Ve vězení

         Rytíř Marek seděl na tvrdé lavici v kobkách pro zajatce. Nijak se mu nezamlouvalo, že naproti v cele sídlil jeho bývalý velitel. Ten jakoby to tušil, promluvil: "Neboj, dostanu nás odsud." "Jak to chcete provést? Mají tu velmi pevné zdi a mříže jsou z oceli?" "Mám plán." V očích starce vyskočily ony záhadné plamínky značící šílenství. Rytíř začínal zcela vážně pochybovat o bezpečnosti  místa jeho stávajícího pobytu. Tento pocit notně zesílil ve chvíli, kdy starý alchimista naproti vytáhl ze záhybů svého pláště jakousi černou kouli. Nahoře z ní vykukoval nějaký provázek, možná knot nebo tak něco. Marek nebyl žádný zbabělec, ale tohle bylo pro jeho nervy příliš. Obvzlášť po fiasku se šipkometem: "STRÁŽÉ!!! Pusťte mě ven! Já chci na samotku!" "Co řveš?" ptal se ospalý strážný viditelně ještě nevyspalý po večerní pitce. "Má nějakou pekelnou věc!" Strážný se otočil a spatřil kmeta, jak se zuřivě snaží zapálit doutnák čouhající z černé koule. V očích mu plálo šílenství, usmíval se a tiše si broukal "Tam u nebeských bran" od nějakého lidového barda. Zděšeně ucouvl. Ozval se svist a jeho vědomí zaplavila milosrdná temnota.
         Marek rychle obíral omráčeného strážného o klíče od cel a uniformu. Rozhodně nechtěl čekat na to, až se jeho spoluvězni podaří zapálit tu prapodivnou šňůrku. Ještě zadoufal, že ten člověk, kterého vzal po hlavě kameninovou miskou, ve vlastním zájmu vydrží v bezvědomí dost dlouho. Už chtěl odejít převlečen za strážného, když stařík pronesl slova, při kterých mu tuhla krev v žilách: "Cha chá, konečně se povedlo. Klidně jdi, já se odsud dostanu sám!"