabonil se. „To, žes mě tam dole rozstřílel jak řešeto, bych ti snad ještě odpustil, ale žes to udělal před útokem na Bránu a já tam musel ležet jak lazar, namísto abych nakopal několika běloprdelkám zadek, to si budu pamatovat dlouho.“ Zamával mi před obličejem pahýly. „Tohle je tvoje práce, abys věděl.“ „Ale já...“ „Mlč, kluku!“ Dědek si odplivl až podlaha zajiskřila. „Ať ti Satan odpustí.“ Potom na mě mrkl a šeptem dodal: „Ale těch devět nabubřelců jsi zmákl královsky, ty kluku jeden čertovká.“ „Podrbej se o futra, starej,“ poradil mu Mechal, který dovětek neslyšel, a škodolibě se zachechtal. Čert jen zavrtěl šedivou hlavou a na odchodu prohlásil. „Ta dnešní mládež. Kam ten svět spěje...“ Seděl jsem jako zařezaný a byl bych se samou hanbou propadl. „A kde je vůbec Samael?“ Zeptal se Label. „Ještě hákuje. Honí přesčasy. Asi si myslí, že se tím starýmu zavděčí.“ Sotva Mechal domluvil, otevřely se dveře a do lokálu vpadl Samael. „Nezdárek marodi!“ zahalekal a už se chápal piva. Jedním dechem ho vyzunkl. „Jo, tohle ti posílá starej,“ řekl a podal mi obálku. Ani mě nepřekvapilo, když mi během otvírání explodovala do tváře a utrhala mi všechny prsty na levé ruce. Samael se začal chechtat a ostatní dacani se k němu přidali. „Slyšel jsem,“ vyrážel ze sebe mezi návaly smíchu,“ že seš za ten masakr v pekle osobně zodpovědnej. Tak jsem myslel, že tě trochu vylepším.“ Tumpachově jsem civěl na gejzírky krve tryskající z pahýlů. „Ty hajzle,“ vypravil jsem jen ze sebe a začal se trotlit taky. Za Samíkem napochodoval Vlčák. Mordu od ucha k uchu, z míst, kde mu vodní šrapnely způsobily zranění mu pořád ještě trčely tuhé vlčí štětiny. „Nazdar ty peklozrádče,“ houkl a plácl mě svou medvědí tlapou po zádech, až jsem se málem sesypal ze stoličky. „Co jsme si, to jsme si. Já ti to odpouštím, chlape. Ale už to nikdy nedělej. Když jsi tam vpadl, málem jsem si nadělal. Byl na tebe hrůzný pohled.“ Uhodil do pultu a zařval: „Panáka pro mě a tohohle zabijáka princátek. Na to, jak jim fajnově rozkopal tlamy!“ Celá hospoda zařičela blahem, nekecám. A všichni se mohli přetrhnout, aby mi mohli objednat panáka. Věděl jsem, že teď už budu slavný navždy. Zabiják princátek. To je lepší než princátko samo. Samael se ke mně protlačil davem a podal mi druhou obálku. „Tahle je od šéfa, vážně,“ řekl, když zaregistroval nedůvěru v mých očích. „Jdi se bodnout,“ povídám. „Opakovaný vtip není vtipem.“ Zafačoval jsem si krvácející ruku do kapesníku a obálku nechal bez povšimnutí ležet na pultu. „Tohle není vtip. Starej ti posílá vzkaz, tak to otevři, ať víme, co zase chce.“ „Ani mě nehne.“ Mechal zakoulel očima a chňapl po obálce. Když jí otevíral, explodovala mu do překvapeného ksichtu. „Sakra, to byla petelice,“ řekl, když se vzpamatoval. Pravou ruku mu to utrhlo v lokti, levou v zápěstí. Samael se mohl smíchy počůrat. „No to je sranda,“ rozčiloval se Mechal. „A jako na potvoru mě začala svrbět lopatka.“ „Podrbej se o futra,“ poradil mu Samael. Otočil se na mě. „A tobě starej vzkazuje, že máš okamžitě přijít. Je ve varu. Někde se domák‘, žes mu ukradl nějakou duši či co.“ zachechtal se. „To je ale blábol, co?“ Zmateně se rozhlédl po zdecimovaných pekelnících. „Nebo ne?“ Stál jsem za dveřmi do Satanova kanclíku a dodával si odvahy. Bylo mi jasné, že tentokrát to bude zlé. Ukrást z Pekla duši je porušení pekelné ústavy. Prostřílet se do pekla, to je další porušení pekelné ústavy. Z toho mě bude ještě dlouho bolet hlava. A kdo ví. Třeba mě šéf degraduje o dvě třídy a já budu až do skonání věků dělat osušku hříšníkům u kotlů. Ale tak už to zkrátka chodí. I mistr tesař si sem tam něco utne. Připravoval jsem si obhajovací řeč a právě se chystal zaklepat, když se uvnitř něco stalo. Ozvalo se šílené zaječení a rachot hroutícího se nábytku. KGB začala v morseovce vysílat o pomoc ( -.-.- … .- - .- -. -- .- -. .- -- .- .-.. . .. .. .. … --- … .-.-.- … .--. --- .-.. -.- -. ..- .-.. --.. .-.. .- - -.-- -.- --- .-. .- .-.. . --..-- …-.-) a do toho všeho zněl nějaký podivný rykot, ze kterého přebíhal mráz po zádech. Rozhodně jsem vtrhl dovnitř. Naskytl se mi hrozný obrázek. KGB ležela převrácená na boku, stůl z dětských kostiček byl napadrť, šéf byl chudák celý zapasovaný v rohu kanclu a se smetákem v ruce se bránil nějakému ohavnému monstru, jež ho právě hodlalo povečeřet. „Buliku, pomoc,“ zavřeštěl. „Moje jídlo se mě chystá sežrat!“ Tvor, který se sápal na Satana, se nepodobal ničemu, co kdy spatřil svět. Bylo to asi půl tuny vážící amorfní, zubaté a štětinaté cosi, řvalo to anglicky a mělo to hlad. „Zab to, Buliku. Zab to!“ Věc po šéfovi chňapla a ten jí na poslední chvíli vzpříčil smeták v tlamě, takže ho nemohla překousnout, ale jen žužlat. „Nedáte mi padáka?“ „Když to hned zastavíš,“ dušoval se Satan, „Přísahámbůh – tfuj – , že na všechno zapomenu. Zapomenu, žes mi ukrad duši, zapomenu, žes mi lhal!“ Kyselina, kterou měl tvor místo slin, už začala vykonávat svoje dílo. Kanceláří se rozšířil zápach leptaného pekelného kožichu. Satan se začínal rozpouštět. „Buliku, dělej!“ ječel zoufale. „Vždyť ono mě to vycucá jak hašlerku!“ „A uděláte ze mě pekelného prince?“ „Ano, ano, třeba dva. Hlavně dělej!“ „Ne, já vlastně nechci. Mně stačí, když mi slíbíte, že mě nepotrestáte za tu legraci tady dole?“ „Buuulíííkuuu,“ ječel stále vyšším hlasem Satan, „Dělej!“ „Když mě nepotrestáte, neprásknu na vás, že jste se přímo tady v pekle ve své kanceláři pokřižoval - tfuj!“ „Slíbeno! Přísahám, slíbeno! Děléééj!“ Povzdychl jsem si. Co mi zbývalo. Přece nenechám sežrat svého oblíbeného šéfa. „Punťo,“ hvízdl jsem na tvorečka. Tomu se právě podařilo naleptat násadu natolik, že se zlomila. Drže nebohého šéfa v obřích čelistech jím začal zuřivě mávat jako vážně hodně naštvaný rotwík srnčím pinčlem. Tvoreček rázem přestal a otočil se na mě. Tři páry krví podlitých očí se na mě zkoumavě upřely a na přeskáčku mrkly. „Fuj, Punťo! To se dělá, trhat čerty?“ Punťa Satana vyplivl a s provinilým kňučením se mi přilísal k noze. „Vidíte,“ povídám drbaje tvorečka za jedním z mnoha uší. „Nechtěl vás sežrat. Chtěl si jen hrát. Vždyť je to ještě štěňátko.“ Otřesený šéf se postavil na nožky jako špejličky. „Odveď si tu věc pryč,“ řekl zkroušeně, načež se mu z žaludku vydral zvuk podobný zahřmění. „Ode dneška zase jím hovězí a basta!“

---