Apokalypsa

Třetí světová válka byla, zásluhou účinného válečného potenciálu, velice krátká a pro lidské pokolení takřka stoprocentně ničivá. Na celé Zemi zůstalo pravděpodobně jen pár stovek lidí, roztroušených v radioaktivních pustinách. Otázka přežití druhu homo sapiens byla velice diskutabilní, pokud by tu ovšem byla možnost diskuze. Venca Kotrč byl jedním z těch "šťastných", kteří alespoň přežili. V době zásahu Prahy jaderným úderem právě kladl jedovaté návnady v kanalizaci pod starou pražskou zástavbou a přímý úder a tlaková vlna ho nezasáhly. Po dvoudenním bloudění v podzemí, konečně nalezl volný východ a teprve tehdy zjistil pravý stav své situace. Působení radioaktivního spadu tedy neunikl, ale to ho v tuto chvíli netrápilo, nejspíš i proto, že o této záležitosti nic nevěděl. Šest ukončených tříd základní školy na posouzení těchto okolností nestačilo, nehledě na to, že od té doby již uplynulo nejméně dvacet let. Vencovým prvotním problémem bylo sehnat tři věci: jídlo, pití a ženskou. Ne, že by chtěl zachovat lidský rod, tak daleko jeho myšlení nešlo, ale po těchto třech věcech se sháněl pokaždé, když vylezl z kanálu. Tentokrát však řešení , jindy jednoduché trojčlenky, poněkud ztěžoval fakt, že ani jeden z jeho cílů, jak to vypadalo, se široko daleko nenacházel. Po úporném a dlouhém hledání konečně první dva prvky nalezl na rohu Spálené ulice (nyní velice trefný název), v podzemí bývalého TESCA, kde zůstal, alespoň zčásti, neponičen sklad potravin. Cestou samozřejmě, na mnoha místech , tryskala z poškozeného rozvodu voda, ale tu používal Venca pouze k mytí a to ještě dost sporadicky. Teprve tady se mohl napít a pak i najíst. Pro příští dny má tedy zajištěnou obživu i kdyby již nenašel žádný jiný zdroj! "Teď ještě tu babu!" řekl si. "Přece v celý Praze nemůžu bejt sám!" V několika dalších dnech to však vypadalo, že tu sám bude. Bloudil troskami, naslouchal u otvorů do podzemí, ale nikde žádná odezva. Zbývající požáry pomalu dohasly, natlakovaný plyn a voda unikly do ovzduší a do půdy a rumiště Praha zcela utichlo. Pak už se mu začalo stýskat po jakékoliv společnosti a vzal by zavděk i stařenkou nebo chlapem, jen tak, na pokec! Posléze už svůj požadavek zredukoval i na psa nebo kočku. Ale pořád nic! Začal být blízek tomu, že si začne povídat s potkany, kterých tu, kupodivu, byl dostatek. Pak začal uvažovat o přesunu do jiné oblasti. Ve "svém" skladu nashromáždil použitelné konzervy a pití, ale pak zjistil, že to neunese. Zadumal se a došel k závěru, že bude muset sehnat nějaké jízdy schopné vozidlo. Nejlépe terénní, protože jiným by se asi odtud nedostal. To se však ukázalo stejně nesplnitelné, jako ta ženská! Pak se již na něm začaly projevovat účinky spadu. Jednoho dne se probudil a zjistil, že na kabátě, na němž spával, v důlku po hlavě, je chomáč vlasů. Když si je na hlavě projel prsty, zůstaly mu v dlani další trsy. Nevěděl sice, co se to děje, ale rozzuřilo ho to. "Jakoby nestačila ta mizérie, co už mám!" vztekal se. Další den měl horečku a cítil se zesláblý. Pak už to šlo rychle z kopce. Když už mu bylo jasné, že má na kahánku, poprvé v životě pronesl nábožná slova: "Pane Bože, proč jsi mi to udělal? Proč takhle trestáš lidi?!" Ještě než naposledy zavřel oči, zdálo se mu, že zaslechl: "Protože už mě serete, Kotrč! Ta vaše politika a války! Jako druh jste se moc nepovedli, pro příště vymyslím něco jinýho! Koneckonců, mám na to sedm dní!"

---