... jen ne sebelítost

Rído se stalo...mám to nějak v sobě, ty vychytávky:-)

 Děkuji ti dobrá vílo! Vůbec jsem netušila. Opravuji

Dekuji za zastaveni... na pravopis mrknu :-)

je to zajímavý námět...i diskuse

slovo bizarní se myslím píše bez D

děkuji... nečekala jsem takovou odezvu a hloubku myšlení ... a znalostí... Takže jsem si vytiskla a vezmu si sebou... a reagovat mohu až tak za týden... právě odjíždím ... a těším se na čtení... Přeji opravdu dobrý den :-)

No ano, spoustu místa a času...ale na druhou stranu, zase tohle má doopravdy smysl, ne? Vír, který tě vtahuje, není přece nic jasného vnějšího. Jsme tak halabala seskládáni. Každý trochu jinak. Džungloidní genetika ti třeba určí, kolik se ti bude vylévat neurotransmiterů jen tak, mimo synapse, tedy nejspíš jak široce tě nějaká emoce zasáhne, jak bude ten vír silný a široký. Osobní historie ti v neuronové síti vyšlape asociativní cestičky, takže podle ní se ti budou při tom víru vyjevovat tvé paměťové obrazy, témata, která jsou pro tebe důležitá, motivace, kterými tak trochu jsi, tak budeš emoci vidět třeba jako různá nesplněná přání. Jasně že je člověku lépe, když nepociťuje zápornou emoci, vždyť tak je to v nás nastaveno, že bolest má být varování, aby se člověk snažil z takové situace dostat pryč. Ovšem zdá se mi, že to, co je v nás proti ostatní přírodě nové, je kognice, vyrostlá z empatie. A to nové má největší smysl rozvíjet. Takže ona je to tak trochu pro každého výzva - jak moc porozumím sám sobě? Můžu v sobě ponechat působit emoci jako jakousi sondu - a sledovat, co ta sonda ve mně pro mně osvětlí? Nebo je to tak, že sebelítostný smutek je jako říznutí do povrchu dobře fungujícího těla? Ránu je potřeba nechat zacelit a jít dál ve stejném těle? Vždyť emoce smutku, bolesti, je zcela jistě evolučně vyvinutý přesah emoce z téhle prvotní bolesti tělesné. Ale je naše mysl podobná našemu tělu? Má naše mysl být pořád stejná, máme se snažit vracet ji pokaždé do předchozí podoby, když ji něco naruší tak, že to v nás vyvolá emoci bolesti? Řekl bych, že se lze na mysl dívat jinak. Funguje tak trochu jako tělo hmyzu - je schopna zásadní transformace, podobně jako hmyz je schopen změnit se z housenky na motýla nebo z larvy na brouka. Třeba objevení se toho "já" v dětství je přesně takovou změnou - a pak jich může být ještě mnoho. Většina těch změn nějakým způsobem bolí. Právě proto, že opouštíme ten starý tvar, ve kterém jsme si už zvykli, který bereme jako dobrý - a jdeme do tvaru, který neznáme. Je možné, že silná emoce může být tedy pootevření brány k nějaké změně. Jasně, může to být i slepá ulička, nemusí se to povést - nakonec symbolické příběhy, které dnes známe ve formě Rusalky nebo Malé mořské víly, to ukazují - ztrátou čehosi zvykového krásného (v těch příbězích ztrátou hlasu) získáváme něco nového (existenci mezi lidmi) - jenže ta nová forma existence vůbec nemusí přinést něco extra krásného a může sakra bolet... Kdo ví, zda bude v novém kabátě jednodenní jepicí nebo dlouho žijícím potápníkem? Takže tak, abych skončil. Můžeme volit mezi sebelítostí jako (jen s bolestí průchodnou) bránou k jinému "sobě-více-rozumějícímu" já a mezi sebelítostí jako ránou, kterou to naše aktuální já bolavě krvácí, takže je nutné ránu sebelítosti obvázat a vyhýbat se jejímu namáhání, nechat ji zacelit. Těžko ovšem říci, zda to lze vzít jako osobní volbu, nebo zda člověk, když volí tu nebo onu cestu, vlastně "nemůže jinak". Do budoucnosti nikdo nevidí a nikdo neví, kým může být - nikdo neznáme hranice svých možností. Ale určitě je na nás, jak moc se vlastní volbou-růstem vytváříme a jak moc jen bez růstu utíkáme před bolestí zvnějšku. Tím, jak se ke svým zážitkům vracíš, ten deklarovaný útěk vlastně popíráš, zpochybňuješ. A proto pro mne mělo smysl tohle psát:-)

možná, tedy jistě, máš pravdu. Pravdu v této krátké větě. Ale ne v pojetí sebelítosti, poněvadž to je vír, do nějž padáš a táhne tě ke dnu. Líto ano, ale stav sebelítosti není okamžik... A tento stav není nic pozitivního... Asi se to nedá popsat... Anebo by to zabralo spoustu místa... a času...:-)

Když ti nebude líto sebe, nebude ti líto ani druhých :-)