Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSkladba pro nečekaného hosta
27. 03. 2007
1
5
1974
Autor
MorriconeTheGod
Skladba pro nečekaného hosta
Štěpán vzal do ruky kytaru, která byla opřená o stůl. Opírala se tam sotva pár vteřin, než její majitel spěšně dopsal několik not na neúhledný papír. Takových bylo na jeho stole spoustu. Proškrtané a flekaté od rozmazané tuhy. Stejné fleky od tuhy byli na Štěpánových rukou. Všiml si toho a rozzlobil se, neboť to znamenalo, že papíry o které se při psaní opíral jsou teď nevzhledně zašedlé a flekaté jako plátna impresionistických malířů. Zkontroloval to a viděl, že tomu tak opravdu je. Přemýšlel jak by čmouhy odstranil, ale pak jenom nakvašeně odložil papíry na hromádku stranou, aby se mu nepletly pod ruky. Věděl, že za chvíli budou stejně zase rozházené po celém stole.
Opět vzal kytaru a zahrál několik tónů, které pak zapsal. Všiml si, že venku už je docela tma. Byl prosinec. Stmívalo se rychle a Štěpána přepadla únava. Promnul si obličej, aby se probral, ale najednou měl dojem, že snad sní. Realita byla nejasná a matná. Prošel se k oknu. Na nebi nesvítila jediná hvězda, všechny byli překryté temným pláštěm mraků. Na ulicích už dávno svítili lampy.
Opět si sedl ke své práci. Byl poslední dobou vyčerpaný a zoufalý. Nedařilo se mu tvořit hudbu se kterou by byl spokojen. Cítil se osamělý ve svém prázdném bytě a jediné co měl v hlavě byla vzpomínka na ženskou tvář. Na chvíli zavřel oči, aby se ten obraz vyostřil. Podíval se do jejich hlubokých modrých očí. A viděl déšť. Nebo to byli slzy? Mezi nimi rozmazaný obraz podzimního kraje. Smutného a chmurného. Na větvích holých stromů strnule seděly vrány zmáčené kapkami vody. Smutně klonili k zemi hlavy nad nimiž se pomalu sunuly po obloze kovová mračna. Kraj jako by byl odrazem Štěpánovi pusté duše. Mokrá pole a nekonečné nic. Jen hluboká nostalgie a žal.
Štěpán se neubránil slzám, když si prohlížel krajinu v očích své zesnulé ženy. Zemřela před měsícem. Snažil se prací zahnat žal, ale nedokázal se soustředit.
Za chvíli ho stesk přemohl. Položil hlavu na stůl, lhostejno jestli svou tváří či slzami rozmaže zápis na notovém papíře. V jeho duši byla tak silná bolest, že jí cítil fyzicky na svém těle. Hruď ho bolela a svírala se mu až nemohl dýchat.
Miloval svou ženu víc než moc. I ona jeho. Byli jako jedna duše. Poznali se teprve před pěti lety, kdy bylo Štěpánovi dvacet tři let. Netrvalo dlouho a vzali se.
Štěpán si tehdy myslel, že je čeká překrásný život. Dlouhý život. Kdo by si taky ve chvílích největšího štěstí myslel něco jiného. A kdo by pomyslel, že zanedlouho se celý svět zhroutí. Mladá zamilovaná mysl si připouští jen štěstí a bezchybné vyhlídky.
Čtyři roky po svatbě však jeho milovaná žena onemocněla a náhle po týdnu zemřela. Když teď ležel na stole a do not mu stékaly slzy, viděl její zkalený zrak, když ležela na lůžku. Srdce se mu sevřelo a cítil, že každou chvíli praskne a krev mu zalije vnitřnosti. Moc si přál aby se to stalo.
Když tak chvíli ležel, najednou ucítil krátký dotek na rameni. Otočil hlavou, ale nic nespatřil. Ale ten dotyk byl naprosto zřetelný. Cítil něčí ruku. Rozhlédl se po temném pokoji, ale nikoho neviděl.
„Tady jsem.“ Ozval se tichý mužský hlas. Štěpán otočil hlavou k lůžku odkud slova přicházela a viděl matnou postavu v šedém kabátě sedět na okraji postele. Chvíli nedokázal nic říct. Slzy a bolest mu stále držely hrdlo jako by jej tiskla ruka. Muž však taky mlčel.
„Kdo jste?“ Zmohl se Štěpán na pár slov ač se při nich ještě zajíkal.
Chvíli čekal na odpověď, ale ta se nedostavila. Ani jej příliš nezajímalo co se kolem něj děje a proto ho ani obzvlášť nerozrušilo, že někdo cizí sedí na jeho posteli. Cítil se teď jako na pokraji snu.
„Zahraj mi něco Štěpáne.“ Pronesl konejšivý hlas onoho postaršího muže.
„Teď nemůžu hrát.“
„Prosím, Štěpáne.“
Štěpán tedy vzal do ruky kytaru a začal hrát skladbu, kterou složil, když jeho žena naposledy zavřela oči.
Byla to nádherná hudba. Tak smutná, že žádnou duši nezanechala chladnou. Tóny, jemné jako doteky se linuly, pomalu a posluchači dopadali jako kapky přímo na srdce. Když dohrál sklonil hlavu. Už nemohl dál.
„To bylo překrásné, Štěpáne.“ Nastala dlouhá chvíle ticha.
„Co by sis přál, Štěpáne?“ Štěpán neodpověděl, jen zůstával dál s hlavou zoufale skloněnou k zemi.
„Něco pro tebe udělám, za to jak krásně si mi zahrál.“ Promluvil zase muž.
„Já nic nechci.“ Řekl Štěpán.
„Něco určitě vymyslíš.“ Kolébavě pronesl vlídný hlas.
Štěpán na moment zvedl hlavu a pohlédl na nehybného muže na posteli.
„Jediné co chci a co sem kdy chtěl byla moje žena. Ta je mrtvá – už od nikoho nic nežádám.“
„Bůh si ji vzal k sobě, Štěpáne.“ Řekl muž zase tím nekonečně vlídným a klidným hlasem.
„Tak mi ji vrať! Chtěl si mi splnit přání.“
„Nemůžu ti ji vrátit, Štěpáne.“ Jeho slova plynula jako obláčky.
„Ale můžu tě vzít za ní.“
Štěpán najednou zbystřil a zvedl hlavu.
„Chceš?“
„Ano.“
„Tak pojď za mnou.“
Když se ráno rozednilo Štěpán ležel s hlavou na stole na notových papírech rozmazaných od slz. Jeho srdce už netlouklo.