Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČást první - 60 km/h aneb pro někoho je 6 šťastné číslo...
28. 03. 2007
1
2
452
Autor
Poem
Zvedal se vítr a já na to zase začal myslet. Nedalo mi to pokoje, a tak jsem udělal přesně to, co jsem dělával vždy, když mě něco hlodalo, když jsem si potřeboval ulevit a vyčistit si hlavu. Vytáhl jsem kolo z kumbálu a jel se projet. I když na to možná nebylo nejlepší počasí, ale prostě jsem cítil, že to potřebuju, že musím.
Prvních pár šlápnutí do pedálů a hned se mi dýchalo lépe. Bylo to možná i tím vzduchem. Tím povětřím, které zřetelně ohlašovalo příchod deště. Déšť jsem měl vždycky rád. Ovšem jen když bylo teplo. Takový letní deštík dokáže spláchnout víc než jen pyl. Toho dne toho však spláchl ještě mnohem víc.
10km/h
Svaly se mi pomalu zahřívaly a dech chytal rytmus.
20km/h
Dech mírně zrychlil a tep se s ním snažil chytit krok. Srdce mělo najednou co na práci a tak si vesele potloukávalo a krev mi proudila do mozku stejně rychle, jako myšlenky, které jsem se snažil zahnat jízdou.
Kdy? Kdy jsem si to vlastně uvědomil? Kdy to přišlo? Sám jsem netušil a ona do včerejšího dne taky ne. Vždyť nám bylo jako přátelům dobře, ne?
Tak proč? Proč chtít víc? Možná proto, že si tak dobře rozumíme?
Proto si myslíš, že by vám to mohlo klapat?
Líbí se mi, líbí se mi jak přimhouří oči, když se směje a na jejím nose se na chvíli objeví ty malinké vrásky. Líbí se mi, jak se jako na oko uráží. Líbí se mi dokonce i jak si stěžuje a rozčiluje se, i když je tím už snad úplně všem protivná, mě se to líbí. A já se jí líbím taky.
A jak jsi na to přišel prosím tě?!
25km/h
Provokuje mě, škádlí a „dělá na mě oči“. To… Neumím to tak vysvětlit, ale poznám to. Určitě se jí taky líbím!
Jsi naivní! Jen si to namlouváš! Víš, jak to má s klukama – sama ti to říkala… Copak to nevidíš?
28km/h
Ne, je to jinak, ty to nechápeš! Chceš mě jen zvyklat. Ona mě zkouší, chce mít jistotu, vždycky chtějí mít jistotu. Jsou takové, testují nás, jestli vydržíme, jestli o ně opravdu stojíme. A já o ní opravdu stojím! Nevzdám to po pár týdnech! Zklamal bych jí, zklamal bych sebe. A ty výčitky…
Vyčítat si za pár týdnů budeš jedině to, že jsi s ní ztrácel čas! Nikdy k tobě nic víc cítit nebude! Jsi pro ní kamarád! KAMARÁD! Víc nebudeš! Jsi zaškatulkovanej!
Kopec z kterého jsem jel, se postupně svažoval, vítr jsem měl v zádech a krvavé červánky ustupovaly za obzor před tmou, která mě donutila zapnout si světlo. Za chvíli už budu vidět jen na dva metry před sebe a to se mi bude ještě všechno před očima lesknout od smáčené vozovky.
Dešťové kapky mě štípaly do tváře jako špendlíky. Vítr se točil, chvíli mě hnal kupředu, chvíli si se mnou pohrával a postrkoval mě tu k levé, tu k pravé krajnici.
39km/h
To neříkej! Víš jak nenávidím škatulkování! Ještě to není ztracené! Jen je zmatená.
Jasně, že je zmatená. Neví, jak ti má dát najevo, že máš smůlu. Copak ti nezavřela dveře před nosem potom, cos jí políbil? Copak ti neucukla, když jsi jí políbil?
47km/h
Lháři! Neucukla! Ona neucukla!
Byl jsem na začátku dvoukilometrového úseku, ve kterém byl kopec nejstrmější a na jeho konci bych za světla býval viděl serpentýny, které jej opět zmírňovaly. Jenomže byla tma jako v pytli a já pro samou rychlost zavíral oči před větrem, před deštěm, před slzami, před budoucností, před pravdou. Zavíral jsem oči, protože jsem nechtěl vidět. Byl jsem zaslepený a líbilo se mi to.
Dnes mi jízda nepřinášela úlevu. Dnes to pomalu vypadalo, že to bude vůbec poprvé, co mi moje „terapie“ nepomáhá. Ano POMALU to vypadalo… POMALU, jedu moc POMALU!
I když kolo jelo úplně samo celkem úctyhodnou rychlostí (54km/h), začal jsem šlapat… Potřeboval jsem adrenalin. Ano, adrenalin mi pomůže vyhnat „tě“ z hlavy!
58km/h
Ty LHÁŘI! Nic si nenamlouvám! PŔECE SI NIC NENAMLOUVÁM! MÁM ŠANCI! ZASLOUŽÍM SI JÍ!
Jsi k smíchu! Všichni to vidí, jen ty ne! Proč jsi tak slepý?! Vždyť nejsi hloupý, tak proč ji nenecháš?! Nemáš šanci, uvědom si to! Utrápíš se! JE TO MARNÝ!
59,9km/h
NENÍ! JDI PRYČ! NECH MĚ! Já ji přece miluju! NECH MĚ! Proč to říkáš? Proč mi tím tak ubližuješ? Nech mě v klidu přemýšlet! NECH MĚ BÝT! NECH MĚ BÝT, KLÁRO!!!
60km/h
***
Ještě před šesti týdny mu bylo sedmnáct. Ještě před šesti týdny slepoval stránky v Leu k sobě a papírové kapesníčky si kupoval i když neměl rýmu. Ještě před šesti týdny se „šrotil“ testy do autoškoly a škudlil každou korunu, kterou si vydělal na brigádě v Kauflandu, kde doplňoval zboží, aby si mohl koupit auto, které změnilo jeho život.
Ta „stodvacítka“ ho stála „šest litrů“, ale i když měla pravej zadní blatník chycenej rzí, nelitoval toho. Před šesti dny na ni sbalil „šestnáctku“, která mu ho ještě před šesti minutama právě v tomhle autě kouřila před domem jejích rodičů.
Teď už byl „velkej chlapák“. Měl káru, kočku, svobodu, poloplnou flašku vína a volnou silnici. Byl na vrcholu. Nebo si alespoň v tu chvíli myslel, že je. Neměl toho moc, ale v tu chvíli měl všechno. Na cédéčku, které si u něj nechala přeskočil šestej track a z repráčků, který si do svýho auta sám namontoval, spustil Jon Bon Jovi svoje: „It´s My Life!“
Najednou s ním soucítil. Ten náhlý pocit nespoutanosti a svobody ho zcela zaplavil a pravá noha mu ztěžkla pod váhou slov toho jednoduchého textu, který jako by mezi řádky vyzíval k pokoření blížících se serpentýn.
86km/h
***
Kláro?! Opravdu jsem řekl Kláro?!
Samozřejmě, že jsem to neřekl nahlas, ale ta myšlenka vyplula na povrch mé mysli s takovou silou a tak nečekaně, že jsem zůstal jako přimražený s nepřítomným pohledem upřeným do proudu světla vystupujícího z mé baterky, které jakoby sílilo. Jakoby se zdvihalo ze silnice a obracelo se proti mně. Vítr mi bušil do uší a to světlo, jakoby mě oslepovalo. Ale to nebylo světlo z mé baterky, na to bylo moc slabé. Zvedl jsem oči a kapky deště, které mi stékaly po těle jakoby hrůzou zmrzly. Na všechno už bylo pozdě.
Instinktivně jsem stiskl obě brzdy, kolo se tím na mokré vozovce dostalo do smyku a já se i s ním skácel levým bokem v plné rychlosti na zem. Jel jsem ale příliš rychle na to, abych se i s kolem svezl bokem po asfaltu, se štěstím se vyhnul čelnímu nárazu s protijedoucím autem a vyvázl z toho „jen“ s ošklivou odřeninou.
Než jsem dopadl na zem, přední kolo se mi smýklo a vklínilo se mezi mě a silnici. „Tu osmičku už asi nikdo nevycentruje,“ napadlo mě těsně před tím, než mě řídítka odstředivou silou vymrštila do vzduchu. Kolo se klouzalo po deštěm smáčené vozovce vstříc kvílejícím pneumatikám a já letěl. Letěl jsem vzduchem snad celou věčnost. Jakoby zpomaleně jsem viděl jak moje kolo mizí pod podvozkem červené „stodvacítky“ za pištivého zvuku brzd a skřípění kovu mezi pneumatikami a silnicí.
V jednom okamžiku mi projela tupá bolest zátylkem a vystřelila celou páteří až do konečků prstů u nohou, před očima se mi zatmělo, ale i v tom ohlušujícím kraválu jsem zřetelně slyšel jak pod váhou mého těla prasklo čelní sklo.
Auto zastavilo i se mnou na kapotě, déšť a vítr mi dál nemilosrdně hnali „špendlíky“ do tváře, ale já to necítil. Byl jsem promočený až na kost, ale necítil jsem to. Všude kolem se linul zápach spálených pneumatik, ale já ho necítil. Do zad mě přes kapotu Škodovky hřál rozpálený motor, ale já NIC NECÍTIL! Jediné co jsem vnímal před tím, než jsem upadl do bezvědomí, bylo:
„It´s my life, it´s now or never,
I ain´t gonna live forever.
I just want to live while I´m alive.
It´s my life!“
Píseň dohrála a já upadl do bezvědomí.
***
„í vyčné, e má mnézii. Eho stav je stblizovaný, drží se velmi dobře, už brzy by se mohl probudit.“
„Můžeme jít za ním, doktore?“
„Ale ovšem, nevidím důvod, proč byste nemohli. Jen prosím myslete na to, že potřebuje klid,“ slyšel jsem odněkud z dálky. Jakoby z jiného světa. V ústech jsem měl sucho, tak sucho, že mě každý nádech zaškrábal v krku a s každým výdechem se ze mě ozvalo tiché zasípání. Cítil jsem únavu a brněly mne nohy. Byl jsem tak slabý a víčka měl tak těžká. Připadal jsem si jako přikovaný. Jako přikovaný po celém těle, že jsem nemohl napnout jediný sval. Postupně jsem se ale začínal cítit silnější. Soustředil jsem všechnu energii a podařilo se mi pootevřít oči.
Viděl jsem mlhavě a rozmazaně. Chvíli jsem viděl jen fleky, ale viděl jsem, a dokonce jsem i rozeznával barvy. Udržel jsem oči otevřené a vše, co jsem viděl se začínalo zaostřovat a rozjasňovat.
Byl jsem dezorientovaný, nevěděl jsem, kde jsem, kdo jsem a proč „tu“ jsem. Věděl jsem jen, že ležím v bílé posteli, z ruky mi vede hadička, na krku mám nákrčník, na prsou nějaké kabely, v nose další hadičku a pravou nohu mám ve vzduchu zavěšenou v nějaké plastové „kozačce“… Mrkl jsem a pokusil se pohnout hlavou. Najednou mi ale temenem projela tak příšerná bolest, až jsem se musel kousnout do rtu, abych nevykřikl. Jak jsem přicházel k sobě, veškerá bolest v celém mém těle jakoby si toho všimla a chtěla mě co nejhlasitěji přivítat.
Přejel jsem očima po pokoji a zastavil se u hloučku lidí, kteří stáli u dveří a něco si povídali s mužem v bílém plášti, který musel být nejspíš doktor. Něco si povídali, ale já byl příliš unavený vstáváním, než abych je mohl slyšet. Bylo tam asi šest lidí tří generací – řekl bych, že rodina, ale nebyl jsem si jistý. Nedokázal jsem s jistotou rozpoznat, jestli je to realita nebo pouhý sen. Hleděl jsem na ty lidi, přemýšlel jestli se mi to nezdá a víčka mi těžkla. Když v tom si mého pohledu všimla ta dívka. Nevím, kolik jí mohlo být, ale už to rozhodně nebyla holka. Vyrůstala v ženu a i když její křivky hlásaly do světa, že už ženou je, z jejích pohybů a především jejích očí se dalo jasně vyčíst, že ještě ženou zas tak úplně není.
Vykulila na mě ty svoje hnědozelené oči, ústa otevřela dokořán a prstem pravé ruky ukázala přímo na mě. Stejně jako ukazuje malé dítě na slona. S takovým ohromením a respektem zároveň. Po ní následovala stejná reakce u ostatních členů rodiny, všichni na mne pohlédli s ústy otevřenými, jen na mne neukazovali prstem. Žena se stařenkou se rozplakaly a žena vykročila k mojí posteli. Když došla až ke mně, klekla si na zem a vzala mě za ruku se slovy: „Já se tak bála,“ a ruku mi políbila. Neměl jsem sílu ruku odtáhnout a i kdybych ji měl, nejspíš bych to ani neudělal, nevím proč, ale neucukl bych. Cítil jsem, jak mi mezi prsty stékají její horké slzy a jak mě na hřbetě ruky hřejí její teplé rty.
„Kdo jste?“ řekl jsem a srdce mi při tom bušilo tak silně, že jsem pro jeho tlukot takřka neslyšel vlastních slov.
Žena propukla v hysterický pláč a já už déle neudržel víčka otevřená.
***
Moje rodina za mnou chodila do nemocnice každý týden. Ano, teď už jsem věděl, že je to moje rodina, i když bylo těžké si na to zvyknout. Připadal jsem si jako ten největší hlupák na světě. Vůbec nic jsem si nepamatoval, měl jsem tolik otázek a z každým dnem mě napadaly další. Na některé jsem se ani neptal. Ty otázky jsem měl rozdělené jako stírací losy do tří hromádek, rozdělených podle toho, komu by bylo nejvhodnější je položit, aby se mi po jejich „setření“ dostalo uspokojivé odpovědi, která by nikomu z dotázaných neublížila.
První hromádka byla pro rodinu. Byly v ní převážně neškodné otázky, u kterých nebylo riziko, že by rozplakali mámu, hned jak bych je některému ze členů rodiny položil. Ve druhé byly otázky týkající se mého zdravotního stavu, které jsem měl schované pro doktora nebo pro sestřičky. Spousta z nich mi ale zůstávala i po několikanásobných vyřčeních nezodpovězena, takže jsem je musel přesunout do třetí hromádky, stejně jako otázky vyřazené z hromádky první. U třetí hromádky jsem neměl ani ponětí, komu bych tyto otázky mohl položit. Až do dneška…
„Ahoj, já jsem Katka a to je Jana. Jak ti je? Řekli nám, že…“ sklopila oči a větu nedokončila.
„Že mám amnézii. Tak to vám řekli pravdu. Na nic si nevzpomínám. Odkud se známe?“
„Chodili jsem spolu do třídy. Na střední.“ odpověděla a už se mi znovu koukala do očí.
Vypadala, že mluví pravdu a proč by taky nemluvila?! Neměla důvod lhát. Byl jsem trochu paranoidní. Nic jsem si nepamatoval a děsilo mě to. Měl jsem hrůzu sám ze sebe. Nevěděl jsem kdo jsem byl, co jsem dělal, s jakými lidmi jsem se stýkal, v jakém stylu jsem se oblékal, jak jsem se choval. Každý den jsem si představoval, jak asi vypadá můj pokoj. Snažil jsem se vzpomenout si, ale nešlo to. Jako bych neměl žádné vzpomínky, jako kdyby někdo vymazal celý můj dosavadní život. Jako kdybych se znovu narodil.
A na tom možná něco bude. Měl jsem amnézii, prasklé dva krční obratle, poraněnou páteř, nadvakrát zlomenou pravou nohu, naštípnutou lebku a vnitřní krvácení, potom co se mi „to“ stalo. Nevěděl jsem ale „co“. Co se mi vlastně stalo? Doktor mi to neřekl a já neměl sílu zeptat se na to rodičů, takže ta otázka zůstávala ležet v hromádce číslo 3.
„Na jakou střední?“
„Obchodní Akademie“
Celou dobu jsem se bavil jen s Katkou, Jana jen stála kousek za Katkou a chvílemi přikyvovala a chvílemi bloudila očima po pokoji, možná i proto, aby se na mě aspoň na chvilku nemusela dívat.
„My…, promiň, měli jsme spolu někdy něco?“ zeptal jsem se Katky. Ale ta se jen usmála a zavrtěla hlavou.
„Ne, ale ve čtyřiceti se budeme brát!“ s tou odpovědí z ní spadly poslední zbytky ostychu a nervozity. „V opilosti jsme si to slíbili na maturitním večírku.“ její úsměv byl tak hřejivý a povzbuzující. V tu chvíli jsem věděl, že jsem našel člověka pro zodpovězení všech otázek ve třetí hromádce. Vždyť nikomu, kdo by mi nebyl opravdu blízký bych přece nemohl slíbit manželství, ne?
„Co se mi vlastně stalo?“ ta otázka už prostě nemohla zůstat déle nevyřčenou.
„Tvoje mamka mi řekla, žes měl nehodu, ale doktor říkal, že ti to nemám říkat, aby ses zbytečně nestresoval, prý je pravděpodobné, že si už brzy začneš vzpomínat a všichni by byli radši, kdyby sis jako první vzpomněl na něco příjemného.“
„Dobře, dobře, tak mi to teda neříkej. Můžu vás ale o něco poprosit? Pomůžete mi do vozíčku? Půjdeme se projít, ne?“ byl jsem v tom pokoji zavřený už tři dny od poslední návštěvy rodiny a procházka mi vždycky prospěla. Měl jsem takový nepopsatelný pocit, něco na těch procházkách mě uklidňovalo. Snad ta jízda vozíčku, to jak se otáčela kola, to jak všechno kolem míjelo, nevím, ale pomáhalo mi to pročistit si hlavu.
Jana přistavila vozík k posteli a zabrzdila ho. Katka mi pak držela nohy nahoře, když jsem si z postele přeručkoval do vozíku. Krk mě už tolik nebolel, i když jsem s ním sice stále ještě nemohl pohnout, ale už jsem necítil tu palčivou bolest, která mi projela od zátylku do ramen a do temene při každém sebemenším pohybu. Žebra už se zdála být téměř srostlá, nohami jsem však stále nemohl ještě ani pohnout.
Odbrzdil jsem vozík a položil ruce na kola, když v tom jsem na rameni ucítil Katčinu ruku. Nemohl jsem otočit hlavou, ale to jsem ani nemusel, byla rychlejší.
„Jestli chceš, tak já tě povezu.“
„To bys byla moc hodná, děkuju.“
Vyjeli jsme z pokoje číslo 6 a křižovali chodbami sem a tam, tam a sem a zase nazpátek. Nikam jsme nespěchali a povídali si o všem možném. Několikrát jsem se dokonce i zasmál. To bylo snad poprvé od té chvíle, co jsem se probudil. Vypadalo to, že i z Jany už spadla ta nervozita, která jí zavázala jazyk a sama se několikrát do našeho rozhovoru zapojila.
Projížděli jsme kolem sesterny, když se zpoza rohu na konci chodby vynořily dvě postavy. Byly to dvě slečny, musely nás znát, protože se dívaly naším směrem, něco si špitaly a při tom se smály. Ta jedna se moc hezky smála, pomyslel jsem si. Hned na první pohled mě zaujal ten její smích. Koutky úst se jí roztáhly a úzké rty odhalily zdravé rovné zuby, modrozelené oči měla přimhouřené, skoro zavřené a nos se jí v tom úsměvu krčil, až se na jeho kořeni na okamžik objevily takové malinké vrásky. Srdce se mi rozbušilo a dech se mi zatajil. V krku jsem měl pocit, jako by mi do něj někdo nacpal korkový špunt od vína a když jsem z toho „deliria“ procitl, přistihl jsem se, že na ni zírám s očima vyvalenýma a pusou pootevřenou. V duchu jsem si vrazil facku a hned se mi do tváře vrátil můj normální výraz.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se Katky.
„Ta menší je…“
„Ne, ta druhá!“ skočil jsem jí nedočkavě do řeči.
Můj náhlý zájem ji překvapil, možná i trochu vystrašil. Neviděl jsem jí do tváře, protože jsem nemohl pohnout hlavou, ale cítil jsem ten její pohled, ve kterém se mísil údiv s obavami. Chvíli bylo ticho, ale nakonec odpověděla a mě v ten okamžik naplnil tak čistý pocit uspokojení a lásky, který jsem cítil poprvé ve svém „novém“ životě a přitom byl tak známý.
„To je Klárka.“
2 názory
Milý johny45, děkuji ti za tvůj názor a kladnou kritiku. Jsem moc rád, že někdo takhle dlouhou "věc" vůbec dočetl do konce a ještě se k ní vyjádřil, byť je to "věc" nedokonalá a spíše ne moc zdařilá. Za to ti velký dík. To víš, že jsem tam chtěl zakombinovat toho řidiče, "vlítl" do toho s vlastním příběhem, který by se tam dal také rozvést, ale to už by bylo zase nudné, nudné, nudné. Protáhlo by se to z 8 A4ek na takových 12 a to bys nedočetl do konce už ani ty. Překvapivou pointu? Lepší konec mě nenapadl, bohužel... Povídku začnu psát v osm hodin večer a končím kolem půlnoci. Mám za sebou dlouhý pracovní den, ale ta myšlenka je tak silná, že mě to donutí napsat až do konce. To snad omluví ty moje výkyvy v "napínavosti" děje... Dík moc a měj se co nejlíp.
Zo zaciatku to bolo velmi dobre, svizne citanie, po nehode sa to trochu spomalilo, miestami to bolo trosku nudnejsie, ku konci sa to zase zlepsilo, ale ten samotny koniec...ten si podla mna mohol napisat inak...mozno tam dat nejaku prekvapivu pointu, mozno to skombinovat s nejakym stretnutim toho, co bol v aute...
Ale aj tak to bolo celkom v pohode citanie, moze byt... *