Na pokraji snu

Sedím na parapetu u okna ve svém pokoji a koukám se ven. Vločka padá po vločce a jen dopadne, tak zmizí, roztaje se na zemi a zbude pouze kapka vody. Přemýšlím o svém životě a snu, který se mi dnes v noci zdál. Nikdy jsem nebyl tak šokovaný snem, netušil jsem, že sen ve mě může vyvolat takové pocity, jako právě tento. Hned jak jsme večer v posteli zavřel oči, vstoupil jsem do neobyčejného světa snů a trval až do rána. Seděl jsem na parapetu u okna v mém pokoji a koukal se ven na náš dvorek před domem. Sluneční paprsky prosvítily záclony a každý kousek prachu ozářily. V tom se objevil venku na dvorku malý kluk. Měl na sobě záplatované kalhoty a roztrhané tričko a v ruce držel oranžový míč.  Koukal se na mě a já zas na něho. Koukali jsme na sebe a mlčeli. Jak tam stál a jeho stín dopadal až na okraj dvorku, snažil se něco říct, ale nerozuměl jsem mu. Zdálo se, že říká jedno slovo pořád dokola. Z jeho úst jsem odezíral a zjistil jsem, že volá o pomoc. Stále říkal „Pomoc !“. Říkal to pětkrát, desetkrát a pak znova a znova, nakonec se skrčil, zahodil svůj míč a pomalu se ztrácel ve svitu slunce až úplně zmizel. Od tě doby jsem tam seděl u okna a přemýšlel. Sám sebe jsem se ptal, kdo to mohl být a s čím potřeboval pomoc a nebyl to náhodou jenom pouhý sen, ale jak může být sen ve snu ?... Nedokázal jsem to pochopit.
V tom jsem uslyšel známou písničku od Boba Marleyho – No woman, no cry. Otevírám oči
a zjišťuji, že to byl pouze sen, nic víc. Vypnul jsem svůj rádio budík, vstal jsem a sednul si k oknu na parapet. Koukám se ven a vidím, jak vločka po vločce padá a jen dopadne zmizí. Roztaje se a zbude pouhá kapka vody. Přemýšlím o svém životě a o snu, který mě v noci navštívil. Dívám se na dvorek a vidím louži, do které stékají všechny vločky v její blízkosti. Jako lidé, kteří táhnou za jedno , jako všechny lístečky růže, tvořící jednu krásnou květinu. Nikde nikdo – jen kapky, jenž přežily z padajících vloček. Ptám se sám sebe- proč se mi ten sen zdál, je to poselství, pouhopouhá prosba o pomoc, nebo jen sen, který měl takovou sílu, že mě očaroval a vnořil  jsem se do něj a už nikdy nevyplul ? Možná . Otázky se ve mně jen hemžily a já nemohl najít správnou odpověď.
Po dlouhém a dlouhém vysedávání u okna z ničehož nic přestalo sněžit a objevilo se slunce. Hned odehnalo všechen zbylý sníh a vniknul i ke mně do okna, jak kapka vody do louže. Sluneční záření sílilo až zasáhlo i mé oči. Zavřel jsem je a těsně před zavřením jsem ho viděl. Zahlídl jsem toho malého kluka v roztrhaném triku. Hned jsem oči otevřel a pořád tam stál. Rozeběhnul jsem se ke dveřím, otevřel je a utíkal na dvorek. Doběhnul jsem tam a trnul. Přede mnou stojí naprosto ten samý kluk, na kterého jsem zíral ve snu. V ruce drží stále ten oranžový míč. Koukáme tam na sebe a jediné, co jsem dokázal říct bylo : „Sen ?“ . Kluk s míčem kývnul hlavou a zeptal se : „Co je to sen ? Jak víš , co je to sen a co život? Co když všechno , co se teď děje je sen a život na tebe teprve čeká ? Žijeme svůj sen a přitom nevíme jestli je to sen nebo život.“.