Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDevatenáctá kapitola
Autor
Filippo
Pro Juliette. Vzpomínám na tebe. Ztratila ses mi, snad se díváš na západ, jak vlny jako domy bičují břehy Atlantiku, nebo možná už kráčíš po suchem rozpraskané zemi někde v nitru Afriky. Chtěl bych tě vidět, jak pomalu kladeš prsty na klávesy, sešlapáváš pedály a rozezníváš vzpínající se píšťaly varhan, které jako v tvé básni "jako karavela rozráží moře věrných". Vzpomínám, jak jsem poprvé vystoupil po žebříku na tu půdu, byla obrovská, starobylé trámy podpíraly strop, tak vysoký, že pod ním mohlo bouřit moře vzpomínek. Na té půdě bydlelo určitě několik blednoucích duchů a někde v rohu se schovávala vyplašená kočka, nebo možná kuna. Málem jsem se propadl dírou zející v podlaze, moje kroky vířily prach, ale pak jsem vešel do místnosti, která byla vymetená, na podlaze ležely tvoje věci, pár pokrývek, malý ranec s oblečením, skapaný vosk z vyhořelých svíček a tvůj Dostojevskij. A několik listů papíru, tvůj deník, kterému jsem nemohl odolat a potají jsem si jej četl. -Kouříš? -Někdy kouřím dýmku. -Můj snoubenec taky kouří dýmku. Vzpomínám, jak jsi s potěšením vypouštěla dým z úst, ne že bys chtěla kouřit, ale ten dým byl tak krásný, že tě přiváděl do vytržení. -Ale dýmku kouřit nechci, to je těžké a vyžaduje to trpělivost. -Nebude ti vadit, když budu taky spát na půdě? Lehnu si do té druhé místnosti, abych tě nerušil. -Radši si lehni do té stejné, protože jenom tam jsme to uklidili. Rušit mě to určitě nebude. Vzpomínám, jak ses smála, když jsem stál u plotny, smažil jsem cibuli a zpíval "Le Tourbillon". Vzpomínám na tu lavici na ochozu nade dvorem, kde jsme seděli a ty jsi zjistila, že umím francouzsky. -Co je to za knihu? -Kao Sing-ťien, Hora duše. Je zakázaná, ale na trhu v Čcheng-tu jsem ji sehnal ve francouzštině za pár drobných. Ty maluješ? -Ráda kreslím portréty. Čím? Tužkou, uhlem... Ne, musím kreslit rychle. Chci, aby měly život, duši. Některé tváře musím nakreslit mnohokrát, než se mi podaří je vystihnout. A roztrhám hodně papírů. -Nakreslíš mě? -Možná. Zatím ale vůbec nevím jak. Bylo poledne a právě jsme dojedli oběd. -Pojď se mnou nahoru, nakreslím tě... -Můžu se podívat? -Ano, ale nejsi to ty... Díval jsem se na tu cizí tvář, pak jsi těch pár papírů vzala a zmačkala jsi je. -Dej mi pár dnů, a pak to zkusím znovu. Seděli jsme u ohně, oči nám plály, za noci, která byla stvořená ke splnění všech přání, a předbíhali jsme se v deklamování veršů. Něco jsi recitovala a já si za boha nemohu vzpomenout, co to bylo. Bylo to vyznání lásky, zoufalé, ale plné vzdoru, které skládá pokořená žena svému vládci. -Odrecitovala jsi to a teď to zahraj. -To nejde, nemám tu svého krále. -Musíš si umět představit, že tu je... A pak se spustil déšť a uhasil oheň. Sledovali jsme padající kapky a pili jsme, hodně. Naklonila ses ke mně. -Chtěla bych ti přečíst kus z tvé knihy. -Tak mi přečti devatenáctou kapitolu. V kapsách svíčky a krabičku zápalek, stoupali jsme ve tmě po skřípajícím žebříku. Seděli jsme zabalení do pokrývek na parapetu pod vyskleným oknem, kudy dovnitř proudil studený vzduch, na němž se občas nesly i drobné, roztříštěné kapky vody. Stále pršelo, déšť bušil na střechu schovanou někde nahoře, tam kde se nejvyšší trámy té obrovské půdy ztrácely ve tmě. Rukou jsem chránil před poryvy větru komíhající se plamen tří svíček, při němž jsem naslouchal, jak čteš kapitolu devatenáct, jakoby o závod, jak vršíš slovo na slovo. Přerušil jsem tě a chtěl jsem, abys četla rychlostí píšící ruky, chtěl jsem aby se na nás ta slova snášela jako ty kapky deště. Četla jsi dál a tvůj hlas byl čím dál klidnější, až nakonec celé věty splývaly s větrem hvízdajícím mezi trámy, proplétaly se temnotou a stejně jako ty bludné duše zabydlovaly prázdný prostor kolem nás. Skončila jsi. Ticho. Poslouchali jsme déšť a vítr a oba jsme chránili plamen svíček tak, že se naše ruce dotýkaly. Pomalu jsem ty svíčky zhasínal, jednu po druhé, až jsme zůstali v úplné tmě. A pak jen tvůj dech. Nejdřív pomalý, a pak běžící o závod.
Kao Sing-ťien: Hora duše (kapitola 19)
Této chladné noci na sklonku podzimu obklopuje hluboká a těžká temnota polévku prapůvodního chaosu, nebe a země, stromy a skály splývají dohromady a tím spíše není vidět cestu, můžeš jen stát na původním místě, nepohnout se o krok, tělo nahnuté vpřed, ruce vytrčené, a hmatat, hmatat tuhle hutnou noc, slyšíš ji proudit, ne že by to proudil vítr, to proudí tahle temnota, nerozlišíš nahoře a dole, napravo a nalevo, blízko a daleko a žádné vrstvy, a tak se rozpouštíš v téhle polévce chaosu, uvědomuješ si jen, že jsi měl obrys těla a ten obrys se v tvých myšlenkách také rychle rozplyne, z tvého vnitřku vychází světlo, pochmurné jak oheň svíčky pozdvihnutý ve tmě, je tu jen svit, ale ne teplé plameny, je to mrazivé světlo, vyplňuje tvé tělo, překračuje obrys tvého těla, obrys těla ve tvých myšlenkách, tvé paže se snaží sevřít a ze všech sil uchovat ten oheň, tohle mrazivé a průhledné vědomí, potřebuješ ten pocit, ze všech sil ho bráníš, před tebou se objeví klidná hladina jezera, na protějším břehu jezera je les, stromy s opadalými listy a pak ty, ze kterých listy ještě zcela neopadaly, štíhlé topoly, na kterých tu a tam visí žlutý list, jeden nebo dva světle žluté lístečky chvějící se na ocelově černých jujubách, purpurově červené lojové stromy, některé natěsnané na sebe, některé rozptýlené, ale všechny vypadající jako oblaka mlhy, na hladině nejsou vlny, jenom odrazy, jasné a zřetelné, bohatých barev, od tmavě červené k purpurové, k oranžové, k světle žluté, k inkoustově zelené, k popelavě hnědé, k měsíčně bílé, přes mnoho mnoho vrstev, soustředěně přemítáš, náhle se barvy ztratí a změní se v šedou a černou a bílou rozdílných hloubek, je tu také mnoho různých odstínů, jako na staré vybledlé černobílé fotografii, ale obraz je ještě jasně vidět, radši než říkat, že jsi na zemi, řekneš, že jsi v jiném prostoru, zadržuješ dech a upřeně se díváš na obraz vlastního srdce, tak tichý, tichý tak, že tě to znepokojuje, myslíš si, že je to sen, že není třeba se strachovat, ale stejně si v tom nedokážeš zabránit, právě proto, že je příliš klidný, klidný až je to neobvyklé.
Ptáš se jí, jestli viděla ten obraz.
Řekne, že ho viděla.
Ptáš se jí, jestli viděla, že je tam loďka.
Řekne, že právě ta loďka dělá hladinu jezera ještě klidnější.
Najednou slyšíš její dech, napřáhneš ruku, aby ses jí dotkl, a pak ji necháš otálet na jejím těle, ona tě svou rukou zarazí, sevřeš jí zápěstí, přitáhneš si ji k sobě, ona se otočí a přitiskne se ti k hrudi, cítíš teplou vůni jejích vlasů, hledáš její rty, vykroutí se ti, její živoucí a horké tělo dýchá překotněji, srdce jí s bušením poskakuje pod tvojí dlaní.
Řekneš, že chceš, aby se ta loďka potopila.
Ona řekne, že ta loďka je už teď plná vody.
Opustil jsi ji a vstoupil jsi do jejího vlhkého těla.
Věděla, že to tak bude, zasténá a její tělo se uvolní, zmizí jí kosti.
Chceš, aby řekla, že je ryba!
Ne!
Chceš, aby řekla, že je svobodná.
Ach, ne.
Chceš, aby se potopila, aby všechno zapomněla.
Řekne, že se bojí.
Ptáš se, čeho se bojí.
Řekne, že neví, ještě řekne, že tmy a že se bojí potopení.
Pak jsou to rozpálené tváře, poskakující ohnivé jazyky okamžitě pohlcené temnotou, svíjející se těla, vykřikne, ať jsi jemnější, křičí, že to bolí! Bije se, spílá ti do divých šelem! A už je vypátrána, ulovena, roztrhána, pozřena, ach... Ta hutná hmatatelná temnota, uzavřená polévka chaosu, není nebe, není země, není prostor, není čas, není bytí, není nebytí, není bytí a nebytí, bytí není bytí, jež není bytí, nebytí není bytí, jež není nebytí, spalující oheň dřevěných uhlíků, vlhké oči, jeskyně se otevřela, stoupající dým, rozpraskané rty, hrdelní výkřiky, člověk a zvíře, volání k prapůvodní temnotě, soužení krvelačného tygra v lese, nenasytnost, plameny vyšlehly, naříká ostrým hlasem, šelma se zakusuje, ona kvílí, je očarovaná, bez přestání vyskakuje, točí se kolem ohniště, světlo je stále jasnější, neustále se měnící plameny nemající tvar, zuřivý zápas v jeskyni ověnčené dýmem, svalena na zem křičí ostrým hlasem a zas vyskakuje a zas řve, škrtí a pozřívá... Zloděj ohně utekl, pochodeň se v dálce utápí v temnotě, je stále menší, plamen je jako hrášek, třepotá se v sychravém větru a nakonec vyhasne.
Bojím se, řekne.
Čeho se bojíš? Ptáš se.
Ničeho se nebojím, ale chci říct, že se bojím.
Hloupé dítě,
druhý břeh,
co říkáš?
Nerozumíš tomu,
miluješ mě?
Nevím,
nenávidíš mě?
Nevím,
nikdy jsi mě nemiloval?
Jen jsem věděl, že dřív nebo později tenhle den přijde,
jsi šťastná?
Jsem tvoje, povídej mi něžné věci, povídej mi o temnotě,
o Pchan-kuově sekeře, která jediným mávnutím otevřela nebe,
ne, nechci mluvit o Pchan-kuovi,
tak o čem?
O té loďce,
o loďce, která se chtěla potopit,
chtěla se potopit, ale nešlo jí to,
potopila se nakonec?
Nevím.
Opravdu jsi dítě.
Pověz mi nějaký příběh,
po velké potopě zůstala mezi nebem a zemí jen jedna loďka, v loďce byl bratříček a sestřička, nemohli vydržet tu osamělost, a tak se pevně objímali, jen skrze tělo toho druhého si připadali skuteční, jen skrze druhého se mohli přesvědčit o svojí vlastní existenci.
Miluješ mě,
holčička byla svedená hadem, a had, to je můj bratříček.
(Přeloženo z původní čínské verze)