Červený míček

Všem, kteří si někdy hráli.

V trávě u silnice ležel malý červený míček. Již dlouho. Nákladní auta jej za deště skrápěla blátem a za sucha zasypávala prachem. Žádný z jejich řidičů nezastavil, aby míček zvedl, očistil a přinesl někomu na hraní. A přitom museli malý červený míček ze svých vysokých aut vidět! Nyní ale byl již míček celý zamazaný a tak se jeho červená barva pomalu pod tou špínou ztrácela. Kdo si teď všimne takového špinavého míčku?! Osobních aut tu jezdilo málo, byla to silnice z lomu. Spíš jen taková prašná vozová cesta. Samý kámen, samý výmol. Míček už zapomněl, jak se sem dostal, snad jej někdo vyhodil z okna vozu, snad se zakutálel chlapci, který šel za tátou do práce. Míčky si moc nepamatují, a to ošklivé a nepříjemné tím méně. Bylo mu však líto, že si s ním už nikdo nehraje. Vzpomínal, jak skákal s klukama po zeleném trávníku. Také si pamatoval, jak jej jednou ve škole dětem zabavila paní učitelka, a pak si ho s kolegou házeli ve sborovně. Trochu se bál psů, ale to se sním zase opravdu královsky vydováděli. A nyní je tady, padá na něj prach a nikdo ho nechce. Toho dne, bylo právě parné odpoledne a vysoko na nebi zpíval skřivánek, vidět ho však nebylo. Tedy, toho dne se odněkud z dálky ozval dětský pokřik a zase utichl. Za chvíli znovu. Byly to asi tři děti, na to mají míčky dobrý sluch. Dvě holčičky a jeden chlapec. Teď už to míček věděl přesně. Děti utíkaly od vsi přes louku směrem k cestě do lomu. O něco se hádaly. Chlapec běžel jako první, cosi svíral v ruce a děvčátka se jej snažila dohonit. Míčku se málem rozskočilo srdéčko, nebo co to míčky mají, jak si přál, aby si jej děti všimly. Již se blížily, již jim rozuměl každičké slůvko. Chlapec si nesl plachetničku a děvčátka si ji chtěla půjčit, protože jim prý maminka slíbila, že jim jí Nikola, jak se ten chlapec jmenoval, na odpoledne dá. Ale Nikola se o lodičku bál. Bál se, že holčičkám, byly to jeho mladší sestřičky - dvojčata Mariana a Matylda -, lodičku na vodě sebere vítr a odnese ji kdoví kam. Nebo že se odře její lesklý lak. A lodička to byla krásná! Dřevěný trup, z venku červeně natřený, uvnitř s modrou lavičku, dřevěný stěžeň s bílou plachtou, na které byl modrou bavlnkou vyšitý letící racek. Dole měla velké stříbřité kovové kormidlo, kterým byl vyvážen lodní kýl, aby plachetničku vítr nemohl převrátit. Nikola přeběhl přes cestu, míčku si ani nevšiml. Mariana s Matyldou už byly hodně pozadu. Nikola utíkal napřed k potůčku, kde si v zátoce u malé hrázky s mlýnkem lodičku vždy pouštěl. Po cestě do lomu jelo nákladní auto s přívěsem. Motor hučel, kola štěrchala po kamení. Vůz byl prázdný, a tak jel rychle. Z cesty se za ním zdvíhala mračna prachu. Řidič již z dálky děti viděl. Znal je, byly to děti od sousedů. Zpomalil a zatroubil. Nikola byl v tu dobu již na druhé straně cesty. Děvčátka se zastavila a koukala na ten velký náklaďák a na ta oblaka prachu za ním jako vyjevená. Auto se nakonec zastavilo úplně. "Holky sakramentský! Co tady děláte, že to povim tátovi!" hromoval na oko kníratý šofér z vysoké kabiny svého uprášeného náklaďáku. Vůz stál přímo u míčku. Ale co by šofér hledal na krajnici, že. Matylda, kurážnější z obou děvčátek, se k autu rozběhla a volá: "Ale my tu musíme být! Nikola nám nechce půjčit svojí lodičku! A maminka nám to slíbila, víte!" Zdvihla zkrabacenou bradičku a začala rozčilením nabírat k pláči. "No tak dobře, tak já nikomu nic nepovím. Ale, to vám povídám, utíkejte domů! Tady jezdí velká nákladní auta a práší se tu. Tady pro vás nic není!" "A jakto, že né?!? Podívejte!" zvolala pyšně Matylda, která mezitím, co šofér hromoval, kopala z rozpaků do kamínků u cesty, až kopla do takového většího, ale hodně kulatého. Nejdříve opatrně, aby si neokopala botičku. A pak ještě trochu - a co to? Domnělý kamínek se překulil a zasmál se na Matyldu svou červení. To tu už byla i Mariana a volá na šoféra: "Helejte! My sme tu našly míček! Teď musíme k potoku, abychom ho umyly! On by jinak plakal, že je špinavý jako to vaše auto!" Řidič jen zavrtěl hlavou. Motor zaburácel. Za autem zbyl jen oblak prachu a vysoko na nebi zpíval skřivan.

---