Karsen

Otevřela jedno oko. Druhé. Přelétla zrakem po celém vesmíru a přemýšlela kam se vydat. Miriády hvězd se přetahovaly o její pozornost. Nespočet světů zářil pronikavými barvami a lákal k prozkoumání. Náhle spatřila jeden, který se vymykal všem ostatním. Viděla na něm složité vzorce pohybu. Ne ty, které se řídily přírodními zákony jako všude jinde, ale jiné, náhodné. Protáhla své ektoplasmatické tělo a vyrazila za novým cílem.

*****

Krásný den. Jako stvořený pro ranní lov. Skupina stopařů vyrazila z podhorské vesnice. Mnoho čerstvých stop slibovalo bohatou kořist. Ještě překontrolovat výbavu a může se vyrazit. Vůdce skupiny Karsen postupoval opatrně po úzkých lesních pěšinách. Hlídal si směr větru, aby náhodou zvířata nevyplašil. Vše bylo dokonalé. Lovci se připlížili na kraj mýtiny. Stály tam čtyři srnky. Karsen posunkem nakázal, aby si jeho muži připravili luky. Napjali tětivy. Vtom jedna ze srnek poplašeně vzhlédla. Škubla sebou a začala utíkat. Lovci vystřelili, ale už jen na prázdno. Karsen mezi kletbami zahlédl tmavý stín, jak mizí v křoví. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Další neúspěšný lov.

Karsen přišel do svého srubu a zapálil oheň v krbu. Jediné, co narušovalo smutnou atmosféru jeho obydlí, byl praskot hořícího dřeva. Uvažoval, co ho tady vůbec drží. Proč do toho konečně nepraští a nevypadne z týhle díry? Už ani masa a kožešin se tu nedá sehnat dostatek. Vzpomněl si, že nedávno zaslechl o zajímavé práci. Kníže prý zaplatí každému, kdo se dobrovolně vydá prozkoumávat neobydlené části kontinentu, třicet zlatých dukátů. Věděl, že to nebude zrovna jistý podnik, ale co by proboha dělal tady, kde největším nebezpečím je hospodská rvačka? Karsen věděl, že cesta do hlavního města mu zabere nejméně tři dny chůze. První noc přespí u jednoho starého známého, ale co druhou? V okolí se občas potulují zvířata, která se nezaleknou ani otevřeného ohně. „Inu, budu si muset nějak poradit,“ pomyslel si. Přehodil si přes rameno tlumok, do ruky si vzal svoji nejlepší hůl a vyrazil. Zpočátku potkával na cestě mnoho lidí. Jak se však vzdaloval od vesnice, ruch pomalu slábl. Za soumraku už byl na cestě úplně sám. Pokud se nespletl, tak už by měl pomalu být u chalupy svého přítele, ale zatím nikde neviděl ani světýlko. Jistým krokem šel dál. Tady už to někde ale musí být. Stále nic. Pomalu začínal propadat skepsi, když se v dálce objevila drobná záře. Spěchal za světlem. Jak se přiblížil blíž, uviděl, že se opravdu nespletl. Ale... Něco je tu špatně. Takhle přece před pár lety, když tu byl, chata nevypadala. Přes zvenčí zatlučená okna nebylo nic vidět, ale něco tu rozhodně nehrálo. Šel trochu blíž a chtěl zaklepat na dveře, když se proti němu vyřítil obrovský pes. Karsen se už chtěl obrátit na útěk, ale pes sebou trhl a zůstal viset s vyplazeným jazykem na řetězu. Ve dveřích se otevřela šperhýrka a za chvíli vyšel ven Karsenův starý známý. „Ladone, proboha, udělej si něco s tím čoklem. Dyť mi málem ukous nohu.“ Ladon se však jen utrápeně usmál: „To víš. Teď mám zlé časy. Koukám, že mám hodně novinek, o kterých nevíš, pojď dál.“ Ladon se posadil ke stolu a upřel oči do země. „Začalo to asi před tejdnem, kolem mý chalupy začaly chodit divný věci. Takový, jaký sem nikdy dřív neviděl. A ty víš, že sem toho viděl hodně. He-he. Ale není to jen tohle. Cejtim, že se děje něco s lesem. Vždycky, když sem do něj šel, bylo všechno v pohodě. Všechno na svým místě, víš, jak to myslím, ale teď... Něco se prostě podělalo. Připadám si tu jako vetřelec. Taky se mi za ten tejden už párkrát stalo, že se něco dobejvalo dovnitř. Proto ty okna... Víš, chtěl bych přijít na to, proč se to děje, ale pochybuju, že bych se dostal dost daleko od tohohle srubu.“ Naklonil se ke Karsenovi „Oni si mě označkovali. Mám cejch tady“ a ukázal si na hlavu. V chalupě zavládlo ticho, přerušované jen jemným praskotem ohně a šustěním listů zvenčí. Ladon si zkoumavě prohlížel svého přítele. „Ty si určitě myslíš, že sem blázen, ale zkus si tady chvilku žít a pochopíš všechno z toho, co sem ti říkal. Jo, a co ty tu vlastně děláš? Myslel sem, žes měl dobrej flek v tamtý díře.“ Karsen si povzdechl: „Nevim, jestli to už na mě taky přišlo, ale prostě sem tam nemoh vydržet. A navíc obchody se nehejbaly, zvěř se nám vždycky obloukem vyhejbala. A potom ten poslední neúspěšnej lov. Prostě poslední kapka. No jo, tak teď sem tady. Slyšels, že kníže nabízí každýmu, kdo půjde do divočiny, třicet zlatejch? To mě přesvědčilo. A když se na tebe dívám... Nechceš taky jít?“ Ladon se na něj smutně podíval a zavrtěl hlavou: „Promiň, kámo, ale mě by si našli, ale určitě tu můžeš dneska přespat. He-he, jak se říká, ráno moudřejší večera.“

Hned po tom, co vstali, se Karsen začal připravovat. Ze spižírny mu Ladon dal ještě tolik sušeného masa, kolik mohl postrádat a ze studny mu doplnil vodu. Znovu na cestě. Karsen se rozhlédl kolem sebe. Ladon měl v něčem pravdu, takhle nepřívětivý les ještě neviděl. Místo obvyklé sametové zeleně a jasných barev bylo vše ponuré, jakoby padla mlha a vystupovaly jen obrysy. Protřepal si hlavu. Pomyslel si: „Dyť tohle je blbost. Jak by se mohlo něco takhle změnit samo od sebe? Ladonovi už prostě šibe z toho, jak je dlouho sám.“ K poledni si našel pěknou mýtinku. Sedl si na vyvrácený strom a snědl trochu masa ze zásob. Opřel se o kořeny a sesunul si klobouk do čela. Chvilku si odpočine.

Je doma. Matka, kterou nikdy nepoznal, ho houpe na kolenech a líbá mu jeho buclaté nožičky. Karson se směje. „Nech toho.“ Pomalu se probouzí. Nohu mu olizuje malé štěně. Trhne sebou. Pes vypadá docela neškodně, ale jak se sem mohl dostat? Hodí mu kousek masa, štěně ho hltavě sní. Vrtí ocáskem a upírá tmavé oči na Karsena. Ten ho pohladí a zběžným pohledem na oblohu zjistí, že mohly uběhnout tak dvě, tři hodiny. Vyráží znovu na cestu. Štěně hned za ním. Nebe se rozjasnilo a ptáci si začali prozpěvovat. Karsen se rozhlédl kolem. Nevraživou náladu dopoledne vystřídalo ospalé veselí. Tráva se mírně pohupovala ve větru, koruny stromů se k sobě láskyplně nakláněly a tichými hlasy si předávaly novinky z povětří. Štěně vyskočilo na povalený strom u cesty a snažilo se chytit běláska. Škobrtlo a převalilo se do mechu. Sedlo si a začalo se drbat svou chundelatou packou, jako by snad na světě ani nemohlo být nic přirozenějšího. Karsen se usmál. Konečně se vyprostil z depresivního objetí brouků, které mu do hlavy nasadil jeho přítel. V dobrém rozmaru začal přemýšlet o jménu pro štěně, které ho očividně následovalo. Vzpomněl si na prvního psa, kterého měl. Když byl malý, chodil si s ním často hrát k blízké jeskyni a dělil se s ním o to málo, co se mu podařilo ukořistit v kuchyni, kde pracoval. Právě v té jeskyni kdysi našel starý meč, na jehož rukojeti bylo hned pod ostřím vyryto „Percival Gordon IX.“. Pojmenoval tak tedy svého prvního psa. Samozřejmě, že na takové jméno pes neslyšel. Postupným zkracováním se dostal až ke jménu Perci. Týden poté, co dospěl k této zkrácené verzi, roztrhala jeho psa smečka vlků, která v zimě obcházela vesnici. Dnes to vezme z opačného konce. „Gorde,“ zavolal na psa. Ten jen mírně trhl svou chlupatou hlavou a pokračoval dál v honění motýlů. „Gorde“ zkusil to Karsen tentokrát důrazněji. Pes se otočil a se zdviženým ocasem ho loudavě následoval. Karsen se pro sebe usmál a pohlédl na cestu před sebou. Vlastně to byla jen lesní pěšina, která spojovala nejvzdálenější usedlosti knížectví s hlavním městem. Chodil tu jen málokdo. Většina lidí si prostě musela vystačit s tím, co měla a obchodovat jen ve vlastní vesnici. Proto už teď začal Karsen přemýšlet o místě na spaní pro dnešní noc. Ještě za světla se zastavil u jezírka, které tu vytvořil potůček křižující cestu. Našel si pěkné, pohodlné místo poblíž. Doprostřed vyskládal kruh z kamenů a nanosil klestí na podpal. Hromádka silnějších větví mu zajistí oheň až do rána. Vyndal křesadlo a troud a za chvíli už plápolal na louce malý plamínek, který se rychle rozhořel. Mezitím se setmělo. Karsen vyklepal svůj plášť a položil ho na zem. Usnul hned, jakmile složil hlavu.

Haf, haf haf... probudil Karsena z bezesného spánku Gordův štěkot. Pes stál kousek od ohniště a s pěnou u huby štěkal na něco ve tmě. Karsen se zadíval mezi stromy. Sametovou čerň noci dokresloval žalostný srpek měsíce, který visel na obloze a místo svitu jen smutně pomrkával na krajinu pod sebou. Skomírající plamínky malovaly na okolních stromech děsivé stínohry. Karsen přiložil do ohně. Jako v ozvěnu zapraskání čerstvě přiložené větve, se ozvalo zavytí. Druhé, třetí. Vlci. Vždyť je léto a jejich loviště by teď měla být úplně někde jinde. Pomyslel si Karsen. Měl pocit jakoby v mihotajícím se stínu mezi stromy zahlédl svit dravčích očí. Věděl, že když se mu podaří oheň do rána udržovat, tak se mu nic nestane. Nechtěl si ani domýšlet, co kdyby ho Gord neprobudil. „Zatracený vlci,“ ulevil si. Začal si potichu hvízdat, aby si dodal odvahy. Zády k ohni strávil zbytek noci mžouráním do stínů.

Karsen se ospale protáhl. Po noci, která se ho zuby nehty držela, se zpoza obzoru konečně vyloupl další krásný den. Gord poskakoval kolem a vypadal stejně bezstarostně jako vždycky. Jakoby neprobděl celou noc a nevyštěkal si své malé plíce na vlky. Karsen si opláchl obličej v jezírku, aby se probudil. Nepomohlo to. Nevyspalost se spojila s únavou z namáhavé cesty. Ztěžka se opřel o svou hůl a pomalu se začal loudat k městu. Zarostlá cesta se pomalu začala stávat schůdnější a i stromoví nad hlavou se rozevíralo. Za chvíli potkal prvního poutníka. Tvář měl skrytou v ošuntělé šedé kápi a napadával na pravou nohu. V chůzi si pomáhal křivým klackem. Karsen si ho nevšímal a pokračoval v cestě, když ho žebrák chytil za ruku. „Kch... Dej si pozor, vandráku....“ zachrchlal a Karsen jasně cítil hnilobný pach, vycházející z žebrákových úst. Pokračoval: „Tobě podobný znám. Všichni skončili stejně... jako já...“ Otočil se a bez dalšího vysvětlení odešel. Karsen se za ním dlouho díval. Co se to s lidmi děje? Nejdřív jeho přítel a teď tenhle tulák. Tohle byl vždycky slušný kraj, ale teď jakoby se všichni zbláznili a mluví o něčem strašném, o něčem neuchopitelném, co se schovává přesně ze hranicí našich smyslů. Karsen dobře věděl, že nic takového neexistuje. Horská božstva znal líp než mnoho jiných. Věděl, co se líbí Bohu hromů a proč se před Agvajem (bohem zvířat a lesů) mít na pozoru. Věděl, že v tohle všechno ty primitivní kmeny věří, ale on si už dávno dokázal, že kromě lidí není na světě nic inteligentního ani nadpřirozeného. Prostě nevěřil, že by na Zem najednou spadla inkarnace živoucí víry a začala rozsévat neštěstí mezi nevěřícími a vyzdvihovat do nebe své podřízené prosebníky. Nic takového se nikdy nestalo a nestane. Není tedy důvod myslet si, že teď to bude jinak, vždy je tu něco racionálního, čím lze vše vysvětlit.

*****

Kdyby měla ústa, tak by se usmála. Rozepnula se přes celou Zemi a obsáhla všechno na planetě. Řeky, zvířata, domy, lidi. Manipulovat s nimi bylo tak lehké. Nechala splynout své éterické tělo s každým lidským mozkem a sem tam něco přidala nebo ubrala. Už teď před sebou viděla, co to s lidmi dělá. Jejich neuspořádaný pohyb konečně dostal ten správný směr. Ach ano... Shromáždit. Tak je to správně.

*****

Skrz zpola zatlučená okna dopadaly na Karsena sluneční paprsky. Ošil sebou. Něco mu s příšernou vytrvalostí ducalo do nohy. Proč ho teď někdo budí? Zrovna, když si užívá, za dlouhou dobu první zasloužený odpočinek. Převalil se na bok a podrbal dorážejícího Gorda za ušima. Sedl si a protáhl si ruce a nohy. „Proč vlastně nevyrazit?“ Usmál se pro sebe: „A konečně, pes se potřebuje taky trochu proběhnout, aspoň se tady porozhlídnu.“ Opláchl se v lavoru, který mu sem někdo přinesl, zatímco spal. Promnul si oči a rozhlédl se po půdě. Včera si ani nestačil všimnout, že podél stěny je naskládaná hromada haraburdí. Stoupl si a se zájmem se začal prohrabovat starými krámy. Ve vrchní krabici bylo v podstatě jen rozbité nádobí a věci, o které nikdo neprojevil zájem, ale byly zase příliš cenné na to, aby se vyhodily. Dal ji pryč a podíval se do další. Bylo znát, že tohle harampádí tu už nějaký ten pátek leží. Pod zrezivělou pokličkou trouchnivělo jen trochu látky. Páchla tolik, že ji radši znovu ukryl. Odsunul i tuto bednu a zbyla už jen poslední. Navrchu byly staré, prohnilé kůže. S nechutí je nadzvedl. Pod nimi leželo bývalé lovecké vybavení. Torna, luk s přetrženou tětivou a konečně pochva s nožem, u kterého byla zlomená rukojeť. Opatrně vyndal tornu. Kůže se mu rozpadala v rukách. Jemně ji zkusil vyklepat. Vypadla z ní jen malá černá knížečka. Otevřel ji. Prach ze starého papíru zachytil průvan a roznesl ho po půdě. V knize však jeden list zbyl. Na rozdíl od ostatních byl zavoskovaný. Karsen si dal pozor, aby ho nepoškodil a s pečlivým úsilím ho položil na stůl. Stránka už byla hodně pomačkaná, ale přesto, i když stěží, se dala přečíst. Zastaralou řečí zde stálo: „Viz, co mi bylo přáno nalézti v rozvalinách pralesních. V tento list ukryl jsem slova do skály vytesaná. Slyš mluvy pradávné.“ Karsen si prohlédl zbytek papíru. Dál už byly jen nesmyslné znaky naskládané bez ladu a skladu. Navzájem se mezi sebou proplétaly a vytvářely tak složité vzorce. Skoro to vypadalo jako písmo. Neuvěřitelně složité a jemu neznámé. Uložil papír zpět do desek a dal si ho do tlumoku. Třeba tomu někdo bude rozumět. Naskládal krabice zpět, vyšel ven a zamkl za sebou.

Ulice byly o poznání prázdnější než včera. Dnes už by neměl být takový problém dostat se ke knížeti. Slunce už pěkně připalovalo, když vycházel na kopec, kde sídlila knížecí administrativa, spravující celý rozsáhlý kraj. Prošel kolem strážného, nastrojeného do brnění, složeného především z nenavazujících železných plátů a nepadnoucí přilbice. Hned za ním seděl na stoličce vrátný. „Co tady chceš?“ Vyštěkl nerudně na Karsena. Ten odvětil: „Kníže dal vyhlásit, že platí třicet zlatejch každýmu, kdo půjde někam do divočiny.“ Vrátný si ho dlouze prohlížel: „Dobře, můžeš dál. Za támhletěma dveřma,“ ukázal kamsi do šerého dvora „se dej doleva, pak vyjdi po schodech a budeš u Reda, to je knížecí zástupce přes tyhle věci. Tak padej, ať už tě tu nevidim. Mimochodem, pes musí zůstat venku,“ dokončil. Karsen přivázal Gorda k nedalekému plotu a láskyplně ho pohladil. Přešel dvorek a pokračoval, jak mu řekl vrátný. Vešel do budovy, dal se vlevo a vyšel po schodech. Otevřel se před ním výhled na chodbu s mnoha dveřmi. Na prvních byl štítek s nápisem 'Red Tris'. Zaklepal. „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Karsen pomalu otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Místnost byla až překvapivě přeplněná. U zdí byly přistaveny skříně, přetékající hustě popsanými papíry. Uprostřed seděl na židli obtloustlý, zpocený muž. Pleš z větší části zakrývala kudrnatá paruka. Mávl na Karsena, aby vešel. Pak se ho zeptal hlubokým hlasem: „Copak bys chtěl?“ Karsen, doufaje , že už to nikdy nebude muset vysvětlovat znovu, odpověděl: „Slyšel sem, že dáváte třicet zlatejch každýmu, kdo půjde prozkoumávat divočinu. Tak sem tady.“ Red ho přejel zkoumavým pohledem a po chvíli pokračoval: „Jo, to je fakt. Člověk by řek, že se o tenhle flek lidi přetrhnou, ale zatím tu máme,“ zalistoval v papírech. „No, s tebou to budou tři lidi. Tadyten Farka, ten je vyštudovanej. Prej je přes jazyky, ale rozhodně nevypadal na někoho, kdo by se vyznal v divočině. Zato ty...“ Mrkl na Karsona: „se určitě tam venku neztratíš. Podle oblečení bych soudil na nějakýho stopaře nebo možná lovce. Ty se jim určitě budeš hodit.“ Na chvíli se zastavil. „Málem bych zapomněl. Jak se menuješ chlapče?“ „Karsen, Morty Karsen.“ Tlouštík si jméno zapsal na papír. „Dobře, teď mi to podškrábni tady... a tady. Fajn.“ Sroloval papír a zastrčil ho do jedné ze spousty přihrádek. „Ještě je tu Sady. Víš, není to jeho jméno, ale prostě si tak nechává řikat. Kdo ví proč. He-he. Je to takovej divnej tichej týpek... No, co bych ti o tom vykládal. Vomrkneš si je sám. Zajdi za vrátným a ten už ti řekne, co a jak.“ „Sbohem,“ řekl Karsen. „Jo, jo sbohem.“ opakoval Red.

Karsen se zastavil na vrátnici. „Posílá mě Tris. Máš mi teď říct, kam se mnou,“ usmál se Karsen. Vrátný po něm jen rychle střelil pohledem a hned se zase podíval jinam. „Vidíš támhletu uličku? Jo... přesně tu, jak zahejbá za tenhle dům. No tak až dojdeš nakonec, tak tam sou takový menší dveře. Dřevěný, s klepadlem. Určitě si jich všimneš. Pak se tě už někdo ujme.“ Karsen kývl hlavou na srozuměnou. Došel k plotu a odvázal Gorda, který na něj čekal a netrpělivě přešlapoval z jedné packy na druhou. Pes se k němu začal lísat a ocasem vrtěl tak, až vířil prach v ulici. Jeden konec provazu si Karsen nechal pro jistotu v ruce, aby mu Gord neutekl a vydal se ztemnělou uličkou do zadních prostor domu. Stěny se kolem Karsena sevřely v těsném objetí. Zeshora na něj dopadalo jen málo slunečního svitu, ale přesto pokračoval dál. Místo mezi zdmi se stále zužovalo, až Karsen pár metrů před sebou spatřil dveře. Vrátný v této části domu pravděpodobně už dlouho nebyl. Klepadlo někam zmizelo a zůstala tu po něm jen o něco málo bledší skvrna, než byl zbytek dveří. Karsen chtěl vzít za kliku, ale dveře se náhle otevřely a proti němu vyrazil shrbený muž v šedém plášti. Vrazil do Karsena ramenem. Místo omluvy jen cosi zamumlal a pokračoval dál. Karsen se jen oklepal a vešel dovnitř. Vládlo tam ještě větší šero než venku. Mihotavé světlo lucerny na stole obtahovalo ostré obrysy skrovného nábytku. U stěny ležely dvě bedny, přes které někdo ledabyle naházel vlčí a medvědí kůže. Uprostřed místnosti stál stůl, který, když vešel Karsen do místnosti, zavrzal. Pak už zbývaly jen židle. A podivný muž, sedící na jedné z nich. Jeho oblečení vypadalo draze, ale ošoupaně. Jakoby měl hodně peněz, ale jakmile si něco jednou koupil, tak se o to už nestaral. Natržený límeček se dožadoval opravy, ale on si z toho zjevně nic nedělal. Nejzajímavější na něm ovšem byly oči. Karsen během svého život viděl jen několikrát oči tak vnímavé a lačnící po vědění. Nadšení vykouzlilo muži na tváři úsměv. „My se ještě neznáme, že?“ řekl. Karsen odpověděl: „No, já sem Karsen a ty musíš bejt Farka.“ Ten se usmál: „Těší mě, že tě mohu poznat. A jak ti mám říkat? Karsene?“ „Jo, jasně. Všichni mi tak řikaj. Jo a hele, ten, co do mě vrazil ve dveřích, to byl Sady, že jo?“ „Ach ten. Ano, musím se ti za něj omluvit, ale poslední dobou není ve své kůži. I když, kdo je? Ha ha,“ zasmál se nahlas. „Sedni si, prosím. Tady máš židli. Chtěl ses na něco zeptat, Karsene?“ Karsen si sedl na židli a položil tornu spolu s ostatním vybavením na zem. „Jo, jasně. Nevíš, kdy se vyráží do tý pustiny? A kam to vlastně vůbec pudem? Já o tom zatim nemam ani nejmenší tušení.“ „Inu, zrovna dnes ráno přišla od knížete zpráva, že nemá cenu čekat na další lidi, a že vyrážíme zítra ráno. Směr naší cesty zatím neupřesnil, ale jistě se to co nevidět dozvíme. Zajímalo by tě ještě něco?“ Karsen jen zavrtěl hlavou a protáhl se na židli. Konečně trochu oddechu. Celý den byl nabitý událostmi. Když ráno našel ten papír... Ten papír... „Farko?“ „Ano?“ „Tris řikal, že si prej přes cizí řeči. Moh by ses mi na něco mrknout?“ „To víš, že jo.“ Karsen opatrně vyndal list z desek, podal ho Farkovi a zeptal se: „Co tomu říkáš? Našel sem to... Eh... Zahrabaný v hromadě nějakýho starýho bordelu. Bylo to v tomhle notýsku.“ Ukázal na černé desky. Farka položil list na stůl a nadšeně si ho prohlížel. „Něco podobného jsem už viděl u bojovných národů, které přišly za severu. Znáš ty historky? To jsou ti, co jedli své nepřátele zaživa a přinášeli bohům krvavé lidské oběti.“ Když si všiml Karsenova nechápavého výrazu, tak vysvětlil: „No přece ti, jak si o nich lidé mysleli, že to jsou trpaslíci. Než se ukázalo, že to vlastně byli jen malí lidé. Vždycky mě zajímalo, proč se od nás tak odlišovali. Zatím jsem na žádné rozumné vysvětlení nepřišel, ale uvidíme. Rozhodně se na to podívám. Kdybys mě omluvil, vezmu si to vedle. Budu tam mít víc klidu. Zatím hodně zdaru, Karsene.“ „Jo, měj se.“ Zabručel Karsen. Tahle učená debata, vlastně spíš Farkův monolog, ho trochu zmohla. Vytvořil si na zemi provizorní lůžko z kůží a za chvíli už spokojeně spal.

*****

Shlížela na lidi ze zatlučených oken, dívala se z kaluží u cest, pozorovala je zevnitř jejich hlav a čekala. Měla přece spoustu času. Možná bude chvilku trvat, než to začne, ale pak budou všichni na Zemi přitahováni ke shromaždištím. Ach, jak už se těší, až bude moci konečně otestovat, nakolik jsou ti lidé jiní. Proč porušují řád a napodobují ji, strážkyni. Jedině ona by měla mít v tomto vesmíru právo na vlastní vůli. Kdysi ji nic jiného opravdu nemělo. Alespoň si toho nevšimla. A potom usnula. Zvláštní. Nikdy předtím se jí to nestalo. Teď opět procitla. Během jejího bezvědomí se vesmír téměř nezměnil. Zaniklo jen několik málo planet, dokonce ani žádná hvězda. Uvidíme, v co se nám živočichové za tu dobu vyvinuli.

*****

Karsen pomalu otevřel oči. Venku se už začalo rozednívat, ale uvnitř stále vládlo šero. Zívnul a rozhlédl se po pokoji. Vedle něj na podlaze ležel Gord, hlavu složenou na packách. Jakmile se ale Karsen pohnul, zvedl nejdříve jedno ucho a vzápětí byl na nohou. Přicupital ke Karsenovi, sedl si a upřel na něj své pronikavé hnědé oči. Ten se na něj podíval a hned si uvědomil, co po něm pes chce. Vždyť už mu víc jak den nedal jíst. Vytáhl z torny kus sušeného masa a podal ho psovi. Ten ho hltavě snědl. Karsen si všiml, že v rohu místnosti leží mísa zpola naplněná vodou. „Takže nezapomněli dát Gordovi napít,“ pomyslel si. Zvedl se a šel zaklepat na dveře, vedoucí do zadní místnosti. Nejdřív se ozvalo jen pár nárazů a pak už ze dveří vyšel rozespalý Farka. „Jo jasně. Já vím, za chvíli vyrážíme. Ty už jsi připravený, že se na mě tak dobýváš?“ Karsen se na něj úkosem podíval: „To ne, jen sem chtěl vědět, na kdy pro nás kníže plánuje odjezd.“ „Neboj, máme vyrážet těsně před polednem. Ale když už jsem vzhůru, půjdu se připravit. Neviděl jsi někde Sadyho? Včera večer někam odešel a ještě se nevrátil.“ Karsen zavrtěl hlavou a posadil se ke stolu. „Fajn, já tady na tebe počkám. Dej vědět, kdybys něco potřeboval.“

Asi za hodinu vyšel Farka z pokoje a dopínal si poslední popruhy baťohu. „Můžeme jít. Se Sadym jsme se domluvili, že když se něco stane, tak máme sraz v poledne na náměstí. Jdeme tedy tam.“ S Gordem v patách opustili šerý dům i temnou uličku, zahnuli a hlavní městskou ulicí pokračovali na náměstí. Posadili se k městské kašně a užívali si posledních chvil v civilizovaném světě. Karsen si na poslední chvíli vzpomněl, že nedoplnil zásoby a odběhl do uzenářství pro novou zásobu masa a k pekaři pro obilné placky. Než se vrátil, odbily už hodiny poledne. Sady nikde. „Nedá se nic dělat. Jestli do jedné nepřijde, budeme muset odejít bez něj,“ řekl Farka a vytáhl ze zadní kapsy baťohu voskovaný papír. „Málem bych zapomněl na tohle. Trochu jsem se na to přes noc mrknul a opravdu se mi v tom podařilo rozeznat určité souvislosti se severskými národy. Vidíš tady ty čárky?“ Přejel prstem po papíře. „To jsou speciální znaky, které se v žádných jiných jazycích nevyskytují. Neexistuje k nim žádná alternativa, proto je taky nedokážu přeložit, ale pokud bych měl hádat, co znamená zbytek, řekl bych, že to zní asi takhle:

Tam, kde je světlo, je i tma

zrozena na počátku světa

první

spí

Nevíš, co by to mohlo znamenat?“ Ani nepočkal na Karsenovu odpověď a pokračoval. „Já ne, ale až něco zjistíš, tak mi řekni. Tohle byla věc, kterou jsem vždycky chtěl studovat. Máš tedy docela štěstí, že jsi narazil zrovna na mě. Myslím, že by nebylo moc lidí, kteří by byli schopni dát tohle dohromady.“ Karsen se podíval na věžní hodiny a když zjistil, že ukazují přesně jednu hodinu, řekl: „Už je čas, ne? Deme?“ Farka odpověděl: „Máš pravdu, Sady už asi nepřijde. Vyrazíme bez něj.“

Opět na cestě. Tentokrát to však bylo jiné. Karsen cítil, že ve městě něco zapomněl. Ne, to ne. Věděl, že tam musí něco důležitého splnit. Jen... Nevěděl co. Na tom nezáleží. Prostě nemyslel na nic jiného, než na návrat. „Karsene? Vypadáš nějak zamyšleně. Stalo se něco?“ zeptal se Farka. „Ne, sem v pohodě. Jen, víš, nezapomněli sme tam něco? Jako, ve městě. Neměli bysme se vrátit pro Sadyho? Něco mi tu nesedí, Farko,“ řekl Karsen. „Ovšem že nemáme proč jít zpět. Všechno potřebné si neseme s sebou a Sady si může sám za to, že s námi není. Kdyby se dostavil včas, tak by nebyl problém. Víš, zdá se mi, jako by všichni kolem mě poslední dobou trpěli nějakou zvláštní chorobou. Nemocí z toho, že se někam nemohou dostat. To by nebylo tak neobvyklé, ale oni chtějí vždy někam jinam než na to místo, kde jsou. Teď, jak se dívám, to postihlo i tebe. Jediní dva, na kterých nic nepozoruji,“ usmál se, „jsem já a tvůj pes.“ Karsen se na něj podíval. „Dyť má vlastně pravdu,“ pomyslel si, „vždycky mi bylo fuk, jak dlouho sem v divočině a nikdy mi nevadilo spolíhat se jen na svý vlastní schopnosti, a už vůbec mi bylo jedno, po jakou dobu se nesetkám s žádným člověkem. Jenže teď se cítím čím dál tím hůř. Jako by mi někdo rval vnitřnosti zaživa a značil jimi zpáteční cestu. Tohle překonám. Přinejmenším kvůli sobě.“ Karsen zaťal zuby a pokračoval v chůzi. Farka si ho zvědavě prohlížel, ale nic neříkal. Pravděpodobně čekal, že se Karsen zhroutí. Kupodivu bolest začala pomalu odcházet. Tak plíživě, jak přišla, se i vytratila. Karsen si oddechl. Konečně se bude moci plně věnovat cestě. Prohlédl si nebe. Mraky žádné, jen v dálce pár načechraných obláčků. Dnes bude hezky. Vítr přinášel příjemnou vůni květin. Zaclonil si rukou oči proti slunci a vylezl na blízký pahorek. Ať Karsen pohlédl, kam pohlédl, až do nedohledna se táhl nekonečný pás lesů. Hvízdl. „Kam máme vůbec namířeno?“ zeptal se Farky. Ten se pousmál. „Kníže byl tak milostivý a neurčil nám přesnou cestu. Můžeme jít, kamkoli si jen budeme přát. Vyber si trasu a vydáme se po ní.“ Karsen se rozhlédl. Všude jen samá zeleň. Nic jiného. Napnul zrak a hledal něco, co by porušilo tu monotónnost. Náhle si všiml malého šedého flíčku těsně u horizontu. Ve skutečnosti se v dálce drobně rýsoval proti obloze a jen díky tomu byl vidět. Karsen natáhl ruku. „Půjdeme támhle,“ prohlásil.

Celý den šli a stále cítili, že se k cíli příliš nepřibližují. Proč by ale měli spěchat? Času mají dost. Nic důležitého se mezitím nemůže stát. Karsen vytáhl z torny křesadlo a s trochou roští rozdělal ohýnek. Podělil se s Gordem o kousek masa. Farka se znenadání na Karsena otočil a zeptal se ho: „Kde jsi vůbec přišel ke Gordovi?“ Nechal si od Karsena vypovědět celou historii. Proč přišel do města, jak 'našel' psa a co všechno se mu ještě stalo. Chvíli pak seděli potichu, až se Farka znovu otázal Karsena: „Nepřijde ti zvláštní, že zrovna ty jsi opustil svůj dosavadní život a přijal tuto práci? Vždyť jsme tu jen dva. A pro obyčejného člověka je ta práce přímo úžasná. Bez většího nebezpečí si zde může přijít na slušný peníz. A zatím jsme tu pouze my. Ty, kterého sem přivedla shoda okolností a já... Já jsem se přihlásil vlastně jen kvůli tomu, abych mohl poznat něco nového. A to se,“ kývl hlavou na Karsena, „opravdu stalo. Díky tobě jsem objevil dosud neznámé písmo.“ Oba se dívali do ohně. Potom se ozval Karsen: „Fakt si myslíš, že to je divný? To, že sem se sem přihlásil? Dyť mně to přišlo jako skvělá možnost.“ Farka jen mlčky přikývl. Po dvaceti minutách, kdy bylo slyšet jen praskání hořících větví a šumění stmívajícího se lesa, řekl Karsen: „Myslím, že bysme se měli vyspat. Zejtra bude náročnej den.“ „Dobře. Vyrážíme brzy ráno.“

Když se Karsen probudil, bylo už světlo. Hejno ptáků se vzneslo k obloze. Karsen šťouchl do Farky a probral ho. Nechali ohniště dýmat a pokračovali směrem k vytyčenému cíli. Gord za nimi šťastně pobíhal. K polednímu si dali lehký oběd a hned pokračovali dál. Najednou to Karsena znovu přepadlo. Každá částečka jeho těla se začala dožadovat návratu. Tentokrát to bylo jiné než dříve. Nepřicházelo to postupně, ale všechno na něj padlo najednou. Chytil se za hlavu a s výkřikem spadl na zem. Farka se nad něj sklonil se starostlivým výrazem: „Proboha, co se ti stalo?“ Když spatřil výraz v Karsenově tváři, tak pochopil. „Zase tě to táhne zpět, viď?“ zeptal se. Odpovědí mu jen utrpení, zračící se v Karsenově obličeji. „Dobře, chvilku tady počkáme a až ti bude lépe, půjdeme dál.“

*****

Byla šťastná. Téměř všichni již byli shromážděni. Brzy to začne. Nad pár lidmi nemá moc a dalších několik se jí srdnatě brání. Ale tenhle odpor co nevidět zlomí. Nejdřív zjistí, jak to, že vůbec vznikli a jací jsou. Potom už bude klid. Vše bude jasné a přímé. Nic se nebude lišit. Konečně budou věci na svém místě a ona bude vědět, že už se to nikdy nezmění.

*****

Karsen ztěžka oddechoval. Snažil se přemoci tu strašnou moc, která ho táhla zpět. Jakmile se snažil jít dopředu, celé jeho tělo protestovalo a naopak, když udělal krok zpět, projela jeho tělem silná vlna extáze. Popošel ještě kousek zpátky k městu. Nádhera. Farka ho chytl za ramena. Jeho dotek na Karsena zapůsobil jako elektrický šok. Od místa, kde se dotkly Farkovy prsty jeho kůže, se rozběhla bolest do celého těla. A spolu s bolestí i uvolnění. Karsen se pomalu zvedl na nohy. Otřeseně se podíval na Farku. „Co... to... bylo...?“ vydechl. „Mám dojem, že nás něco svolává. Jak jsem říkal dříve. Všichni vypadali, jakoby někam spěchali. Jakoby je něco vedlo na určité místo. A teď vidíš, že ani ty tomu nemůžeš odolat. Že prostě musíš jít zpět. Uvidíš, že pokud se tomu vzepřeš celou svou bytostí, tak to možná překonáš.“ Karsen přikývl, zaťal zuby a klopýtal lesem dál.

Pomalu se už stmívalo. Karsen se podíval dopředu. Asi tak kilometr před nimi vystupoval z lesní zeleně skalní masiv. Tvořily ho tři k sobě skloněné žulové monolity. „To jsme se sem táhli jen kvůli tomuhle?“ pomyslel si. Nedal však na sobě nic znát a ploužil se dál. Krok za krokem postupoval. Sice už nejhorší nápor bolestí polevil, ale pořád v něm rezonovaly ozvěny volání města a teď čím dál tím víc. „Teď... si... na chvíli... odpočinu...“ řekl si a padl do trávy. Farka si vedle něj klekl. Přiložil mu k ústům svůj měch s vodou a dal mu napít. Karsen hltavě vypil všechno, co tam ještě zbylo a těžce oddechujíc, klesl zpět na zem. „Dej mi chvilku a budu v pohodě,“ řekl.

*****

Tak, vše bylo konečně připraveno. Lidé byli na svých místech. Konečně dost blízko na to, aby mohla začít. Spustila se z nebe k zemi. Vylezla ze svých úkrytů, rameny obklopila všechny, kteří se shromáždili. A pomalu, aby nic nezkazila, začala působit na jejich smyslové receptory. Miliony lidí po celé planetě najednou pocítily úžasnou slast. Všichni padali v extázi na zem a sténali štěstím. Najednou se vše začalo měnit. Vjemy se střídaly jeden za druhým. Lehkost, vůně kopretin, bolest. Zajímavé. „Tak takhle reagují,“ pomyslela si. „Na základě vjemů si utvářejí úsudky toho, co se děje. Vypadá to, že už je pravděpodobně nebudu potřebovat.“

*****

Karsen se postavil. Najednou to přešlo. Vypadlo to, že ta věc, která se ho pokoušela přemoci, obrátila svou pozornost jinam a sledovala odlišné cíle. Cítil, jak se ho ještě dotýká to cizí vědomí, ale teď už ho nedrželo pevně ve své moci. Rychlým krokem pokračoval ke skále. Něco mu říkalo, že to je místo, kam se má dostat. Tušil, že se tam stane něco důležitého. Skály už se tyčily přímo před ním. Přišel k první a zůstal stát jako zasažený bleskem. Na její pravé straně byly vytesány symboly, symboly, které měl i teď s sebou v torně na kousku papíru. Jenže doteď nechápal, co ty znaky vlastně znamenají. Přišel až ke stěně a pomalu začal natahovat ruku. Jakoby se chtěl skály dotknout. Vtom mu Gord olízl nohu. V úleku sebou škubl a zavrávoral. Chtěl se opřít o skálu, ale promáchl jen do prázdna. Škobrtl. Pád. Země pod nohama se mu rozevřela. Zavřel oči. Svištící vzduch mu hučel v uších. Dopad. Ticho. Otevřel oči. Veškerá tíha z něho spadla. Cítil se jako znovuzrozený. Postavil se na nohy a otřepal se. Ze tmy se ženským hlasem ozvalo: „Následuj mě, prosím.“ Karsen se na nic neptal a šel za doznívající ozvěnou jejích slov. Dál tunelem. Do temnoty. Zvuk jeho kroků postupně slábl, až zanikl v tichu…

*****

„Teď už vím, co potřebuji,“ pomyslela si entita. „Ukončím to.“ Chtěla vyvolat v receptorech každého člověka takovou bolest, že by ihned nastala smrt. Ale... Něco jí v tom bránilo. Nemohla. Byla tažena pryč od země. Silou, které ani ona nemohla čelit. Vrátila se na místo, kde se před nedávnem probudila. A cítila. Ne... To není možné. Ztrácí vědo... mí...

*****

Farka pocítil, že ta cizí věc, která se mu snažila dostat do hlavy, náhle zmizela. Byla prostě pryč. Nahlédl do tmy za skálou. Monolity vlastně tvořily stěny strže, která se dole ztrácela ve tmě. Mezi nimi byla vždy asi dvoumetrová mezera. „Nemá cenu pátrat po Karsenovi. Ten je už jistě mrtvý,“ pomyslel si Farka. Šel opatrně kolem propasti. Otočil se ke druhému monolitu a všiml si, že i na něm jsou vyryté nějaké znaky. Přišel blíž. Stejné písmo jako prve. Teď už by to snad mohl vyluštit rychleji. Za deset minut mu už bylo jasné, co se tu vlastně stalo. Na druhé skále stálo:

Ty, jenž jsi obětí

věz, že tvá smrt nevyšla nadarmo

na další jedno sto let

Strážkyně Řádu držena bude pouty nevědomí

a nedostane se z tohoto vězení

dokud dalších sto let neuplyne

 EPILOG

Farka se rozhlédl a vzpomněl si na staré národy, které své mrtvé pohřbívaly do podobných hrobek. Zde však pravděpodobně měly monolity umocnit moc lidské oběti. Zamyslel se a pak si uvědomil, že neví, kde je Gord. „Pravděpodobně utekl, když Karsen spadl dolů,“ řekl si. Ani si nevšiml éterické postavy, ztrácející se ve větru. "Zase jsem musel všechno oddřít," postěžoval si usmívající se Bůh štěstí...