Inferno

Koně neklidně pofrkávali a paprsky pomalu zapadajícího slunce se mihotavě odrážely na hladině jezírka na jehož břehu oba stáli.

Slunce už zapadá, řekla mu. Nepoužívala slova. Téměř nikdy. Nemusela. Ne, když mluvila s ním. Brzy přijdou.

„Já vím,“ pokýval téměř smutně hlavou.

Nebuď smutný. Věděli jsme to, vzala ho za ruku. A on ji pevně stiskl.

Obloha byla rudá a zem popelavě šedá. Vlastně ne. Zem byla normální, jen přikrytá vrstvou popela, v níž oba koně neklidně hrabali. Oba jezdci věděli, že - mimo jiné – i ta vrstva popela je jejich nešťastným dílem za něž nyní budou muset pykat.

Jeho zrak se upřel k rozeklaným vrcholkům černých hor tam, kde se jejich hřebeny stýkaly s oblohou.

Tam odtud přijde zhouba. Armády Spravedlivých, pro které jsme my dva démoni. Temný pán a Královna posledních chvil… jak pošetilé! Kdysi, před dávnými časy, mě nazývali Mistrem a ji Paní lesa. A dnes… Kdyby jen ti hlupáci věděli, s čím si zahrávají! Kdyby nás bylo víc, jako kdysi… Ale ne. Zůstali jsme jen my dva. Poslední z Mocných. Poslední…

Jednou to přijít muselo. Sám jsi to říkal, však si vzpomeň…

„Já vím. Nemusíš mi to připomínat. A snad je to tak i dobře.“

Smutně se usmála. Dobře? I když… kdo ví.

„Já ne.“

Já vím. Náhle zavřela oči a lehce sebou trhla. Jemně vyprostila svou ruku z jeho a nastavila tvář proti větru. Vypletla si z vlasů ozdobnou sponu, aby to mohla lépe vnímat, a odhodila ji na zem. Zapadla do prachu a téměř nebyla vidět. Ale na tom už nezáleželo.

Už jdou. Podívej se k obzoru. Uvidíš mrak prachu.

„Kolik?“

Zakroutila hlavou (oči stále zavřené): Záleží na tom? Je jich příliš mnoho.

„Chápu. Naděje je příliš malá.“

Naděje není žádná, odpověděla chladně a prudce otevřela oči. Jak chceš bojovat?

„Bojovat? Myslíš, že to má cenu?“

Samozřejmě že nemá. Ale co chceš dělat? Jen tu tak stát a čekat až nás zabijí? Ne. Chci zemřít v boji.

„Dobře, půjdu s tebou.“

Jak chceš bojovat? opakovala svou otázku.

S významným gestem pohladil mahagonovou hůl přivázanou u sedla.

Elfka s úsměvem přikývla. Nezklamal…

Dotkla se perly ve tvaru slzy (jíž možná kdysi byla) a pak – opět se zavřenýma očima – učinila rukama několik rychlých pohybů. Několik desítek sáhů za nimi se objevila vlnící se iluze armády odporně vypadajících stvoření a hrad (majestátní kamenné sídlo magie, obklopené lávovým příkopem; věž jejíž výšku si nikdo ani nedokázal představit a do jejíhož maličkého půdorysu by se vešla celá království; knihovna obsahující tisíce svazků – vázaných v kůži, psaných na kůži a psaných krví; nádvoří zvyklé pít krev; podzemní jeskyně skrývající draka…) stojící za jejich zády se zastřel kouzlem neviditelnosti, takže jej mohli spatřit jen Mocní. A oni dva byli posledními Mocnými, tudíž jej nikdo neobjeví. Nikdo nezruší její kouzlo dokud nenajde Věk Nové Magie… Elfčina kouzla byla taková jako ona – věčná… Téměř…

Usmál se a odvázal hůl, očividně se chystaje k tomu samému. Ale ona jen lehce položila svou ruku na jeho předloktí.

Neplýtvej silami. Tohle stačí. A ještě něco – chci ti něco dát. Počkej. Sáhla si dozadu na šíji a rozepla řetízek na němž po celý svůj život nosila perlu. Pak mu ji vložila do dlaně.

„Počkej, ale to pak nebudeš moci používat…“

„Já vím. Ale nebudu ji potřebovat,“ její hlas zněl divně, nemelodicky. Bylo vidět, že ho dlouho neužívala.

„Ale jak…?“ nechápal.

Ale ona neodpověděla. Jen lehce pohladila čepel meče, který už staletí nosívala u pasu.

Přikývl. „Chápu.“

Zem už se otřásala v rytmu pochodu armád Spravedlivých.

„Nezbývá…,“ hlas se jí zadrhl. „Nezbývá již mnoho času.“ Objal ji a ona ho políbila na čelo.

Ještě chvíli tak setrvali a její němé slzy se mlčky vpíjeli do jeho těžkého černého pláště. On byl příliš hrdý na to, aby nechal uniknout byť jen jedinou slzu. On byl čaroděj. Čarodějové nikdy nepláčou. Téměř nikdy…

Pak se vymanila z jeho objetí a cípem svého temně zeleného pláště si osušila oči. Armáda byla příliš blízko. Chvíli tam tak stáli a čekali až se nepřátelé přiblíží.

„Sbohem, Lotosový květe,“ zašeptala.

„Sbohem, Růžičko,“ odpověděl.

Ona naposledy upřela pohled svých pomněnkových očí do jeho smaragdových, pak přitáhla koni uzdu – její bílá klisna na okamžik zatancovala na zadních – a tasila meč. Poslední paprsek Temného slunce se na kratičký okamžik odrazil na černé čepeli jejího elfského meče a ona se s výkřikem vrhla vstříc nepřátelům. Okamžik po ní to zopakovala i její fiktivní armáda.

Čaroděj si povzdychl a zvedl nad hlavu hůl. V duchu vyslovil jedno – poslední – krátké ochranné zaklínadlo a pobídl svého vraníka do trysku.

Zaslechl její bolestný výkřik a semknul pevně víčka. Nechtěl to vidět. Oči se mu zalily slzami a zlobou. Poslepu udeřil bleskem do nepřátelské armády a mlčky doufal, že ji nezasáhl. I když teď už by to bylo asi jedno.

Ochranná bariéra mu dovolila vytvořit ještě dvě tornáda, ale pak byla nepřáteli prolomena. Když otevřel oči, spatřil bojovníka oděného v světle modré brnění a lesklou čepel jeho meče. Byla od krve. Čí asi? blesklo mu hlavou těsně předtím, než v jeho čepeli ucítil poslední dotek tohoto světa.

Armáda Spravedlivých slavně zvítězila. Král, v jehož jménu hrdinně bojovala si podmanil území, které náleželo Mocným a z jeho obyvatel nadělal otroky. Otroci toto období nazvali Vládou Temného pána...