EWA

Ewa se zasněně dívala na maminky sedící v parku na lavičkách a houpající kočárky, v nichž měly svá miminka schovaná před ostrým červencovým sluncem. Už dlouhou dobu toužila po svém vlastním dítěti, které by započala s mužem svých snů, které by celých devět měsíců svědomitě nosila ve svém břiše a které by nakonec oddaně přivedla na tento svět a byla s ním už od jeho prvního nádechu.

            „Dobrý den,“ pozdravila Ewu žena s kočárkem, sedící na lavičce nejblíže u fontánky.

            „Dobrý den,“ odpověděla, hledě zasněně do kočárku. „Krásná holčička,“ rozplývala se nad miminkem.

            „Vážně? Moc děkuji, jsem na ni pyšná, neměla to lehké, dostat se na svět. Ale zvládla to,“ vyprávěla maminka nadšeně.

            „Určitě na ni máte být za co hrdá, ta se v životě neztratí,“ lichotila jí Ewa.

            „Tak to si myslím taky,“ pravila žena s úsměvem.

            To bylo za toto léto poprvé, co se dala s některou z maminek do řeči, vždy jen procházela okolo a tiše obdivovala tu nádheru, kterou se pyšní každá šťastná maminka. Neustále tajně snila o svém vlastním bříšku a kočárku, ničeho takového se jí však stále nedostávalo. Sice už půl roku udržovala poměr s úspěšným manažerem jedné firmy zabývající se kosmetikou, ale problém byl v tom, že byl šťastně ženatý a už měl dvě děti. O třetím dítěti, a ještě k tomu s milenkou, už nechtěl nikdy nic slyšet.

            Ewina touha po mrněti však byla neskonalá a rozhodla se, že dítě bude děj se co děj. Jako každý čtvrtek, i tento k ní přišel po práci Zbyněk, již zmíněný manažer. Přinesl obrovský, přezdobený pugét růží, jímž Ewu zahrnul ještě u dveří. Ewa neskrývala své nadšení.

            „Jé, Ty jsi tak milý! Děkuji!“, pravila nadšeně, věšíc se mu kolem krku.

            „Za nic, už dlouho jsem ti nic nedal, tak jsem se pokusil to napravit.“

            „To je pravda, už dlouho jsi mi nic nedal,“ řekla nažhaveně, když si jej opatrně přitahovala za kravatu a odváděla do ložnice.

            „Ale, co že dneska tak narychlo? Přijde ti návštěva?“, vtipkoval Zbyněk.

            „Ale prdlajs, už jsem se nemohla dočkat, vydržet celý týden bez tvého parfému a klacka! Dovedeš si to představit?“

            „Asi ne,“ odsekl.

            Samotnému aktu předcházela dlouhá milostná předehra, ostatně jako vždy. Jelikož se milovali jen jednou týdně, vždy měli co největší snahu, aby se tak dělo co nejdéle. Ewa cestovala ústy po Zbyňkově těle všude možně, až nakonec odhodlaně zamířila ke Zbyňkovým pruhovaným trenýrkám. Intimní přítmí, které zajišťovaly zatažené žaluzie, bylo pro Ewu zcela ideální. Zbyňkův inaktivní, naprosto bezvládný penis jemně sevřela do dlaně a snažila se jej přimět k jakékoli vyšší aktivitě. Zpočátku se nedostavoval žádný výsledek, nenechala se ale tak jednoduše odradit a zkoušela zapojit i jazyk a vzápětí celá ústa. Nakonec se z pěticentimetrového pidižvíka vyklubala sedmnácticentimetrová obluda, která během pár okamžiků pronikla až hluboko do Ewina krku. Neočekávaná rychlost reakce vyprovokované její akcí ji samotnou zaskočila. Po nečekaném průniku do oblasti krčních mandlí a hrtanové příklopky ji sice zprvu natáhlo na zvracení, ale tento pocit rychle zažehnala a jako by se nic nedělo pokračovala v započaté práci. Věděla, že Zbyněk to při samotném proniknutí do její pochvy nedotáhne až do úplného konce a šance otěhotnět je tudíž pohřbena. V hlavě jí probleskla spásná myšlenka – v kuchyni má schovány malé ampulky od vitaminových tablet, jednu si nenápadně přinese a Zbyňkovo semeno po skončení celé akce nechá jednoduše ejakulovat do úst a poté jej nespolkne jako jindy, ale uchová jej v lahvičce. Snažila se trpělivě setrvat co nejdéle, aby si pak mohla nenápadně odskočit pro lahvičku a následně pokračovat v sexuálních hrátkách se svým jedinečným milencem.

            „Kam jdeš?“, ptal se Zbyněk zaujatě ihned poté, co se Ewa zvedla z postele a odcházela pryč z ložnice.

            „Počkej, neboj se, uvidíš,“ pravila svůdně.

            Zbyněk nad tím jen pozvedl obočí a spokojeně se uložil pod vyhřátou deku, vychutnával si okamžiky odpočinku, jichž se mu za celý týden dostává jen ve velmi omezené míře.

            Ewa už mezitím prohledávala šuplíky v kuchyni a vybírala nejvhodnější lahvičku, která by se jí vešla přesně do sevřené dlaně. Zároveň si promýšlela, jak projít okolo Zbyňka, aby si nevšiml, že má v dlani něco schováno. Kapsa nepřipadala v úvahu, když si zapomněla vzít župan a odešla z ložnice pouze v tmavě modrém krajkovém spodním prádle. Nakonec si ampulku vložila mezi svá dvě perfektně vyvinutá ňadra a zanořila ji tak hluboko, aby ji nebylo možné vidět. Pomalým, lehkým krokem se vydala zpátky do ložnice za svým milým.

            „Tak hotovo?“, ptal se vlídně Zbyněk.

            „Samozřejmě,“ odpověděla Ewa.

            Sedla si obkročmo na Zbyňkovu pánev a vyzývavě pohodila hlavou ze strany na stranu, aby si přesunula rozpuštěné melírované vlasy na jednu stranu a opatrně se shýbala na Zbyňkův trup. Letmým pohybem dlaně mu naznačila, aby zavřel oči a vše si naplno užíval bez jakýchkoli zrakových vjemů. Ampulku ihned vyňala z podprsenky a založila pod polštář. Pak už přikročila k příjemnější a rozhodně méně napínavé části. Rukou kroužila po Zbyňkově rozkroku, občas mu lehce zmáčkla penis, dlaní zajela pod trenky. Netrvalo dlouho a oba už na sobě leželi úplně nazí, připravení k proniknutí Zbyňkova klacku do Ewiny vlhké, teplé mušličky. Divoké sexuální orgie, trvající nekonečně dlouhou dobu, chtěl Zbyněk završit obrovskou detonací nad Ewiným pupíkem, s čímž ale sama Ewa nyní výjimečně nesouhlasila.

            „Ne? A jak?“, ptal se Zbyněk překvapeně.

            „Vykouřím Tě tak, jak jsi to ještě určitě nezažil,“ řekla ďábelsky.

            „Tak jo,“ řekl natěšeně.

            Ewa mu dlaní opět zavřela oči a nenápadně sáhla pod polštář pro lahvičku a zamířila ke Zbyňkovu rozkroku. Začala opět pomalými, rozhodnými pohyby nahoru a dolů a postupně zapojovala jazyk i ústa. Když jí Zbyněk nastříkal do úst celou svoji dávku, nahromaděnou za uplynulou dobu od posledního sexu s manželkou, ještě pokračovala levou rukou v masírování jeho vadnoucího penisu a do lahvičky v pravé  ruce nenápadně vrátila veškeré Zbyňkovo sperma. Lahvičku pak schovala pod postel a jako by se nic nedělo pokračovala v laškování se Zbyňkem.

            Nástěnné hodiny visící na zdi v obýváku hlučně odbily šestou hodinu a Zbyněk zautomatizovaně vstal z postele a začal se oblékat. Ewa si jej se zaujetím prohlížela, čehož si Zbyněk nemohl nevšimnout.

            „Copak?“, ptal se zvídavě.

            „Nic, nic, jenom jsem si nikdy dřív nevšimla, že jsi tak sexy, když se oblíkáš,“ řekla.

            Jen se pousmál a pokračoval v navlékání černých kalhot a bílé košile.

            „Můžu ti uvázat kravatu?“, zeptala se Ewa školácky.

            „Nikdy jsi to nedělala,“ opáčil Zbyněk.

            „Tobě ne, ale umím to.“

            Pustil kravatu a nechal Ewu, ať ji uváže. Docela jej zaskočila obratností svých pohybů, vázanka byla uvázána coby dup.

            „Hmmmm,“ pronesl údivně, „tak mě máš pořád čím překvapit.“

            „To si piš,“ řekla polohlasně.

            Zbyněk vzápětí odešel domů za svou rodinou a Ewa zůstala sama doma. Cítila se skvěle, měla ohromnou radost ze svého úspěchu. V koupelně měla schovaného gumového robertka anatomických tvarů mužského údu, který si vzala k sobě do postele. Zpod ní vytáhla lahvičku se Zbyňkovým spermatem a špičku robertka jím pomazala. Pod dekou si dopřála ještě jedno potěšení s jeho pomocí a doufala, že něco ze semene uvázne uvnitř pochvy a dojde k oplodnění. Kdyby ne, byla odhodlaná zkoušet to tak i nadále, týden co týden, dokud by se to prostě jednoho dne nepodařilo.

            V pondělí si zašla do lékárny koupit těhotenský test. Nejprve si vzala jeden, nedalo jí to a vrátila se, aby si pro jistotu přikoupila ještě jeden.

            Sotva přišla domů, hned se posadila na záchod a dala se do zjišťování. Na papírku se měly objevit dva proužky. Chvíle napětí pro ni představovala celou věčnost, nemohla se dočkat, až uvidí výsledek svého snažení. Papírek nejprve ukázal pouze jednu čárečku, chvíli se nic nedělo. Užuž by uvěřila, že není těhotná, když se najednou objevil i souběžný druhý proužek. Radostně vyjekla a vyskočila z mísy, až se zachvěla podlaha. Nechtěla nic uspěchat a další týden strávila opětovným pozorováním spokojených mladých maminek s kočárky.

            „Dobrý den,“ pozdravila ji opět maminka na lavičce nejblíže u fontánky. Ostatně bylo to „její“ místo, seděla tam pokaždé.

            „Dobrý den,“ řekla o poznání radostněji než posledně.

            „Co, že tak zvesela?“

            „No, tak se už snad taky konečně dočkám,“ odpověděla vesele.

            „Vážně? Tak to gratuluju! A co tatínek? Jak ten se těší?“

            Touto otázkou dáma Ewu zaskočila, nikdy nad tím nepřemýšlela. Uvědomila si, že  biologický otec ještě doteď nic netuší, a o to víc ji týrala myšlenka, že by to snad měla narovinu vyklopit cizí ženské. Ne, to nešlo, a tak si narychlo vymyslela drobnou lež, že tatínek se těší minimálně stejně tak jako  ona.

            „Gratuluji. A kde vlastně máte pana manžela?“, ptala se žena, na Ewin vkus až moc zvědavě.

            „V práci, kde by byl,“ odsekla Ewa arogantně.

            Bez dalšího slova odešla a od toho dne se už v parku neobjevila. Neustále si stoupala před zrcadlo a sledovala své bříško, jenž však zůstávalo stále stejně ploché. Její postavu modelky jí mohla závidět kdejaká žena. Navíc se na ní nijak nenadřela, měla tak silný metabolismus, že ať jedla cokoli, nebylo to na ní vůbec poznat.

            Když už toho měla dost, sebrala se a šla ke gynekologovi. Ten jí velice ochotně vysvětlil, že bříško jí značně naroste až tak ve čtvrtém pátém měsíci, ale že se každopádně dočká. Samozřejmě jí vysvětlil i další záležitosti úzce spjaté s těhotenstvím, informoval ji o všech možných rizicích, kladech a záporech těhotenství. Připadala si být zcela připravena stát se matkou. Na gynekologovu otázku a co na  to otec? odpověděla, že je taky moc šťastný. A proč nepřišel s ní?, zajímal se dál. Jako by se proti ní všichni spikli. Za poslední tři dny už podruhé ta stejná otázka, na niž odpověděla stejně jako zvědavé paní v parku.

            První čtyři měsíce se stále pravidelně stýkali o čtvrtečních odpoledních za nezměněným účelem. Jednou už se však Ewa neudržela a nadšeně Zbyňkovi sdělila tu radostnou novinu.

            „Cože?!“, vykřikl podrážděně. „To si děláš srandu?! A jak víš, že je to zrovna moje?!“

            Touto otázkou ji deklasoval, pokaždé mu neopomněla připomenout, že je jen a jen jeho, s nikým jiným nespí. I když by klidně mohla, to si sama vnitřně přiznávala.

            „Ale… sakra… kdy se to stalo? Nikdy jsem to do tebe nehodil!“, pravil nevěřícně.

            „Jak vidíš, miláčku, tak ses asi někdy neovládl,“ řekla jakoby malicherně, plazící se k němu.

            Rychlým pohybem ruky ji odstrčil se slovy: „Nech mě!“

            Dotčeně se zvedla z postele a šla si do kuchyně uvařit čaj. Toho Zbyněk využil k co nejrychlejšímu útěku z jejího bytu. Než se Ewa vzpamatovala, už jen uslyšela zabouchnutí dveří a Zbyňkovy kroky, když kvapem spěchal dolů po schodech.

            „Do prdele,“ řekla. Vzala mobil a napsala mu SMS. Stálo v ní: „Kam jdes? Ani ses nerozloucil.“

            Odpověď přišla vzápětí: „Uz me nikdy neuvidis, k tomu diteti se nehlasim. To proste nejde. Promin.“

            Zbyňkova věcná odpověď ji doslova položila na lopatky. Upadla do hluboké deprese, nevěděla, co má dělat. Cítila se děsně podvedená. V břiše nosila plod své lásky a oddanosti ke Zbyňkovi, který ji odhodil jako kus použitého hadru. Bez jediného vlídného slova, bez jakékoli snahy odvrátit tuto pro něj jasnou katastrofu, odešel a rozhodl se za sebou pálit mosty. Ewina touha po pomstě však byla silnější než jeho snaha pohřbít vše, co si prožili, a napsala mu poslední SMS, v níž mu na rovinu sdělila, že buď se k ní bude hlásit, nebo ho obviní ze znásilnění.

            Zbyněk byl sice dominantní muž, ale tímto jej Ewa zlomila. Sotva si její SMS přečetl, hned jí volal.

            „No, co chceš?“, zeptala se otráveně.

            „Prosím tě, domluvme se nějak. Já se s tebou nemůžu ukazovat na veřejnosti s kočárkem, všem by hned bylo jasné, která bije!“, vysvětloval Zbyněk.

            „A co já s tím? Máš to, co jsi chtěl. A nebo nechtěl, ale udělal.“

            „Ale proč? Sakra, to už nejde nic udělat? Zaplatím ti potrat!“

            „Na to už je pozdě, miláčku, to se dělá nejpozději dva měsíce od otěhotnění.“

            „A kolik to je?“

            „Čtyři.“

            „Cože?!“, okřikl ji nepříčetně. „A to mi říkáš jenom tak?!“

            „Já… jsem tě chtěla… překvapit,“ řekla plačtivě. „Chtěla jsem…. Ti udělat radost!“

            „No super dáreček, fakt dík,“ řekl ironicky.

            „Tak co chceš dělat?“, ptala se naivně, jako by se nad ní snad mohl slitovat a přihlásit se jako biologický otec dítěte.

            „No nic, prostě tě odteď neznám. A opovaž se obvinit mě ze znásilnění, to teprve uvidíš, čeho jsem schopný,“ vyhrožoval.

            „Jak chceš,“ řekla klidně a zavěsila.

            Druhý den ráno se Ewa definitivně rozhodla jít na policii a vše říct. Respektive říct svou verzi. Udala Zbyňka, tedy neznámého muže, že ji znásilnil ve čtvrtek šestadvacátého července večer a je s ním těhotná. Policie s její pomocí sestavila pravděpodobný (zcela přesný) pachatelův portrét a vyhlásila po něm pátrání. Vyhmátli jej už druhý den dopoledne, když měl sjednanou pracovní schůzku s dámou, která si všimla portrétu vyvěšeného v obchodním domě při náměstí. Ihned zalarmovala policii, že má s ním na deset třicet domluvenou schůzku na jeho pracovišti a projevila strach z tohoto muže, nyní se bála tam jít. Požádali ji, aby nechodila, že na ni bude určitě čekat.

            Celý zásah proběhl neskutečně rychle, už ve tři čtvrtě na jedenáct seděl v cele předběžného zadržení. Zbyněk samozřejmě vše zapíral, a tvrdil, že dokud proti němu nebudou mít jediný přímý důkaz, nemohou mu nic dokázat.

            „Není problém, sjednáme si testy DNA,“ ujišťoval jej vyšetřovatel.

            Tuto možnost si sečtělý Zbyněk jaksi neuvědomil, sám se zavedl do slepé uličky. Chvílemi se jej zmocňoval pocit bezmoci, míval stavy, kdy měl sto chutí vše vyklopit a osvobodit se tak od postihu, jelikož by se doznal, že s dotyčnou udržoval poměr a o dítěti věděl, ale odmítl se k oběma hlásit. Tím by však degradoval sebe samotného, společnost by jej vystrnadila na svůj samý okraj, v takto malém městě by se už  nikdy nezbavil nálepky záletníka a otce nemanželského dítěte. Tuto skutečnost si nedokázal připustit. Nevěděl, jak se dostat ven z tohoto začarovaného kruhu. Ihned zkontaktoval nadřízeného, aby mu dal k dispozici toho nejlepšího advokáta, o kterém věděl.

            „Takže si to ještě naposledy zrekapitulujme, paní Konečná,“ řekl vlídně policista u výslechu. „Vy jste tedy šla domů parkem, kde jste potkala toho muže. Prošel okolo vás, pak se za vámi otočil, vrátil se zpět, rukou vám zavřel ústa a odvlekl do nedalekého křoví.“

            „Ano,“ přitakala.

            „A tam došlo ke styku?“

            „Samozřejmě.“

            „Když se tak dívám na lékařskou zprávu, plod má už čtyři měsíce, proč jste to nehlásila hned?“

            Ewa byla prostá žena, která si věci nedomýšlela až do samého konce. Tato otázka ji překvapila, srdce se jí značně rozbušilo, roztěkaně pozorovala oba přítomné policisty. Rychle hledala nějaké vysvětlení. Nakonec jen řekla: „Líbilo se mi to.“

            „Vám, že se líbilo, jak se na vás vrhnul tento chlap?“, ptal se policista podiveně, ukazujíc na Zbyňkův portrét.

            Ewa se neovládla a začala plakat. Pravila, že tehdy se jí to líbilo, má ráda, když je na ni muž surovější, má ráda dominantní muže, takže jí to nevadilo, jen netušila, že by mohla otěhotnět. To opravdu nechtěla a jakmile to zjistila, rozhodla se jej udat, poněvadž těhotenství údajně neplánovala, a rozhodně ne s tím zvrhlíkem.

            „Ale líbilo se vám to,“ opakoval policista.

            „Ale líbilo se mi to.“

            „Svědci se nějací  našli?“, ptal se policista svého kolegy.

            „Ne, žádní.“

            Situace se začala komplikovat, policie však stále přihlížela i k dalším možným variantám.

            „No nezbývá, než počkat na výsledky z laboratoře, pak se uvidí, co dál.“

            Druhý den ráno Ewě volali od policie, že už mají výsledky a žádali ji, aby se dostavila na služebnu.

            „Tak paní Koutecká, testy jsou pozitivní, otcem je skutečně on. Ještě prošetříme pár detailů a uvidíme, co se bude dít dále. Můžete jít.“

            Poloviční pocit vítězství Ewu pohlcoval nezadržitelně rychle. Samozřejmě musela s jakýmikoli projevy radosti vydržet až do příchodu domů, snadno by se tak prozradila. Její plán jí nakonec, zdálo se, vycházel, i přesto, že už se jednou schylovalo k provalení jejího podvodu.

            Asi při Ewě stáli všichni svatí, ani objednaný Zbyňkův advokát mu nepomohl a Zbyněk dostal dvouletý trest odnětí svobody s nařízenou ústavní sexuální léčbou. Ewa z toho vyvázla bez újmy, spíš z toho ještě vytěžila. Dokonale se pomstila muži, který s ní udržoval pouze milenecký vztah,  i když jí nesčetněkrát sliboval, že se se ženou rozvede a půjde k Ewě. To neudělal. Ewa si přála dítě, on jí ho nebyl schopen dobrovolně zařídit, musela si tedy poradit sama. Nehodlám jakožto třetí osoba hájit zájmy jedné či druhé osoby, udělala, co sama uznala za vhodné, a využila všech možných prostředků, aby se jednoduše pomstila muži, jejž dříve milovala, nyní však k smrti nenáviděla.

            Psycholog však u Ewy diagnostikoval mírné „vyšinutí“, vsugerovala si své smyšlené znásilnění a zcela se s ním ztotožnila. Vytoužené dítě už pro ni nebylo tak vytoužené, byl to výsledek jednoho neuváženého rozhodnutí. Tedy v její nové verzi jedné odvážné večerní procházky parkem, z níž si přinesla miminko. To už musela chtě nechtě porodit, následně se  jej však zřekla a nechala jej umístit do kojeneckého ústavu. Tvrdila, že to dítě nemůže vychovávat, pořád by jí připomínalo to strašlivé znásilnění, ze kterého se dodnes nemohla zcela vzpamatovat. Znásilnění, k němuž nedošlo. Dítě, které si v podstatě sama „udělala“. Svépomocí, aniž by cokoli Zbyněk tušil, nyní už sedící v chládku a čekající na nastoupení k sexuálnímu léčení. A Ewa nešťastná, že přišla o svůj jediný sen, který si už nikdy v životě nedokázala splnit. Zbyněk byl pro ni původcem všeho jejího utrpení, on zavinil její zášť a nenávist vůči ostatním zástupcům mužského pohlaví, kteří se na Ewu třeba jen podívali. A nedejbože, když ji někdo oslovil, to se okamžitě klidila pryč, aniž by cokoli řekla. Pokaždé stejný scénář, pokaždé stejně překvapený muž. Pokaždé stejně vystrašená mladá žena, nesoucí si až do smrti své těžké břímě v podobě vzpomínek na Zbyňka.

Snad je jen ironií osudu, že ji měsíc poté přejel na železničním přejezdu projíždějící nákladní vlak. Kusy jejího těla sbírali v rozsahu padesáti metrů, identifikace nebyla tak snadná, neboť vlak z ní udělal jen těžce identifikovatelné kusy čehosi, co nebylo možno ani jakkoli nazvat. Jindy hezká, vysoká, přitažlivá blondýna nyní byla něčím, co odpuzovalo i otrlé hasiče a záchranáře, kteří ji museli sesbírat do posledního prstu, který našli až u plotu zahrady jednoho rodinného domu stojícího poblíž trati.

Zbyňka propustili po roce a půl za dobré chování, Ewu však už nikdy nikde nepotkal. Až od místních drben se dověděl, že ji měsíc po jeho odsouzení přejel vlak a tak už neměl příležitost sdělit jí všechny své dojmy a pocity. Jediné, co mohl udělat a to také udělal bylo, že přišel navštívit pietní místo u přejezdu, kde stál ozdobený dřevěný křížek s vyřezaným jménem Ewa. Když už nic jiného, alespoň na něj pohrdavě plivl. Sice si tím moc neulevil, ale pro ten pocit mu to stálo za to.