Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDémophobia - Mlýnek (recenze CD a křtu desky)
Autor
Petr Nechvátal
Démophobia: Mlýnek (Sisyfos records, 2007)
Recenze CD a křtu desky (Malý sál Měšťanské besedy v Plzni, 8.3. 2007, hosté - Deratizéři )
Dlouhých osm let museli příznivci dua Démophobia čekat na oficiální vydání třetího alba originálních folkařů, kterým v žilách koluje rocková krev. Původně sólový projekt kytaristy a zpěváka plzeňské Znouzectnosti Démy, který v roce 1995 nahrál s přáteli první album „Démophobia aneb Plzeňské pověsti, písně a jiné plísně jak je vyvedl Déma von Nouze za pomoci svých kumpánů“, se rozšířil na duo. K punkovému klaunovi Démovi se přidal hostující člen „Znouze“ Michal Röhrich, jinak působící v kapele Semtex, ve skupině Marie Rottrové a s řadou dalších muzikantů. A právě spojení bravurního kytaristy Michala se surrealistickým punkerem a bavičem Démou, s hravým až dětsky naivním pohledem na svět, se ukázalo být velice šťastným a příjemným osvěžením. A to jak pro celkové aranžmá písní, tak pro veřejné koncerty. V tomto duu už byla v roce 1999 nahrána druhá deska „Vycpávky“, kde sice ubylo zhudebněných pověstí, zato přibylo víc Démových surrealistických hříček a legrácek s lehce morbidním humorem.
Vzhledem k četnosti koncertů hlavní kapely obou protagonistů - Znouzectnosti, vystupovala Démophobia spíše sporadicky a přitom připravovala materiál na třetí desku. Stejně jako u Vycpávek se o CD s názvem „Mlýnek“ postaral kapelní kolega ze Znouze Golda. Ten desku nejen vydal ve svém vydavatelství Sisyfos records, ale opatřil ji také neotřelým obalem, kde na titulu z útrob španělské kytary vyhlíží poloviny tváří Démy a Michala. Fotky „Luka“ Dobrovského v bookletu i nezasvěcenému prozradí, že Démophobii jde především o to posluchače dobře bavit.
CD Mlýnek je milá a hravá deska. Déma mistrně žongluje se slovy a obrazy, Michal si zase s neuvěřitelnou lehkostí pohrává s nádhernými hudebními motivy. Jeho kytara zní jednou jakoby vytržená ze středověké slavnosti (Rytířská balada), podruhé jako z koncertní síně, kde se slyší jen klasická vážná hudba (Plzeň Město, Zádumčivý song). Nejen Michalova kytara, ale i jeho aranžmá písní dostaly větší prostor než na Vycpávkách a dodávají tak desce na barevnosti a kvalitě. Na „Mlýnku“ najdeme i jeho autorskou dětsky hravou písničku V cukrárně Pod žabkou a spoluautorství textu Rytířské balady.
Déma na „Mlýnku“ znovu dokazuje, že jeho síla tkví v umění napsat jednoduché, ale silné melodie. A když jsou ještě podpořeny dívčím sborem Jiřičky (Nešťastný zvonař, Zvony, Stodva metrů), tak se stávají rázem hitovkami s potenciálem zlidovět. V textech dokáže být Déma lehce filosofující (Klika od dveří), nostalgický (Josef lada), zamyšlený (Zádumčivý song), ale především velký patriot „svého“ města (Plzeňská, Plzeň město, Stodva metrů). Ve většině písní najdeme osobitý humor, jehož kořeny lze hledat mezi francouzskými surrealisty, u Monty Pythonů či Cimrmanů, ovšem vždy ve vlastním balení a pikantní šťávě. Písně Démophobie svou poetikou i melodičností mohou připomenout jiný skladatelský tandem, a sice Svěráka a Uhlíře a jejich písně v Hodinách zpěvu (Opálená písnička, V Cukrárně Pod žabkou, Nešťastný zvonař). Myslím si, že i písničky Démophobie na Mlýnku si mohou děti oblíbit a rády si je zpívat.
Démophobia na deskách je zábavná, krystalická, vybroušená a s řadou hostů hudebně duhová. Přesto si dovolím tvrdit, že Démophobii lze nejlépe poznat a vychutnat si všechny její podoby právě na koncertech. Bylo tomu tak i na křtu CD „Mlýnek“ v Měšťanské besedě v Plzni. V honosném, ale velmi příjemném prostředí se slavnostní náladou se na křest sjelo z celé republiky na dvě stě spřízněných duší a bavili se náramně. S Démophobií vystoupila většina hostů, kteří účinkují na novém CD, včetně dívčího sboru Jiřičky, bubeníka Katapultu Michala Šindeláře nebo dudačky Helenky ze strakonické skupiny MaMuMa. Černé paravany dotvářely klasické divadelní kulisy, jimiž na pódiu vévodil velký činel – á la tibetský gong, který se posléze rozezněl v titulní skladbě Mlýnek. Na večeru zazněly takřka všechny nově nahrané písně z CD. Mezi ně pak byly vkládány starší kusy z předchozích desek. Jako obvykle rozehrával Déma s Michalem slovní tenis, kde bývá Michal nahrávačem a Déma smečující glosátor. Oba koncert zpravidla koření méně či více uvěřitelnými historkami.
Déma o sobě ví, že není velký zpěvák, proto i jeho projev je velmi civilní. Na koncertech to je ovšem jiná. Jeho projev je až neumětelsky roztomilý, kterýžto dojem rád přihrává a přikrmuje osobitým klaunovstvím a nadsázkou. Diváci rádi přistupují na hru, kdy natvrdlého a nechápajícího Dému – „popletu“ vždy rád poučí světaznalý Michal, a naprosto je to odzbrojuje.
Pro samotný křest CD chtěl Michal použít vodu ze všech čtyřech plzeňských řek. Vyřešil to ale šalamounsky. Nabral vodu z bazénu na Slovanech a bylo.
Jako hosté vystoupila folková podoba slánské kapely Deratizéři, která se pro změnu zaměřila na zhudebňování pověstí ze Slaného a okolí. Hráli poprvé v nové sestavě, a možná i proto neslo jejich vystoupení známky nervozity a nejistoty, které i obecenstvo přijalo s rozpaky. Vedle uvolněné až kabaretní Démophobie, u níž se posluchači popadali za břicho, působili ten večer Deratizéři příliš seriózně až strnule.
Křest nové desky Démophobie se ale jinak vydařil a lidé odcházeli dobře naladění. A to dneska není málo.