Radar

napiš, ale doufám, že to nejsou jen plané sliby

Olga jí taky střapatý knedlíky.

ná hahahaha šup :) tt

plejáda hvězd je solidní - je tu Riegel, Aldebaran, Sirius, Betelgueze .. ale hlavně, že tu není Albireo a Vegga .-)

celkem solidní plejáda hvězd, viď jiko :-)

ale čtenost mám výbornou, jen tak dál děcka! :-)

hodně tenké nudličky, zboro :-)

N: ale vývar s nudličkama by šel, ne?

Mnoho povyku........si myslíme. Jedna báseň vede až k hromadnému sežrání papouška?

c: a od té doby, co zhubnul haňba mluvit :-)

Tak si říkám, že zde kritiky předčily samotné "dílo" :-D

Zbora: Simtě, už jsi někdy obíral papoucha? To je samá noha, zobák, maso jak podevšev...jíst se to nedá :)

Nikoliv taoalita, lébrž TYRANIE !! A žádné vymazávání, to byste to vy parchanti měli moc jednoduché. Zřídím tu hladomornu, do které budu uvrhávat ty nicky, jenž se mi zprotiví (to jste skoro všichni) a též zřídím mučírnu, kde budu krutě mučit ty nicky, jenž mi budou odporovat (to je ten zbytek vás všech). Tak pravil papouch. Klaňte se mi, bando nehodná !!!!!!! :-)))))

S papouchem na hranici!!! (nebo alespoň na sporák)

JAKOBY TU NĚJAKÁ KRITIKA POŘÁD CHYBĚLA (ta musela stát prachů)

p: kokote, jak já tě můžu smazat (akorát ti možu, vypit pivo) :-)

Možná se tu cenzurují příspěvky s obsahem slova p-i-v-o? :)

Norsko!!! Mě taky někdo smazal!!! Žes to byl ty!!!

PAPOUCHU CO MĚ MAŽEŠ kde já (pro změnu zas) poslední kritika

No...v tom se Ti nedivim :o)

mně nedonutíš ... :-) ani se s nimi přít

Jak jsem si všiml, spouta lidí vůbec neví o co jde...a informace o kterých mluvíš (pocházející z TV) jsou spíše kusé. Tady nabízím hlubší rozbor, číst to nikoho nenutim...kromě Tebe!!! :o)

myslím, že informace mají své ... :-) to tě nenapadlo?

No, to mě právě zajímá, jestli je někdo ochoten věnovat čas tomu, aby si skrze fakta a argumenty utvořil kvalifikovanější názor, nebo jestli je to tak, jak očekávám, totiž že o tom nikdo nic neví, ale všichni si skálopevně stojí za svým :o)

kdo to má číst, milý zboro? myslíš, že to někoho zajímá? :-)

A sem to nakopíruju taky, hyn se ukáže koho to vážně zajímá. Aktuální vyjednávání mezi českou a americkou stranou o možnosti umístění některých částí protiraketového systému USA vyvolává celou řadu protichůdných reakcí. Na jedné straně stojí zastánci umístění základny, kteří argumentují zajištěním bezpečnosti ČR, strategickým partnerstvím s USA či morální odpovědností ČR podílet se na zajištění obrany spojenců garantujících naši bezpečnost. Odpůrci oproti tomu zdůrazňují bezpečnostní hrozby spojené s přítomností strategického vojenského cíle, srovnávají možnou přítomnost armády USA se sovětskou okupací ČSSR nebo poukazují na kriminální činy amerických vojáků, kteří v zahraničí nespadají pod právní řád hostitelského státu. Při pohledu na propast mezi pozicemi obou táborů se zdá, že hledání přijatelného řešení bude velmi obtížné. Jednou z možných cest může být maximální oproštění celé problematiky od ideologických či čistě demagogických argumentů, které se nacházejí na obou stranách. Především je třeba opakovaně zdůraznit některé technické charakteristiky projektu protiraketové obrany, které jsou v současnosti široce přístupné. Ochrana proti balistickým raketám (Ballistic missile defence, BMD), jejíž části (konkrétně radar) by mohly být umístěny na území ČR, je komplikovaný systém propojených senzorů a prostředků určených k ničení raket. Jedná se o systém, který je plánován jako globální, a hovořit v souvislosti s jednou z jeho mnoha částí o přímé ochraně ČR lze jen stěží. Komplexní obrana proti balistickým střelám má být rozdělena do několika vrstev, podle fáze letu, ve které má být raketa zasažena, a podle dosahu útočících raket. Radar, o jehož umístění v ČR se uvažuje, má poskytovat data především pro antirakety odpálené ze země, a to tak, aby mohly zasáhnout útočnou raketu v době, kdy se pohybuje mimo zemskou atmosféru (část systému označovaná jako Ground-based midcourse defence, GMD). V této fázi letu rakety lze určit místo jejího dopadu jen se značnou dávkou nepřesnosti a území chráněné protiraketovou obranou se počítá ve zcela jiných řádech než je rozloha tohoto státu. Lze tedy spíše říci, že protiraketová základna ve střední Evropě zvýší ochranu Severní Ameriky či Evropy a přijetím důležitého sledovacího senzoru na své území by ČR k tomuto úsilí významně přispěla. Úvahy o přímé obraně ČR jsou proto v případě GMD zavádějící. Je ale nepřesné spojovat pozemní tzv. X-band radar pouze s jednou částí protiraketového systému GMD. Protiraketová obrana je budována jako systém vzájemně propojených obranných prostředků, který prochází neustálou modernizací a tak je jej také nutné vnímat. Srdcem celého systému mají být komunikační a řídící centra, která budou schopna shromažďovat data ze všech dostupných senzorů a předávat je v reálném čase těm obranným jednotkám, které mají v dané situaci největší šanci na úspěšný zásah. Přesná data z X-band radaru mohou být stejně dobře využívána k navedení antirakety mimo atmosféru jako k navedení dalších prostředků protiraketové obrany. Uveďme příklad. Pokud by v budoucnu nastala situace, kdy by vážně hrozilo narušení vzdušného prostoru ČR, mohlo by v rámci NATO být rozhodnuto o rozmístění spojeneckých jednotek protivzdušné obrany na našem území. Zmíněný systém (např. PATRIOT) by prostřednictvím komunikačního centra mohl přijímat data z X-band radaru a využívat je k navedení vlastních střel. V takovémto případě by bylo skutečně možné hovořit o využití radaru na území ČR ke skutečné ochraně našeho vzdušného prostoru. Zdůrazněme ale, že účinné propojení a spolupráce všech částí systému je hudbou budoucnosti a dosažení operační připravenosti bude dosaženo v horizontu příštího desetiletí. Přítomnost vojenského zařízení strategického významu právě v ČR sebou přinese nezpochybnitelná bezpečnostní rizika pro tento stát. Pro Českou republiku, která již hostí Rádio Svobodná Evropa, bude přítomnost dalšího důležitého cíle znamenat zvýšení rizika útoku na její území. Státy, proti jejichž záměrům má být protiraketová obrana zaměřena, jsou ze strany USA specifikovány jen velice opatrně, nicméně je jasné, že budovaným protiraketovým zařízením bude věnovat pozornost každý potenciální nebo reálný konkurent hegemonického postavení USA. Zde se může jednat o široké spektrum protivníků, od států, které jsou možnými protivníky USA ve válečném konfliktu, přes státy sponzorované militantní organizace, až po nezávislé teroristické buňky. Všichni možní soupeři USA budou jistě při svém strategickém plánování věnovat patřičnou pozornost nejdůležitějším částem protiraketové obrany. Jelikož možnost využití X-band radaru k ochraně území ČR je značně hypotetická, rizika plynoucí z přítomnosti tohoto cíle na našem území jsou mnohem hmatatelnější a konečný efekt pro bezpečnost ČR tak bude záporný. Proč nebýt černým pasažérem? Naznačené okolnosti připomínají z ekonomie známou teorii černého pasažéra. Jedná se o situaci, kdy zisky z určité činnosti není možné omezit pouze na skupinu participujících, ale mohou z nich těžit i ostatní aktéři bez vlastního přičinění. Pokud bude v Evropě postavena fungující protiraketová obrana, ocitnou se pod jejím krytím všichni bez ohledu na to, kdo ponese náklady. Kromě nákladů finančních zde existují náklady v podobě zvýšených bezpečnostních rizik pro státy, na jejichž území budou části protiraketového systému umístěny. Nabízí se tedy otázka, proč nebýt černým pasažérem? Nebylo by tedy logické přenechat nepříjemná bezpečnostní rizika někomu jinému a užívat pouze výhod protiraketové ochrany? Připomeňme, že USA vedou vyjednávání na bilaterálním základě, mimo struktury NATO, a naše zapojení do systému tak nelze zdůvodňovat závazky v rámci aliance. Možný útok na státy NATO prostřednictvím balistických raket je sice teoreticky představitelný, avšak státy NATO stále disponují největším arzenálem strategických zbraní na světě a je jasné, že případný útočník by byl záhy po útoku vystaven zničujícímu odvetnému údaru. Pokud byla účinnost zbraní hromadného ničení dostatečným důvodem k odstrašení prvního úderu i v nejvypjatějších chvílích studené války, proč by tomu mělo být v budoucnu jinak? S nadsázkou řečeno: když dokázaly jaderné zbraně odradit od útoku Stalina, proč ne kohokoli jiného? Nad těmito a podobnými otázkami pochopitelně probíhá od skončení studené války intenzivní teoretická diskuse, která nedošla k jasným závěrům. Je jasné, že strategické odstrašení nefunguje proti odhodlaným teroristickým skupinám, avšak pokud se tyto skupiny rozhodnou k útoku zbraněmi hromadného ničení, nepoužijí balistické rakety jako nosiče. Není nutné zdůrazňovat, že proti teroristické formě útoku nás protiraketová obrana ochránit nedokáže. Konstrukce balistických raket, arzenály jaderných zbraní a výstavba obranných systémů zůstávají především politickým nástrojem spíše než vojenským. Ničivé účinky jaderných zbraní a hrozba možné odvety jsou natolik odstrašující, že dokáží úspěšně odradit vlastníky takovýchto zbraní od překročení Rubikonu ve formě jejich bojového nasazení. Technické plány užití takovýchto zbraní zůstávají především teorií a jejich reálné efekty jsou politického charakteru. Efektivní protiraketová obrana proto znamená v první řadě významný trumf pro USA při vyjednávání se státy usilujícími o získání jaderných zbraní a výstavbu jejich nosičů. Je jasné, že jaderné odzbrojení je v zájmu všech, avšak právě kvůli širokém záběru takovéhoto zájmu jsou konkrétní zisky pro bezpečnost ČR obtížně vyčíslitelné a snadno zpochybnitelné. Národní zájmy na prvním místě Diskuse nad zvýšení či snížením bezpečnosti ČR zůstávají do značné míry teoretické a neplodné. Mnohem konstruktivnější by bylo využít negativních argumentů, jakými jsou zmíněná bezpečnostní rizika či postoje veřejnosti při vyjednáváních s USA o možných kompenzacích. Zjednodušeně řečeno, pokud bude Česká republika ochotna nést rizika za zajištění bezpečnosti USA a Evropy nad rámec smluvních závazků z NATO, musí se jí za to dostat patřičné odměny. Můžeme si představit řadu oprávněných požadavků, které by vyjednavači mohli vznést. Např. dodání moderních systémů protivzdušné ochrany pro zajištění obrany vzdušného prostoru ČR (a protiraketové obrany v konečné fázi letu), které si Armáda ČR v současné době nemůže dovolit. Bylo by na místě jednat o co nejširším zapojení českých firem nejen do projektu protiraketové obrany, kde je jejich možný přínos diskutabilní, ale i do dalších zbrojních projektů (např. zajištění exportu radiolokátoru Věra). Vedle bezpečnostních rizik není jistě možné zapomínat na veřejné mínění, ať již odborné vyjednávání bude probíhat pod jakoukoli politickou reprezentací. Není sice příliš pravděpodobné, že by výstavba protiraketové základny vyvolala masivní protesty veřejnosti či podstatněji změnila volební chování občanů. Žádná demokratická vláda si však nemůže dovolit zcela ignorovat negativní postoje veřejnosti. Bude proto potřebovat viditelný přínos základny USA pro ČR, např. v podobě významné průmyslové investice, který bude možné veřejně prezentovat na obhajobu vlastního postupu. Rozsáhlá podpora pro kraj, kde by se základna nacházela, by měla být samozřejmostí. Lze se oprávněně domnívat, že umístění části protiraketového systému na území Česka je pro ČR nevýhodné a je proto namístě hlasitě žádat dostatečné kompenzace. Od toho by nás nemělo odrazovat ani blízké spojenectví s USA. Při podrobnějším pohledu na průběh např. společných zbrojních projektů USA a Velké Británie zjistíme, že podobný postoj není ani mezi nejbližšími spojenci nic výjimečného. Finanční prostředky, které by na výstavbu základny měly být schváleny Kongresem USA, sice nabízejí dostatečný prostor pro jednání, ale pokud se nepodaří dohodnout podmínky, které by odškodnily ČR za rizika plynoucí z celého projektu, je zcela legitimní návrhy USA odmítnout. Karel ZETOCHA Autor je interním doktorandem na katedře politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně V souvislosti s uvažovaným rozmístěním částí systému protiraketové obrany USA v České republice a v Polsku jsme požádali o rozhovor náčelníka generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace, armádního generála J. N. Balujevského. Napjatou rovnováhu mezi velmocemi z dob studené války vystřídala daleko složitější bezpečnostní situace. Do tohoto kontextu zapadají i plány na vybudování strategického systému protiraketové obrany USA. Rusko není bezvýznamným partnerem v dnešním mnohostranném bezpečnostním dialogu a je dobré znát jeho názor. Stejně tak nás zajímalo, jaký je oficiální postoj Ruska k hrozbám, které jsme si v současnosti již zvykli vnímat jako globální. Jaký je podle Vašeho názoru záměr vybudování systému protiraketové obrany USA v Evropě a jaká bude efektivita tohoto systému? Při posuzování záměru rozmístit v Evropě základnu globální protiraketové obrany USA je nutné vzít do úvahy okolnost, že systémy PRO nejsou čistě obranným typem zbraně. Přes to, že jsou označovány jako „obranné“, mají tyto systémy podstatný vliv na strategickou rovnováhu jak na regionální úrovni, tak v globálním měřítku. Pochopení „dvojího určení“ systémů PRO vedlo v době vrcholící studené války k uzavření Smlouvy o protiraketové obraně mezi SSSR a USA (Smlouva ABM, podepsaná v roce 1972, jejíž platnost skončila v roce 2002 poté, co ji Spojené státy jednostranně vypověděly - pozn. red.). Tato smlouva byla po řadu let podle všeobecného mínění úhelným kamenem strategické stability, který omezoval závody ve zbrojení v oblasti raketových systémů. Nyní se situace ve světě podstatně změnila. Pravděpodobnost použití jaderných raket v masovém měřítku je malá. Vztahy mezi státy se začínají budovat na základě dialogu a respektu k zájmům partnerů. A na pozadí tohoto celkově pozitivního vývoje Spojené státy vyvíjejí snahy o rozmístění další základny globálního systému protiraketové obrany v Evropě. V nových podmínkách zůstalo faktické určení strategického systému protiraketové obrany nezměněno: jde o další pokus změnit rovnováhu sil, znehodnotit jaderný potenciál „pravděpodobného protivníka“. Možnost využití systému PRO k eliminaci hrozby terorismu je diskutabilní. Z pohledu vojenských představitelů USA zapadá umístění základny PRO mimo vlastní území do rámce „strategie globální nadvlády“, kterou uskutečňují Spojené státy. Toto rozmístění potenciálně umožňuje prodloužit čas potřebný pro analýzu situace a přijetí rozhodnutí o odvetných opatřeních, vytváří podmínky pro organizaci zachycení raket útočících na území Spojených států v maximální vzdálenosti od něj. Možnosti základny PRO bude dále možno neustále rozšiřovat, například cestou rozmístění dalších antiraket, modernizace informačních prostředků a jejich softwaru. Nikoliv bezvýznamná je i skutečnost, že střepiny jak ze sestřelených (nebo pouze poškozených) balistických raket, tak z antiraket dopadnou mimo území USA. Nevylučujeme také možnost využití odpalovacích šachet antiraket PRO k rozmístění útočných balistických raket. Spolu s řešením vojenských úkolů může být dosaženo i vojensko-politických cílů. Například poprvé budou v Evropě rozmístěny strategické objekty, které budou mít status exteritoriality. To v podstatě znamená, že patnáct let po skončení studené války se Evropa nedokáže obejít bez intenzívní americké péče, bez rozšiřování americké vojenské přítomnosti, kvůli které jsou evropské státy připraveny obětovat část své suverenity. To, že se v Evropě objeví objekty americké PRO, bude další demonstrací nových možností USA při dosahování vlastních cílů bez toho, aby bylo přijato konsolidované rozhodnutí NATO, na základě bilaterálních dohod. Zároveň s tím bude spojencům nabídnuta „propracovaná“ architektura protiraketové obrany v Evropě, do které by mohly jakožto funkční doplněk být integrovány „skromné“ prostředky protivzdušné a protiraketové obrany NATO. Tímto způsobem budou ukončeny diskuse s těmi partnery, kteří mají „jiný názor“. Pokud jde o efektivnost tohoto systému, je zatím předčasné vyslovovat jakákoliv hodnocení. To, o čem nepochybujeme, je skutečnost, že možnostem zajištění protiraketové obrany spojenců bude věnována široká reklamní kampaň. Nicméně zatím půjde pouze o deklaraci, neboť vzhledem k vysokému riziku spojenému s použitím a vyzkoušením systému PRO nebude možné provést vyhodnocení bojových možností základny přímo na místě. Na potvrzení účinnosti systému mohou být prezentovány výsledky počítačové simulace, podporující ty či ony závěry. Vzhledem k velkému množství faktorů, které mají vliv na efektivitu systému PRO, mohou reálné zhodnocení jejích možností provést pouze kvalifikovaní odborníci disponující speciálními znalostmi. O negativních důsledcích spojených s umístěním takovéhoto objektu toho mnoho řečeno nebude. Jak Ruská federace vnímá plány NATO na vybudování vlastního systému PRO? Je nám známo, že v roce 2005 se NATO začalo zabývat koncepcí vybudování systému PRO v Evropě. Jak nás kolegové z NATO informovali, v rámci tohoto programu se vyhodnocují možnosti, jak pro účely PRO využít různých prostředků protivzdušné a protiraketové obrany, které již existují v zemích NATO nebo mají být rozpracovány v dohledné době. Tuto práci vnímáme celkem vzato kladně. Navíc v rámci spolupráce Rusko-NATO, jejíž základní směry byly definovány v roce 2002 v Římě, spolupracujeme s Aliancí i v oblasti nestrategické PRO. Hlavní cíl, který si klademe při realizaci této spolupráce, je nedopustit nové rozdělení Evropy na základě kritéria účasti v práci na protiraketové obraně. Pokud jde o naši spolupráci s NATO, máme již určité výsledky. Například odborníci připravili společné hodnocení raketových hrozeb, které se potenciálně mohou týkat evropských států a Ruska. Při formulování celkového hodnocení se analyzovaly vojenské, technické a politické podmínky, za nichž by mohla vzniknout situace, která by provokovala raketové údery proti území evropských států. Odborníci dospěli k jednoznačnému závěru: dnes můžeme hovořit o protiraketové obraně bojiště, která může vyžadovat vytvoření jednotek taktické PRO. Tyto jednotky by v případě nutnosti mohly být operativně rozvinuty v libovolném regionu k obraně vojenských a administrativních objektů před balistickými raketami s dosahem 3000-4000 km. Jak ruští specialisté, tak odborníci z NATO tedy potvrdili, že není nutné budovat „širokospektrální“ protiraketovou obranu. Na tomto základě byl zformován a realizuje se program zkoumání možností společného využití prostředků PVO-PRO jak ruské výroby, tak ze zemí NATO. Již existují některé zajímavé výsledky, které mohou být využity v budoucnu. Naši spolupráci s NATO spojujeme s realizací plánů integrace aliančního systému PRO s evropským segmentem strategické protiraketové obrany USA. Skutečnost, že se takové plány rozpracovávají, vyplývá z vyjádření některých představitelů NATO. Například zástupce generálního tajemníka NATO M. Billingslea, který měl ještě před nedávnem na starost spolupráci Ruska a NATO v protiraketové oblasti, v jednom ze svých rozhovorů prohlásil, že protiraketová obrana NATO nemá perspektivu bez spojení s globální protiraketovou obranou USA. Můžeme se ptát, jakým způsobem se ve stanovisku zástupce generálního tajemníka NATO odrazily závěry o efektivnosti uskupení PRO, ke kterým společně dospěli experti NATO a Ruska. Jestliže společně dosažené výsledky končí „v koši“, pak bychom se měli zamyslet nad tím, nakolik je účelné mrhat prostředky na takto zbytečnou práci. Američané hovoří o čistě obranném určení svého systému PRO. Souhlasíte s tímto tvrzením nebo považujete takovýto systém za potenciální hrozbu pro Rusko? Jak jsem již konstatoval, hovořit o hodnocení reálných možností protiraketové obrany USA v Evropě je zatím předčasné. Nicméně pokud vezmeme v úvahu plány na rozmístění součástí americké PRO v blízkosti ruských hranic (raketová základna v Polsku a systém radiolokačního a informačního zabezpečení v České republice) a jestliže známe předpokládané technické parametry informačních a palebných prostředků, můžeme s dostatečnou jistotou konstatovat, že nehledě na veškerá prohlášení o tom, že tyto prostředky nejsou namířeny proti Rusku, budou mít schopnost případně ovlivnit ruský potenciál odrazování (překládá se také jako odstrašování, angl. deterrent capacity - pozn. red). Takovéto kroky se přitom podnikají v době, kdy Rusko plní své závazky v oblasti jaderného odzbrojování, které předpokládají podstatné snížení počtu nosičů a jaderných hlavic. Proto je tvrzení o omezených možnostech základny PRO, nesrovnatelných s ruským potenciálem sil odrazování, v lepším případě zbožným přáním. Při hodnocení potenciálních možností základny PRO USA v Evropě chápeme, že konfigurace, o níž se hovoří, není konečná a může se rozšiřovat. Koncepce budování PRO v USA má „otevřený“ charakter a neustále se dopracovává s ohledem na výsledky zkoušek. Zatím probíhá testování součástí, optimalizují se složení a možnosti jednotlivých subsystémů. Dolaďují se algoritmy bojového řízení. Podle výsledků zkoušek mohou být jednotlivé součásti posíleny a tyto výsledky budou bezpochyby zohledněny i u evropské základny. Základna PRO ve východní Evropě bude také vyžadovat odpovídající informační zabezpečení. Proto se budou dále hledat místa pro dislokaci dalších radiolokačních systémů vyhledávání a sledování cílů. Nelze vyloučit, že budou shledány důvody pro to, aby tato nová místa byla „nalezena“ ještě blíže k ruským hranicím. Naše znepokojení vyvolávají i možné následky zasažení balistických raket v blízkosti našich hranic nebo dokonce nad našim územím. Takovéto situace jsou velmi pravděpodobné, neboť zničit balistickou raketu vyzbrojenou jadernou hlavicí nebo jiným prostředkem hromadného ničení bez následků v atmosféře či na zemském povrchu je prakticky nemožné. Evropané možná nemají námitky proti tomu, že na jejich území bude v zájmu obrany jejich „vzdáleného spojence“ dopadat to, co vznikne v důsledku zničení raket. V Rusku však vzniká otázka, proč by naši občané měli být rukojmími situace, kdy rozhodnutí vedoucí k vyprovokování konfliktu činí někdo jiný než my a jeho následky padají na naše hlavy. V případě, že bude přijato rozhodnutí o rozmístění prvků PRO USA v Evropě (Polsko, Česká republika), jaká odvetná opatření bude možné očekávat ze strany Ruska? Samozřejmě nemůžeme pasivně přihlížet tomu, jak se v blízkosti našich hranic budují vojenské objekty, které mohou ohrozit strategickou stabilitu a bezpečnost Ruské federace. Studujeme různé možnosti vývoje událostí, propracováváme možné varianty reagování, včetně opatření politického a vojenského charakteru – i těch, která směřují ke zvyšování schopností našich raketových sil překonávat protiraketovou obranu. Do výzbroje ruských raketových vojsk strategického určení jsou například již zařazovány nové raketové systémy Topol-M (viz ATM 1/2007 – pozn. red.), které mají vysoký potenciál překonávání PRO. Již jsem se zmiňoval o naší spolupráci s NATO v oblasti PRO. Po řadu let byl tento projekt poměrně úspěšný a vzájemně výhodný, dokazoval novou úroveň transparentnosti a důvěry mezi Ruskem a Aliancí. Bohužel, Polsko a Česká republika, které v honbě za iluzorními „výhodami“ usilují o rozmístění prvků protiraketové obrany USA na svém území, se stávají generátory rozbíjení procesu utváření nových vztahů. Jestliže hovoříme o důsledcích rozmísťování prostředků protiraketové obrany USA v Evropě, musíme mít na paměti, že tento proces bedlivě sleduje nejen Rusko, ale i další členové mezinárodního společenství. Obecná představa, že rozmístění prvků globálního systému PRO USA v Evropě přispěje k tomu, že se některé země vzdají svých raketových programů, je podle mého názoru neopodstatněná. Pro příklad mohu uvést již zmíněnou Smlouvu ABM, která omezovala rozmisťování systémů protiraketové obrany z toho důvodu, aby se nevyvolávaly závody v raketovém zbrojení mezi SSSR a USA. Dnes se na to zapomíná. Princip odrazování funguje i v současných podmínkách. Rozmísťování protiraketových systémů se stane pobídkou ke zdokonalování raketových zbraňových systémů ve světě, vylepšování jejich možností působit neodvratné škody v podmínkách soubojů s protiraketovými systémy. Naše znepokojení vyvolává i ta skutečnost, že ačkoliv sami nejsme iniciátory závodů v raketovém zbrojení, mohou se odehrávat v blízkosti našich hranic, což bude i nás nutit k adekvátní reakci. Nemohu také nezmínit možný růst teroristických aktivit u raketových základen v Evropě. Důvodem, proč se infrastruktura základen může stát přitažlivým cílem pro různé provokace, je předpokládaný široký společenský ohlas případného teroristického útoku. V průběhu rozhovorů o rozmístění prvků PRO USA v České republice Američané tvrdí, že systém je namířen výhradně proti potenciální hrozbě tzv. problémových států. Prohlašují, že zároveň se tento „ochranný deštník“ otevře i nad Českou republikou a dalšími evropskými spojenci. Považujete to za technologicky možné? Jakýkoliv zbrojní systém, který stát rozmísťuje mimo své svrchované území, je tím spíše orientován na obranu jeho národních zájmů. Obrana spojenců bude až druhořadá - zvláště v případě, jestliže se spojenci nepodílejí na řízení systému. Pokud to budeme aplikovat na základny protiraketové obrany USA v Evropě, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jejich hlavním úkolem bude odvrátit či minimalizovat následky raketového útoku na objekty v USA. Vzhledem k vysoké ceně antiraket a jejich omezenému počtu budou tyto cenné zdroje v první řadě využívány ke zničení raket útočících na území Spojených států. Z technologického hlediska jsou antirakety odpalované z podzemních sil koncipovány jako prostředek boje proti strategickým balistickým raketám a proto nemusí být vždy účinné proti raketám krátkého a středního dosahu, které se dnes ve světě šíří. Takovéto určení antiraket odpalovaných z podzemních sil posiluje naše obavy v souvislosti s rozmísťováním systému PRO USA v Evropě vzhledem k tomu, že strategické balistické rakety se nacházejí v arzenálech pouze tří evropských zemí – Velké Británie, Francie a Ruska. Technologická proveditelnost protiraketového „deštníku“ nad Evropou a zejména Českou republikou – to je předmět pro podrobné zkoumání odborníky. Z vojenského hlediska je samozřejmě možné položit iniciátorům tohoto projektu řadu otázek. Například jak a kdo bude rozhodovat o otázkách stanovení priorit při ochraně objektů? Bude část antiraket rezervována pro obranu území USA nebo například pro objekty na území České republiky? Co bude s neutrálními evropskými státy nebo se státy, jež nejsou členy NATO, které se, podobně jako Rusko, mohou ocitnout v oblasti spadu úlomků antiraket a zbytků bojových hlavic útočících balistických raket? Odpovědi na tyto a další otázky se dotýkají všech obyvatel Evropy. Chtěl bych upozornit také na nekorektnost termínu, který se používá k definování toho, proti komu je systém PRO určen. Mám teď na mysli termín „problémové státy“. Seznam „problémových států“ („rogue states“) byl vytvořen ve Spojených státech na základě volně formulovaných a ne zcela jasných kriterií. Takovýto přístup se zdá být dosti nebezpečný, neboť ani jeden stát na světě si nemůže být jist, že se jednoho krásného dne na tomto seznamu neocitne. A jakmile se někdo na tuto „černou listinu“ dostane, je „uzákoněno“ i namíření PRO proti němu. Jaké jsou z vašeho pohledu současné nejzávažnější hrozby pro bezpečnost Ruské federace? Celé spektrum vojenských hrozeb, s nimiž se Rusko může střetnout v nejbližší, střednědobé i dlouhodobé perspektivě je v zásadě možné rozdělit na globální, regionální a netradiční (někdy označované jako „asymetrické“ – pozn. red.). Globální hrozby představují možnost narušení řízení státu a armády, vyřazení z činnosti důležitých objektů, které jsou rozhodující pro stabilitu ekonomického potenciálu. Takové následky může mít v první řadě použití jaderných a dalších zbraní hromadného ničení proti území Ruska. Možnostem spolehlivého odvrácení globálních hrozeb věnuje ruská vláda neustále tu největší pozornost. Dalším typem jsou hrozby regionální. Z velké části jsou dány přítomností konfliktního potenciálu podél ruských hranic, jehož růst byl v poslední době vyvolán ekonomickým a technologickým soupeřením o odbytiště, zdroje surovin a levnou pracovní sílu. Pokud jde o netradiční hrozby, pod tímto pojmem se chápou bezpečnostní rizika související s mezinárodním zločinem, teroristickými a separatistickými organizacemi, šířením raketových technologií. Je to obchod s drogami, pašování zbraní a vojenské techniky a také nebezpečí vzniku ekologických a průmyslových katastrof. Z tohoto výčtu bude vhodné zvláště zdůraznit zejména terorismus, který postupně získává globální a stále agresivnější povahu a v současné době se objektivně stal jedním z nejvážnějších problémů celého lidstva. Uvědomění si nebezpečí, jehož původcem je protivník v podobě teroristické „internacionály“, podstatně sblížilo politické přístupy ve světě k zamezení všech projevů terorismu a také názory na silová opatření k jeho neutralizaci. Na základě takovéhoto vyhodnocení bezpečnostních hrozeb uskutečňujeme budování a zdokonalování vojenské organizaci ruského státu. Jaký je přístup Ruské federace k protiraketové obraně vlastního území? Při utváření ruských přístupů k řešení otázek protiraketové obrany se držíme následujících názorů. Podle našeho mínění jsou systémy PRO strategického určení destabilizujícím prvkem, který může vyvolat závody v raketovém zbrojení. Vytváření systémů PRO, natož jejich rozmísťování v konkrétních geografických regionech, proto musí být přiměřené raketové hrozbě. Systém PRO není nutno vytvářet, jak se říká, „do zásoby“. Proto nemáme plány na rozmísťování systémů PRO v širokém měřítku. Zároveň je známo, že v Ruské federaci funguje systém PRO, který je rozmístěn v blízkosti Moskvy. Tento systém vznikal v době „studené války“ v naprostém souladu s požadavky Smlouvy ABM. Jak známo, omezení ukládaná Smlouvou pokud jde o dimenze, okruh rozmístění a parametry systému byla poměrně tvrdá. A co je nejdůležitější, bylo konstatováno, že tento systém nenarušuje mezinárodní rovnováhu sil. Máme také prostředky PVO-PRO, které dnes jsou maximálně adekvátní stávající úrovni rozšíření raket. V Rusku disponujeme dostatečnými zkušenostmi s vytvářením a testováním systémů PRO, které umožňují ruským specialistům objektivně vyhodnocovat možnosti libovolného protiraketového projektu. To, čím jsme si však naprosto jisti, je, že systém PRO neposkytuje jistotu pokud jde o bezvýhradnou ochranu obyvatelstva a vojenských objektů před raketovými údery, přičemž hodnota takovýchto projektů je nesouměřitelná s náklady na jejich vytvoření. Jakákoliv změna v raketové rovnováze bude neustále vyžadovat zdokonalování systémů PRO, a na to bude opět nutno vyčleňovat značné prostředky, které bude zase třeba odebírat z jiných projektů, jež by mohly podstatnějším způsobem přispět k obranyschopnosti. Situace se bude podobat honičce za vlastním stínem. Proto se ve vztahu k protiraketové obraně držíme pragmatického přístupu a postupujeme podle zásady: neškodit, nevyvolávat situaci, při níž se obranyschopnost nezvýší a prostředky budou promrhány. Abychom mohli takovýto přístup uskutečňovat s maximální efektivitou, jsme připraveni i ke spolupráci v oblasti protiraketové obrany na základě vzájemné výhodnosti. ...a třeba ještě tohle: Vážné obavy a znepokojení u české veřejnosti vyvolávají možné následky zasažení balistických raket v blízkosti našich hranic nebo dokonce nad územím České republiky. Některá naše média ve snaze „pozitivně informovat“ o systému protiraketové obrany vytrvale přesvědčují naši veřejnost, že po zásahu z jakékoliv bojové hlavice nezbude prakticky nic, protože se vše údajně „vypaří“ - s cílem přesvědčit nás všechny, že vlastně o nic nejde a není se čeho bát. Toto tvrzení lze považovat ze jeden z největších nesmyslů, které naši novináři z nejrůznějších důvodů vyplodili v domnění, že český lid to „zbaští i s navijákem“. Pravdou je, že tento fakt se v jisté době objevoval rovněž v informačních materiálech americké Agentury pro protiraketovou obranu (MDA) a Ameriku upřímně řečeno moc netrápil, protože bojové hlavice nepřátelských raket by byly ničeny téměř vždy nad oceánem. Potom, co někteří koumáci v malé české zemi začali toto tvrzení zpochybňovat, reagoval člověk v oblasti protiraketové obrany nejpovolanější – sám velký šéf MDA. Jeho slova byla pro některé šokující. Vypaří se, nevypaří? Ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering nedávno vyvrátil představy o tom, že po kontaktním zásahu antirakety s cizí bojovou hlavicí prostředkem EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) se v důsledků vysokého tlaku a teploty všechny zbytky obou objektů prostě „vypaří“. Své tvrzení opřel o výsledky reálných testů, které navíc okořenil teorií pravděpodobnosti. Testy podle Oberinga ukázaly, že zbytky (úlomky) po zásahu raket, které by mohly na Evropu dopadnout, nebudou větší než 20 centimetrů. Odborníci se domnívají, že by šlo o velmi malé částice na to, aby někoho na zemi vážně zranily. Může se nicméně jednat i o části z těžkých kovů. Podle Oberinga je pravděpodobnost, že by někdo z obyvatel v prostoru Evropy mohl být zraněn zbytky sestřelených bojových hlavic, prý velmi nízká. Nebezpečí, že by se to mohlo stát, se v případě jedné útočící rakety s jednoduchou bojovou hlavicí údajně pohybuje mezi 1:100 000 až 1:500 000. Riziko ale nelze naprosto vyloučit, v případě útoku většího počtu bojových hlavic se přirozeně pravděpodobnost zásahu osob zvyšuje. Kdyby ovšem na Evropu dopadla cizí balistická raketa, proti nimž má být systém zaměřen, následky by mohly být nesrovnatelně horší. Za jakých okolností k zásahu dojde a co se stane? Odpověď na otázku četnosti a hustoty zbytků po střetu antirakety s raketou není jednoznačná, ani jednoduchá. Hodně záleží na tom, jak je raketa velká, v jaké fázi letu dojde k zásahu a také na tom, jak přesně (do vrcholu, či do pláště) a pod jakým úhlem se povede bojovou hlavici zasáhnout. Může ji například jen poškodit a pak by jejích zbytků bylo více a byly by i větší. K přesnějšímu závěru lze dospět až po provedení reálného testu střelby protiraketového systému na reálný cíl. Ale ten se doposud neuskutečnil, takže zatím jsou to všechno jen a jen domněnky specialistů. Ve většině případů má ke střetu dojít nad zemskou atmosférou, tedy relativně vysoko nad Zemí. Každý z objektů (bojová hlavice i antiraketa) se před střetem pohybuje rychlostí kolem 7 km/s (více než 25 000 km/h). Trosky vzniklé tak obrovským nárazem pokračují v letu, přičemž jejich směr a rychlost závisejí na úhlu srážky. Bojová hlavice se nárazem rozbije, zničí se i její tepelný štít, který ji chrání při prostupu atmosférou, podobně jako přistávací moduly astronautů. Bez této základní ochrany bojové hlavice - tepelného štítu - a v takové rychlosti objekty v atmosféře obyčejně shoří, zbudou z nich jen malé kousky, podobné malým meteoritům. Co vypovídají výsledky testů? Pokud dojde k přesnému kontaktnímu zásahu, zbytků bude míň, budou i menší a většina materiálu by prostě shořela. Z doposud uskutečněných střeleckých zkoušek vyplývá, že z malého prostředku ničení EKV, který nese antiraketa, po střetu nezůstane prakticky nic. Z velké útočící hlavice na zemský povrch dopadne podle výzkumů kolem 10 % úlomků. Zbytek shoří při pádu v atmosféře v důsledku vysoké rychlosti a tření. Kam zbylé úlomky spadnou? Trosky zničené rakety dopadnou údajně do míst, kam útok směřoval – budou tedy z větší části pokračovat v letu přibližně tímto směrem a s největší pravděpodobností dopadnou před místo určeného cíle a většina z nich za místo střetu. Experti to vysvětlují obrovskou kinetickou energií velké útočící rakety (bojové hlavice). Simulace rozprášení těch 10 % trosek vypadají podobně, jako když se v atmosféře před lety po poškození pláště rozpadl a následně shořel americký raketoplán. Jeho zbytky se také „nevypařily“, ale byly rozesety na velkém prostoru území Spojených států a naštěstí nikoho nezasáhly. A jejich rozměry byly i větší než 20 cm. Zatímco trosky rakety směřující na USA mají dopadnout do vod oceánu, v případě Evropy by všechny dopadly do méně či více obydlených částí, ale vždy by to byl prostor Evropy. Tvrzení, že vše někam zmizí, je tedy vědomé klamání veřejnosti. Případ jaderné hlavice je složitější Lidé se ale nejvíc obávají jaderné bojové hlavice. Upřímně řečeno, její použití v případě mezikontinentální balistické rakety je pravděpodobnější než použití klasické bojové hlavice. Na to, zda přitom dojde k jadernému výbuchu, mají vědci odlišné názory. Reálné testy střelby na jadernou hlavici jsou z pochopitelných důvodů neproveditelné a tak zbývají jen domněnky. Zatímco Američané jaderný výbuch striktně nevylučují, čeští specialisté naopak tvrdí, že je to absolutně vyloučeno. Důvodem rozporů je fakt, že klasický iniciační systém, který je využíván k vyvolání štěpné reakce za normálních podmínek, je při nárazu zničen dřív, než vůbec začne fungovat. Rusové zase tvrdí, že obavy jsou zcela oprávněné, neboť zničit jadernou hlavicí kinetickou energií bez následků v atmosféře či na zemském povrchu je prakticky nemožné. V laboratorních podmínkách nelze podobný stav navodit. Je dobré vzít v úvahu několik faktů. Předně – jaderné bojové hlavice mají poměrně složitý systém zajištění a iniciace. Důvod je jasný – zamezit tomu, aby je nemohl odpálit kdokoliv, kdo se k nim dostane. Třeba nějaký terorista, resp. teroristická skupina, která by se teoreticky mohla jaderných bojových hlavic zmocnit. Byly by jim prakticky k ničemu. Jaderné bojové hlavice mají též velmi dokonalé a důmyslné, několikanásobně jištěné systémy iniciace. Ty mají zabránit tomu, aby se k funkční jaderné hlavici nikdo nepovolaný nedostal a nemohl „okopírovat“ její konstrukční provedení. Konstruktéři podobně jako u každé munice jadernou hlavici doplní maskovou pojistkou pro zajištění proti výbuchu nad vlastním územím. I když jaderné bojové hlavice nemají stejné provedení, některé prvky mají shodná řešení. Do takového zařízení není problém zabudovat přibližovací zapalovač různého principu činnosti, který uvede iniciační systém do činnosti v případě, že se prostředek EKV vypuštěný z antirakety přiblíží k bojové hlavici. Nemusí ani dojít ke kontaktnímu zásahu, ale jakmile se prostředek ničení EKV dostane dostatečně blízko k jaderné bojové hlavici, ta vybuchne. Ve své podstatě je většina takových přibližovacích nekontaktních zapalovačů pro jaderné bojové hlavice použitelná. Jestliže neznáme konkrétní provedení jaderné hlavice, nemá tedy smysl přít se o to, zda vybuchne, či ne. Kdyby však navzdory všem předpokladům jaderná hlavice těsně před nebo při střetu přece jen vybuchla, neměla by údajně způsobit závažnější škody. Ve vzduchoprázdnu nemůže vzniknout ani ničivá tlaková vlna. Rozptýlený radioaktivní materiál z výbuchu by postupně klesal do atmosféry, kde by se rozředil a rozptýlil na velké ploše. Stejně jako v případě rozbití klasické bojové hlavice by i v tomto případě na zem dopadly malé radioaktivní kousky. Celkově se tedy ukazuje, že ani zničení jaderné hlavice vysoko nad Zemí by lidské populaci nemělo způsobit vážnější problémy. Podobné by to bylo v případě chemické a biologické bojové hlavice. Ránu by ale v každém případě zcela určitě utržilo životní prostředí a šrámy by si léčilo určitě hodně dlouho. Nikdo dnes také nedokáže přesně odhadnout druhotné následky s tím spojené. Tvrdá realita Propracované balistické rakety vyspělých jaderných zemí mohou nést i několik, dokonce i samostatně manévrujících bojových hlavic (MIRV). To znamená, že každá z nich zamíří vlastním směrem. Většina z nich může být klamných a k nerozeznání od skutečných. Všechny takové návnady v kosmu poletí stejně rychle jako skutečné hlavice a popletou i ty nejdokonalejší radary (XBR radar v Brdech by nebyl výjimkou). Po zásahu pak má XBR radar vyhodnotit četnost a velikost úlomků, ale zabránit částečnému spadu na zem nikdo a nic nedokáže. Opět by se nic „nevypařilo“. To je realita a tak ji je nutné brát. Zastavit hromadný raketový útok s použitím vícenásobných bojových hlavic nynější americký protiraketový systém nedokáže. Co se stane po zásahu jaderné bojové hlavice? Pokud by z různých důvodů přece jen došlo ke kontaktnímu zásahu jaderné bojové hlavice prostředkem ničení EKV, pak už určitě nevybuchne jako jaderná nálož, protože bude zničena iniciační trhavina. Ta je vždycky klasická a její účel je jasný - spustí kumulativní nálože, které proti sobě vrhnou dvě podkritická množství, která spustí jadernou reakci v prostoru obaleném beryliem. To slouží jako zrcadlo, které vrací zpět do reakce neutrony. Rozhoření této prostorově omezené jaderné reakce trvá určitou dobu. Jestliže mezitím dojde ke kontaktnímu zásahu (střetu), jaderná reakce se nerozhoří a hlavní nálož nevybuchne. Není ale pravda, že v tom případě nebudou žádné následky. Problém je v tom, že jaderná roznětka je pochopitelně od počátku výroby radioaktivní a v každém případě zamoří okolí. Jak velké, to záleží na mnoha okolnostech, ale řádově se jedná minimálně o stovky kilometrů. Zpravidla jde o plutonium a obohacený uran. Ten je zatraceně pyroforický a určitě při tom nárazu shoří a pěkně se rozptýlí do atmosféry. Obecně platí, že vzdušné výbuchy zamořují nejrozsáhlejší oblasti. To, co zůstane ukryto v troskách, spadne na zem a cestou dolů to bude hořet, asi jako meteorit. Není dobré se dotýkat ani malých kousků spadlých na zem, budou určitě pěkně radioaktivní. Čím víc takových kousků rozptýlených na větší ploše, tím hůře. Toxicitu uranu považují odborníci za mnohem větší nebezpečí než jeho radioaktivní účinky. Některé sloučeniny uranu jsou poměrně dobře rozpustné, například dusičnany a karbonáty, které by běžně měly vznikat při korozních dějích v půdě a ve vodách. Údaje o nerozpustnosti sloučenin uranu mají obvykle za účel jeho nebezpečnost kamuflovat. První reakce u sousedů Podle informací, které se k nám dostávají, již Poláky mimořádně zajímá, jak velký bude odpad z vystřelených raket a zda bude mít nějaké negativní účinky na okolí a životní prostředí. Od amerických specialistů proto vyžadují jasné vysvětlení všech možných rizik. Ukrajinští a ruští vojenští experti jsou ale přesvědčeni, že odpad z případně vystřelené íránské rakety spadne na území Ukrajiny nebo Ruska. V takovém případě by se Polsko údajně mohlo dočkat odvety od těchto zemí, upozorňuje polský deník Rzeczpospolita. Výběr správné technologie Dosavadní výsledky testů nasvědčují tomu, že samotná myšlenka použití technologie zničení rakety kinetickou energií, nazývané „hit-to-kill“, tzn. nejaderného prostředku ničení EKV, je mylná cesta od samého počátku. Její účinnost je kritiky systému považována za velmi nízkou, reálná pravděpodobnost úspěšného zásahu je odhadována asi na 0,1 (tj.10 %). Účinnost lze sice zvýšit trhavinou a střepinovým účinkem, ale střepinový účinek na bojové hlavice, opatřené masivním ochranným tepelným štítem, je zanedbatelný. Logicky z toho vyplývá, že jediným řešením pro dosažení vyšší pravděpodobnosti zničení je jaderná hlavice na antiraketě. Bez ohledu na výsledky testů zásadní otázka zřejmě spočívá v něčem zcela jiném: proč by naši občané měli být rukojmími situace, kdy rozhodnutí vedoucí k vyprovokování konfliktu činí někdo jiný než my a jeho následky v jakékoli formě dopadnou na naše hlavy? Stanislav KAUCKÝ Zdroje: www.spacewar.com, www.blisty.cz, www.missilethreat.com, www.acq.osd.mil, www.missilethreat.com, www.af.mil.com, www.army.mil, www.fas.org, www.nectorsite.com, www.raytheon.com, www.ucsusa.org, www.designation-systems.net, cndyorks.gn.apc.org, www.idds.org, www.boeing.com, www.iht.com, nytimes.com, www.globalsecurity.org.

Páni, takové štráfy! Do hospody se má chodit hrdě a bez záminek :)

nejde přece o nějaký pokus, jde o to, že se našla záminka proč jít do hospody :-)

Mně asi ten pokus za to nestojí :)

..tož pome do hospody na pět! :-))

Ultrainfernal: ...láká-cáká - hmmm, asi jsem moc střízlivá, v hospodě po pěti bych třeba jásala.

ANTITIP

..."radar má velkou kupoli" - tady to rytmicky kapku hapruje, ale jinak je to vtipné :---)

huhuhu huoááááá :-))) srandičky to je vono :-)) kukujíí někdy mi vysvětlíš, proč jsi pro, ju?

ávie :-)