Mít rád - kapitola první

Kapitola první

Pajů kuchy

  Vžívala jsem se do Foglarovy knihy o modré krvi a bloudila Prahou, kopala do dlažebních kostek, procházela obchody, krmila racky a labutě starou svačinou nebo jen tak projížděla metrem, autobusem, tramvají, co na tom záleželo, z konečné na konečnou.

  Už to byla jen prevence, na základce jsem musela hned po konci vyučování domů, hlavně v době, kdy byla macecha na mateřský, hlídala mně a já se jí bála, vzpomínám si, že jsem se i o víkendu bála zeptat, jestli můžu jít ven.

  Jako malá jsem každé léto jezdívala na tábory, když zrušili tábor ve Chřibské od českých drah, jela jsem pak každý rok někam jinam, až po pěti letech jsem si oblíbila jiný tábor, v Rajnochovicích, tam jsem se taky naučila jezdit na koni. Když mi bylo asi devět let, jela jsem na tábor do stanů s podsadou nedaleko Kočičího hradu, tam nás naučili keltskou modlitbu a já se jí pak dennodenně modlila, když jsem šla domů, když jsem šla do kuchyně uvařit si něco k večeři, kdykoliv jsem jen opouštěla svůj pokojíček, ve kterém jsem se zavírala hned po příchodu ze školy a i s maličkostí, jako byla potřeba na toaletu, jsem nevycházela do nočních hodin, raději jsem tiše trpěla, bála jsem se. Ta modlitba zněla takhle nějak: „Pajů kuchy žalobej, mrežom žkuty pádů, baharukvod suda čol, kaži duša kadů, kaži jej kut kymorýn“ – a dál už jsem nevěděla.

  Mrkla jsem na mobil a zhrozila se, že mám být za hodinu doma a namísto toho jsem teď kdesi nedaleko Orloje v zapadlých uličkách, zasnila jsem se a nenajdu metro a zeptat se? Já? Ani nápad!

  Nejspíš jsem moc plachá a stydlivá, taky trochu samotářská, ale já taková ve skutečnosti nejsem! Dvakrát měsíčně jezdím k prarodičům do Broumova, kde se vždycky odreaguji, tam jsem někdo jiný, sice bych ani za nic nevešla do hospody jako první, ale na druhou stranu, mezi kamarády bývám středem pozornosti, baví mně se předvádět, možná se někdy i trochu ponižuji, ale ten zájem mi dělá dobře. Třeba mí spolužáci by sotva řekli, že mám hodně kamarádů, ale-

  -sláva, vidím zelenou šipku do metra, našla jsem to tu! Skákala bych radostí, ale chci být nenápadná. V tom je ta anonymita města naprosto báječná.

  Na Smíchově čekal na autobus i kluk od nás z Lochkova, kterého jsem znala. Když jsem byla v sedmičce, jediná holka ze vsi, ochotná se se mnou kamarádit, nás seznámila. Jenže sama se stydím ho jen pozdravit a tak jako trubka stojím na zastávce a hraji nepozornost.

  Šedá myška hadr.

Doma mně s křikem přivítala sestra, budou jí teprve dva roky, ale je hyperaktivní až mně jímá hrůza.

  „Ávo, zlobil taťka nebo mamka?“ Zeptala jsem se jí tiše.

Malá na mně nechápavě koukala.

  Zkusila jsem to po jiném. „Co říkal dneska taťka?“

Anče se tvářičky zalily v úsměvu, rozpřáhla ruce a zařvala: „Dopjdele, dopjdele!“

  Z toho jsem moc velkou radost neměla, ale na druhou stranu, s tátou jsem vždycky měla jakžtakž dobrý vztah, má mně rád a ačkoliv je výbušný typ a nejednou o mně „zavadil kloubkem“, jak on říká, on je taková moje spása, pouští mně ven a od prváku mi dává stovku měsíčně na obědy, samozřejmě ty peníze utrácím za cigarety a jídlo si nosívám z domova, i tak ta stovka není na rozhazování, vždyť kdybych za ní měla obědvat, vyšla by mi v menze na necelý tři obědy (nejsem vysokoškolačka, abych to měla za dvacku) a na žádnou útratu bych neměla. Jsem rodičům vděčná, že mně pojmenovali po Sv. Kateřině, tudíž mám svátek měsíc před Vánoci a to od prababičky dostávám tisícovku – za tu kupuji dárky k Vánocům.

  „A co mamka?“ Zkusila jsem vyzvědět to důležitější.

Anička jen zavrtěla hlavou a s pěstí v puse odběhla do obýváku. Raděj jsem neslyšně vyběhla schody do pokoje, zatáhla závěsy a s knížkou zalezla pod peřinu. Alespoň chvíli snít. Nikdy mi nedošlo, že sním čtyřiadvacet hodin denně. I bez knih.

  Kolem desáté se naši přesunuli do druhého obýváku, který sousedí s mým pokojem. Patrně zaregistrovali, že jsem přišla domů, protože zkontrolovat mně nikdo toho dne nehodlal. Namísto toho jsem přes zeď zaslechla trochu hádku, trochu jen obyčejnou rozmluvu, nebýt toho, že několikrát v ní padlo mé jméno. Rozuměla jsem asi každé páté slovo, takže jsem nevěděla o čem se baví. Ale zmocnil se mně takový strach, že jsem bez přemýšlení vstala, z lékárničky vysypala všechny paraleny a dávivě spolykala. Zašla jsem se umýt a s čistou myslí usnula s plyšovým tygrem pod hlavou.