Sen

Na tváři cítím závan svěžího vánku. Něco mě lechtá na šíji.

Otevírám oči. Ležím na louce porostlé jarním kvítím. Přesně takhle to vypadalo ve starých filmech, bleskne mi hlavou. Neuvědomuji si kde přesně jsem, ani kdo přesně jsem, ale je mi to nějak jedno. Je tady - ať již je to kdekoli - …ehm… spousta důležitějších věcí. Napravo ode mne je vodopád. Směrem od něj se ke mně něco přibližuje. Chvíli nic jasného nevidím, ale pak poznávám, že je to bílý kůň s jezdcem v sedle.

Netrvá dlouho a už rozpoznávám i podrobnosti: kůň neběží, nýbrž letí, neboť - jak záhy poznávám – není obyčejným koněm, nýbrž vznešeným zvířetem nazývaným pegas. Jezdec, tedy spíše jezdkyně, není také dozajista nikým obyčejným.

Kůň, tedy pegas, vzlétá do výše a během okamžiku stojí nad vodopádem. Dívka sesedá a já si ji teprve teď mohu pořádně prohlédnout. Má dlouhé bílé šaty volného střihu z nějakého lehkého materiálu, se kterým si pohrává svěží větřík. Dlouhé zlaté vlasy se trochu podobají těm Zlatovlásčiným. Dívka je krásná. Ano, Zlatovláska je také krásná, ale je to asi jako přirovnávat housenku k motýlovi. A Zlatovláska je ta housenka...

Náhle vidím, že dívka má křídla – překrásná motýlí křídla barvy tisíců duh. Vypadá přesně tak, jako Zvoněnka Zvonivá ze staré pohádky o Petru Panovi.

Víla…

Pegas se vzepíná na zadní a hlasitě řehtá, přitom se mu v hřívě leskne zlatý roh. Víla ho hladí po šíji a pegas se okamžitě uklidňuje. Hrabe předním kopytem a potichu ržá.

Víla si stoupá na okraj srázu k vodopádu. Ohlédne se na pegasa a pak skočí dolů.

Vodní hladina se prakticky ani nezčeří, když dívka dopadne do vody.

Chvíli je ticho, vodní hladina je zcela klidná a hladká jako zrcadlo. Pegas se ani nepohne.

Pak se víla v obrovské spršce vodní tříště vynoří z vody. Kapky vody stékají po jejím těle, ale její tvář je jiná, jaksi vznešenější, pleť bílá, jako čistě napadaný sníh. Vlasy změnily barvu ze zlaté na jasně zrzavou. A přes bílé šaty má naleštěný hrudní plát brnění. V ruce třímá meč. Pomalým krokem jde ke mně, ani nedutám. Zůstává stát kousek ode mě. Usmívá se, mhouří při tom jasně zelené oči a roztahuje krásná křídla (kterými by se mohla chlubit kdejaká holubice), a nechává z nich okapávat vodu.

Anděl…

Dívka se shýbá pro květinu. Drží v ruce bílou lilii. Pozvedá meč a na jeho čepeli se odráží paprsky poledního slunce. Co chce dělat? A co tady vlastně dělám já?

Meč začíná ztrácet svůj lesk a pomalu se na něm objevují skvrnky od něčeho tmavého, snad rzi, nebo… krve?! Z jejích křídel vypadávají pírka, jedno po druhém a tančí ve vánku, který se pozvolna mění ve vítr. Lilie uvadá, hnije; během jediného okamžiku jako by proběhly stovky hodin. Stříbrné brnění pomalu pokrývá vrstva rzi, až se rozpadne docela. Pod ním má kroužkovou košili pokrytou týmiž fleky jako čepel meče. Její vlasy náhle ztrácejí lesk, stávají se z nich špinavé spletence černé barvy, slepené čímsi, po čem ani nechci pátrat. Teď na mě hledí zářivě červenýma očima, které málem skrývá špinavá helmice. Před chvílí ještě sněhově bílá pleť má nyní barvu černého čaje a je špinavá od bláta a bůhví čeho ještě. V mírně arogantním úsměvu mi ukazuje dva lesklé špičáky.

Začínám mít strach. Celé mé nitro zaplavuje neuvěřitelně silný pocit děsu.

Bývalá víla - tedy teď již spíše démonka – roztahuje odporná blanitá křídla a vzlétá. Krouží nade mnou. Křičím, ale asi mě nikdo neslyší. Dívka se směje, ale zní to spíš jako skřípot nenamazaných pantů. Vzlétá ještě výš a pak se střemhlav řítí k zemi. Přímo na mě. Křičím, snažím se utéct, ale nejde to. Nohy mám jako z olova. Zavírám oči. Chci si chránit alespoň obličej, ale nejde to, nemůžu zvednout ruce. Cítím chladný dotyk oceli. Výkřik. Prudce otevírám oči.